Vzepětí a propady Špálovy galerie
pálova galerie má mimořádně výhodné místo, sídlí už sto let na Národní třídě v samém středu Prahy. Nejdřív to ovšem byla Rubešova galerie, jejíž činnost začala v roce 1916 a skončila v roce 1938. Pak prošel dům rekonstrukcí a nastěhovalo se sem Vilímkovo nakladatelství a knihkupectví a od roku 1941 se tu otevřela Vilímkova galerie. Ta pochopitelně nepřežila komunistický převrat a po roce 1948 se proměňovala pod různými názvy, aniž by ovšem až na výjimky dosáhla příliš kvalitního programu. Po českém malíři Václavu Špálovi byla galerie pojmenována v roce 1959 a její program postupně utvářely velké osobnosti české kunsthistorie jako Eva Petrová, Jiří Šetlík, Ludmila Vachtová, Jiří Padrta nebo František Dvořák, které prokázaly schopnost rozpoznat výrazné talenty českého současného umění a vřadit je do mezinárodních souvislostí. Od roku 1965 ve Špálově galerii působil jako autor programu nejznámější z nich Jindřich Chalupecký, který tu představil celou řadu pozoruhodných umělců. K nim patřil Zbyněk Sekal, jeden z nejprogresivnějších českých sochařů, pak Eva Kmentová, přicházející se zcela novými postupy a řešením prostoru. Tvorbou na rozhraní mezi vizuálním a básnickým projevem tu zaujali Jiří Kolář nebo Ladislav No- vák. Nezapomenutelná je výstava Obraz a písmo (1966), která se vztahu mezi těmito dvěma oblastmi věnovala v širším měřítku. V roce 1969 tu vystavoval Jan Kubíček, jeden z nejdůslednějších představitelů geometrického umění. Zjevením se stala výstava sochaře Karla Nepraše nazvaná Račte točit, v níž představil svůj výrazně groteskně laděný pohled na svět. Zaujal i Vladimír Kopecký, který se pohyboval na rozhraní mezi malbou a skleněnými objekty a také mezi minimalistickým přístupem a drsnými expresivními strukturami. Po silném období Jindřicha Chalupeckého upadla galerie v takzvaném normalizačním období na dlouhých dvacet let až na výjimky (František Gross) do šedivého průměru nebo dokonce podprůměru, když vstupenkou k uskutečnění výstav přestala být kvalita a stala se jí loajálnost k režimu.
Od roku 1989 nastalo nové období, kdy se znovu do programu dostávali přední umělci bez ohledu na své politické přesvědčení. Z iniciativy Jiřího Koláře a dalších vznikla cena nedávno předtím zemřelého Jindřicha Chalupeckého, která se uděluje od roku 1990 a jejíž součástí se stala výstava právě v této prestižní galerii. Prvním laureátem se stal Vladimír Kokolia, pozoruhodný malíř a grafik a již řadu let také pedagog na pražské AVU. Nové vzepětí zaznamenala Galerie Jaroslava Krbůška, který ji vedl od roku 1994 a již dříve prokázal své schopnosti ve Výstavní síni Opatov a Galerii Ruce. Tentokrát pokračoval ve svém poměrně širo- kém programu, na který si sám sháněl finanční prostředky a jehož hlavním kritériem se stala kvalita. Založil ještě takzvanou Malou Špálovku, která byla ve sklepení, takže se každý měsíc otevíraly dvě výstavy. Zároveň se představovali starší a mladší umělci. Do programu zařadil množství našich významných osobností různého zaměření, které žily buď doma, nebo v zahraničí. K nim patří Milan Grygar, Jan Kubíček, Vladimír Škoda, Jan Knap, Jiří Georg Dokoupil a další. Spolupracoval s různými kurátory, mezi nimi s Mahulenou Nešlehovou, Annou Fárovou, Milenou Slavickou, Jiřím Ševčíkem nebo Charlottou Kotíkovou.
Od roku 2002 začala Nadace Český fond umění, která prostor spravovala, pronajímat „Špálovku“takřka komukoliv, čímž se pochopitelně zrušil jakýkoliv program a značně se snížila celková úroveň. Příznivci výtvarného umění začali protestovat, takže městská část Praha 1 vyhlásila na provozování galerie výběrové řízení. Vyhrála společnost, která po krátké době činnost ukončila. V roce 2007 byl vyhlášen nový konkurz, ve kterém zvítězila PPF Art, která ve zrekonstruované galerii dosud zajišťuje program. Ten se soustřeďuje spíš na střední generaci. Objevují se tu především výstavy osvědčených osobností, jako jsou Vladimír Kokolia, František Skála, Jan Merta, Jiří David, Otto Placht nebo o něco mladší Veronika Bromová či Kateřina Vincourová. Galerie dnes působí solidním stabilizovaným dojmem, ale nepatří k těm, které přinášejí něco nového a překvapivého. V každém případě však dopadla mnohem lépe než Nová síň nebo Mánes, které se staly čistě komerčními prostory.
Galerie Václava Špály sice nepatří k těm, které byly založeny až po roce 1989, ale rozhodně má zajímavý příběh, který se zapsal do dějin českého moderního a současného umění.
Autor je historik umění