Olympijský sen českého obra
Že neznáte tatami, ipon, wazari či šido? V Riu to může změnit úspěch judisty Lukáše Krpálka.
z letních her přišla deset let předtím, než se Krpálek narodil, v Moskvě 1980 ji ve studenoválečné atmosféře dobyl Vladimír Kocman. Pak dlouho nic. Ale jestli to mohl někdo změnit, tak právě on. Není lehké mít v necelých 26 letech pověst aktivní legendy, on jí však pro české judo je. V kategorii do 100 kilogramů se dotkl téměř všech dosažitelných met. Už do Londýna odjel s jasným cílem, před závodem si oholil hlavu, aby ještě zvýraznil zlověstnou vizáž, ale nezvládl to. Ve čtvrtfinále padl, do oprav šel s hlavou dole.
Ale který osud je bez překážek? „Prohra v Londýně mě posunula dál. I díky ní jsem toho pak dosáhl tolik,“uznává nyní on sám.
Šlo totiž o nepříjemné zakopnutí na trase plné dřiny, ale také radosti. Krpálek je i ve světě juda, kde je síla spolu s technikou samozřejmým atributem, hotový Herkules. „Hříčka přírody. Co ten má za fyzický fond, to se jen tak nevidí,“pronesl o něm judista Jaromír Musil.
Před závody musí shodit
Z Jihlavy zamířil do pražského USK a udivoval všechny tím, kolik námahy umí jeho tělo vstřebat. Posilovna, běhání, běžky, kolo a pak judo. Spánek, trénink, jídlo. Spánek, trénink, jídlo. A znovu!
Jak moc to bylo znát, když začal svou pouť v Riu proti Fonsecovi... Prohrával, čas běžel, ale on útočil a útočil, zatímco soupeř byl vyždímaný. I proto uspěl.
Rovněž jeho zmiňovaný bratr Michal byl judistou, a nikoli špatným, přesto hvězdnou slávu rodině zajišťuje Lukáš. Oba jejich rodiče jsou hodně velcí, a tak má Krpálek úctyhodné míry 197 centimetrů a 105 kilogramů, z nichž musí pro závody pokaždé ubrat. Když ho vidíte, je jako antický gladiátor. Tělo samý sval, ušní chrupavky zválcované souboji a ranami, jak to u judistů bývá, široká šíje, bleskový pohyb.
S bráchou si pořád ještě pro radost zajezdí v lese na motorkách, ale život je jinde – teď už ano. S chotí Evou, dcerou tenisového bosse Iva Kaderky, mají synka Antonína. „Je doma teprve měsíc a už jsme sehraní. Chci pro malého medaili,“líčil před odletem do Ria.
Pak jej česká výprava zvolila vlajkonošem a on byl nervózní, aby se mu státní zástava nezamotala v rukou. „Čekal jsem ji těžší,“prohodil, čemuž se asi nelze divit u chlapa tak silného jako on.
U obra, co si v Brazílii šel pro medaili. Pro poslední, co mu v jeho sbírce chybí, pro nejcennější ze všech. Pro potvrzení toho, že do něj ostatní víru vkládali správně.