Kvóty, nebo „ženské souboje“?
Větší zastoupení žen ve veřejném životě je v zájmu celé společnosti. Je jedno, jak k němu dospějeme
Poslední debata o kvótách pro větší zastoupení žen v rozhodujících pozicích a v politice proběhla v červenci, kdy vláda odmítla kvóty pro ženy na volebních kandidátkách. Odmítnutí nebylo nijak překvapivé. Překvapivější byly pobouřené reakce samotných žen, které se ohrazovaly, že schopné a úspěšné ženy kvóty nepotřebují. Je to opravdu tak jednoduché?
Postavení žen ve společnosti bylo po staletí závislé na mužích. Dodnes jsme ovlivňováni představou patriarchálního uspořádání rodiny, v němž byly role účelně rozděleny mezi muže a ženu. Nehledě na to, že nyní dochází k rozbíjení tohoto modelu, prospělo by uvědomit si některé historické okolnosti, které postavení žen formují dodnes.
Negativní stereotypy
Existují duševní nemoci, jimiž trpí výhradně nebo převážně ženy. Mentální anorexie, bulimie, deprese nebo chronický únavový syndrom jsou diagnostikovány hlavně ženám. Politická korektnost dnes zakazuje mluvit o tom, že by tyto nemoci mohly souviset s ženskou konstitucí, a spíše se hovoří o sociálních tlacích, které ženy k těmto onemocněním dohánějí. Nicméně ještě v předminulém a v první polovině minulého století panoval celospolečenský konsenzus, že určité zdravotní symptomy jsou výlučnou záležitostí žen. Vůbec se nepřipouštělo, že by mohly postihnout i muže.
Tyto symptomy byly shrnuty pod pojmem hysterie, jejíž vědecké zkoumání zahájil ve druhé polovině 19. století pařížský lékař Jean-Martin Charcot. Hysterie pro něj byla nemocí nestabilní stejně jako pohlaví, u něhož se vyskytovala. Na začátku své kariéry byl přesvědčen, že hysterii zapříčiňují léze na mozku, ale nikdy se mu to nepodařilo potvrdit. Ke konci života připustil, že hysterie nemá biologické, ale psychické příčiny. Na jeho závěry pak navázal Sigmund Freud.
Diagnóza hysterie dnes sice už neexistuje, nicméně hluboce ovlivnila pojetí ženství. Charcotovy přednášky, při nichž poloobnažené ženy předváděly hystero-epileptické křeče a další symptomy hysterie v posluchárně plné mužů, upnutých do černých fraků, musely do podvědomí společnosti vyrýt hlubokou stopu. Charcotovy hysteričky byly velice slavné, psaly Nad mužskou silou i nemohoucností o nich evropské i zámořské noviny, hrála se divadelní a hojně navštěvovaná představení, jejichž hlavními aktéry byl hypnotizér a jím hypnotizovaná (tedy manipulovaná) žena. Do dění kolem hysterie byla zainteresovaná i církev, protože antiklerikálně naladěný Charcotův tým dospěl k závěru, že v minulosti upalované čarodějnice a ženy posedlé ďáblem či ženy mystičky nebyly nic jiného než hysteričky. Hysterie byla doslova epidemií devatenáctého století a prohloubila mizogynní charakter evropské společnosti.
Chci tím říci, že na ženy jsou navázány určité negativní stereotypy, které fungují, ať chceme, nebo ne. Zbavit se vnímání ženy jako nevyzpytatelné bytosti podřazené mužům nejde ze dne na den a patrně ani ze století na století. Proto chceme zavádět kvóty. Přijetí kvót v dostatečném měřítku pokládáme za potřebné i z toho důvodu, že lidé mají tendenci upřednostňovat lidi sobě podobné, takže jedna nebo dvě ženy v mužském kolektivu nemusí obstát už jen z tohoto prostého důvodu. Pravda však je, že negativní stereotypy proti ženám budou fungovat i po zavedení sebevětších kvót.
Patriarchát matriarchátem
Přenechání kompetencí ženám není vysloveně moderní výdobytek, jak by se mohlo zdát. Existovalo i v patriarchál- ní společnosti. V našich dějinách se v tomto ohledu vyznamenala význačná šlechtična českého království přelomu 16. a 17. století Polyxena z Lobkovic, která participovala na společenském, hospodářském i politickém dění obdivuhodným způsobem. Nestačily jí k tomu jen schopnosti, vzdělání a inteligence, nezbytný byl i všeobecně přijímaný a pro obě strany výhodný fakt, že za určitých okolností se ženy podílejí na kompetencích mužů.
Rozměr Polyxeniny osobnosti zachytil Václav Brožík v obraze líčícím událost, kdy Polyxena ve svém paláci na Pražském hradě bere do ochrany královské místodržící Slavatu aMartinice, kteří přežili defenestraci z oken Ludvíkova křídla Starého paláce v květnu roku 1618. Vznešená Polyxena stojí zhruba na zlatém řezu kompozice, před sebou má rozvášněný mužský dav a za sebou raněného místodržícího na posteli. Dominanci nad mužskou silou i nemohoucností vyjadřuje minimalistickým gestem – elegantně napnutým ukazovákem pravé ruky. Patriarchální společnost se na chvilku stává matriarchální a všichni zúčastnění to akceptují.
Do úvah nad postavením žen se hodí vyjádření Andreje Babiše k mediální kauze hnutí ANO vyvolané jednou z členek hnutí Kristýnou Zelienkovou ( Občas křičíme, ale vláda funguje..., LN 1. 8.). Babiš kauzu charakterizoval takto: „Já mám pocit, že jde spíše o ženský souboj, jaký jsem v hnutí zažil už několikrát. Nejdřív ministryně Helena Válková s náměstkyní Hanou Marvanovou, pak primátorka Adriana Krnáčová s pražskou předsedkyní Radmilou Kleslovou a teď toto“(tedy spor paní Zelienkové s paní Jermanovou, jak Babiš upřesnil dále).
Andrej Babiš tedy v zásadě říká, že spor v jeho hnutí se netýká prioritně politiky, ale stereotypů v myšlení a chování žen. Dovedeno ad absurdum, tedy že samotné ženství je příčinou konfliktu. Je to důvod k vyhlášení dívčí války? Nemyslím. Za podstatné pokládám to, že Babiš ženy ve svém hnutí má, leckterým z nich svěřuje vysoké kompetence a řešení vzájemných diskusí jim zcela neodnímá. Nezdá se ani, že by jej příliš rozhodil výsměch, který sklízí ministryně Šlechtová za své žensky spontánní, leč racionální jádro nepostrádající výroky, z nichž nejznámější se týkal nedělení státního majetku v areálu Pražského hradu (už jen z hlediska výkonu státní památkové péče by měl její návrh logiku). Babiš tak kvóty pro ženy řeší po svém a asi lépe než plejády stranických výborů. Jde jen o to, aby ho „ženské souboje“nepřestaly jednou bavit a nezatrhl jim tipec. Pak by přece jen byly lepší ty kvóty.