Clay versus King aneb Násilí a nenásilí
Strašidlo násilí obchází nejen Evropou. A ve všech svých formách zahlcuje dnešní svět. Anení to neškodná příšera, nýbrž úděsná realita. Má dopad na každého z nás. Ve své Zpovědi ozbrojeného (LN 8. 8.) se tím zabývá Ondřej Neff. Přízrak násilí prochází bezesporu i námi. Nikdo přesně neví, jak by se zachoval vmezní situaci. Každá zbraň má spouštěcí mechanismus, ale i ten je v našich rukou. Mívá pojistku, lze ji odjistit. Akus agresivity je v každém z nás. Domníváme se, že máme smysl pro spravedlnost. Dotýká se nás pokušení stát se soudcem, neřku-li katem.
Nedávné červnové úmrtí boxera Muhammada Aliho vyvolalo vmédiích pozornost. Jen okrajově padly zmínky o jeho angažmá v politice s rasovým, až i rasistickým podtextem. Původním jménem Cassius Marcellus Clay byl člověkem, kterému coby boxerovi byl bližší násilný koncept pro řešení společenských a rasových problémů. A jako protest vyzněl právě jeho distanc vůči křesťanství, zprofanovanému bělošskému náboženství. Stal se dokonce stoupencem hnutí, které neváhalo doporučit násilí v účinnější formě odporu proti rasismu a bezpráví. Dokonce vymoci si na běloších odškodné za křivdy, jichž se dopustili. Kupodivu i pacifisticky smýšlející pastor Martin Luther King vyjádřil názor, že Afroameričané, stejně jako jiní znevýhodnění Američané, by měli být kompenzováni za historické křivdy. Navrhl vládní odškodňovací program.
V čem byl mezi nimi, olympijským vítězem, posléze profesionálním sportovcem a protestantským pastorem podstatný rozdíl? Právě ve vztahu k násilí. U boxera Aliho je pochopitelné, že užije pěst. Zřejmě až na samém pokraji nenávisti vůči svým protivníkům. Jednou však odmítl bojovat, to když zavrhl válku ve Vietnamu a prohlásil: „Nemám nic proti Viet Congu, protože mě nikdo z nich nenazval negrem.“Odsouzen do vězení na pět let byl hájen skvělými právníky, až byl Nejvyšším soudem zproštěn obžaloby. Nejspornějším byl po řadu let jeho příklon k Malcolmu X, ochotnému jít i cestou teroru. Clay přiznal, že je členem Nation of Islam (Islámského národa) a změnil si jméno na Cassius X. Brzy však převzal jméno Muhammad Ali po vůdci Národa Elijahu Muhammadovi a prohlásil ho zasvé „pravé jméno“. Osvojení nového jména mělo také symbolizovat jeho novou identitu muslima. Ovšem později se ve svých extrémních postojích mírnil a byl stejně jako Martin Luther King vyznamenán prezidentskou medailí.
Pasivní rezistencí k nevídanému úspěchu
Podle Kinga vzít do ruky klacek není žádné umění. Větší odvahu znamená jej do ruky nevzít. Dostal se tak na sám pokraj pacifismu. Považovaný často za blud, jímž nelze ničeho rozumného dosáhnout. Avšak překvapivě metodou pasivní rezistence dosáhl nevídaného, zprvu sotva očekávaného úspěchu. Do zápasů o zrušení rasové nerovnosti od poloviny padesátých let vstoupil důrazem nenásilného protestu, směřování ke smíření s odpůrci. Byl v čele demonstrací a masových pochodů, kdy se nechával jako první zatknout. Na přípravných shromáždě- ních dokonce názorně školil, jak se černoši mají chovat vůči bělochům, když je začnou urážet v dopravních prostředcích. Ve Spojených státech zavládla poté v šedesátých letech smířlivější atmosféra ve společnosti. Pasivní resistence v tomto pojetí je nanejvýš aktivní v nesení své vlastní kůže na trh. Vedle Kinga to v minulém století v určitém období dokázal Gándhí, jenž si vážil Ježíšova charakteru, avšak nikoli mnohých křesťanů, které znal.
Lze namítnout, že řešení rasových vztahů má v USA k happy endu podnes daleko. I letošní rasové bouře to jen dokládají. Americký demokratický systém však tyto výkyvy dosud zvládá. Nezbývá než si přát, aby tomu tak bylo i v Evropě, když ji obchází přízrak násilí. Ostatně Martin Luther King doložil své zásady krvavou daní, když skončil podobně jako bratři Kennedyové.