Nezdolaly ho atentáty ani změny ve světě

HAVANA/PRAHA Když se na Kubě řekne Fidel, znamená to Fidel Castro. Byť rozhodně nejen tam si toto křestní jméno mnozí okamžitě spojí s mužem, který dnes slaví devadesátiny. Fidel Castro, vůdce kubánské revoluce, je zkrátka ikona. Přestože v posledních letech ztratil hodně ze svých sil. Podobně jako režim, který před více než půlstoletím vytvořil.

Zvučné „Fidel! Fidel!“

Castro se přitom vůbec nemusel jmenovat Fidel. Někdejší El Jefe, který se narodil v Biránu, kde jeho otec původem z Galície vlastnil plantáže s cukrovou třtinou, dostal jméno po Fidelu Pinu Santosovi, bohatém kubánském politikovi. Castrovi svého známého požádali, aby se stal kmotrem jed- noho z jejich sedmi dětí. Santos přijal, všem ale záhy došlo, že na svého kmotřence si příliš času neudělá. Nenavštěvoval ho, nepodporoval, a tak se vzpurnému chlapečkovi z venkova, jehož rodiče v pěti letech poslali k jezuitům do klášterní školy v Santiagu de Cuba, skutečným kmotrem stal další rodinný známý Louis Hibbert, haitský konzul.

Jeden z Castrových životopisců Robert E. Quirk později trefně poznamenal, že na straně historie mnohdy stojí šťastná náhoda. „Jen si představte, že by oddané davy na náměstí Revoluce nevyvolávaly rytmické a strhující: ‚Fidel! Fidel!‘, ale syčely nudné: ‚Louis! Louis!‘, popsal v jedné z nejobsáhlejších biografií kubánského vůdce. A že davy Castrovo jméno za posledních více než šedesát let vyvolávaly mnohokrát.

Vystudovaný právník a charismatický řečník na sebe upozornil začátkem padesátých let. Nebylo pro něj těžké získat si oblibu mezi obyčejnými Kubánci. Karibský ostrov byl v té době rájem amerických investic a luxusních hotelů s hernami a Kuba byla třetí v příjmech na hlavu ze zemí Latinské Ameriky, jenže naprostá většina místních z toho nic neměla. A Castro sliboval sociální spravedlnost a „navrácení Kuby Kubán- cům“. V červenci 1953 vedl útok na kasárna Moncada v Santiagu de Cuba. Převrat nevyšel, silně proamerický prezident Fulgencio Batista zůstal u moci a Castro skončil za mřížemi.

Od oné akce se však datuje kubánská revoluce, v níž Castrovi „barbudos“neboli vousatí revolu- cionáři z hor Sierra Maestra pokračovali, než se jim na sklonku roku 1958 podařilo převzít moc a později nastolit komunismus. Mimochodem, jedním z prvních vyvlastněných soukromníků byl po schválení pozemkové reformy Angel Castro, otec nového lídra.

Ještě před revolucí přitom Fidel Castro fandil spíše myšlence reformního demokratického režimu. Často se kvůli tomu dohadoval se svým spolubojovníkem a „dvojkou“revoluce Che Guevarou. Argentinec, s nímž se poznal po propuštění z vězení a dočasném odchodu do mexického exilu, byl zcela neoblomně pro nastolení socialismu na Kubě.

Věčný kritik gringů

Castro, jenž v novoročním projevu roku 1979 prohlásil, že revoluce „odmítá kult osobnosti“, se nakonec u moci udržel až do roku 2008. Neporazila ho opozice, hospodářské krize ani geopolitické změny ve světě, natož pokusy o atentát, jichž údajně přežil na šest set. Zradilo ho zdraví.

Moc po něm převzal jeho mladší bratr Raúl, nynější kubánský prezident. Přesto Fidel Castro dosud údajně patří k předním hybatelům veškerého dění na ostrově. A je také čilým komentátorem hlásné trouby režimu, deníku Granma. Tvrdě kupříkladu zkritizoval březnovou přelomovou návštěvu Baracka Obamy na ostrově, prvního amerického prezidenta po bezmála 90 letech.

Tehdy po více než půlstoletí zarytého nepřátelství a půldruhém roce opatrného uvolňování napjatých vztahů zavlály na Kubě americké vlajky. Už tehdy se ale obje- vovaly nové plakáty a nápisy na oslavu letošního jubilanta. Ostatně, režim od začátku roku hovoří o „roku Fidela Castra“. A oslavné články, filmy a dokumenty jsou ve státem ovládaných médiích na denním pořádku.

Počátkem července v Havaně otevřeli velikou výstavu na počest „vojáka idejí“. A Birán, kde na místě rodného domu stojí Castrovo muzeum (dům byl přestavěný ve skromnějším duchu), dnes očekává nápor turistů.

Narozeniny levicové ikony si připomínají i v Bolívii, Ekvádoru a ve Venezuele. Právě poslední zmíněná země patřila posledních patnáct let k štědrým dárcům do pokladny kubánského režimu, na nichž je ostrov spravovaný revolucionáři zcela závislý celé dekády. Sama Venezuela však ekonomicky chřadne a tok ropy, již zdarma Kubě poskytovala, slábne.

V červnu „náznak potíží“překvapivě přiznal i Raúl Castro, když varoval, že Kubánci by se měli připravit na „těžší časy“. Nicméně vyvracel, že by mohlo nastat období, jež místní pamatují z 90. let, když po rozpadu SSSR ostrov ztratil svého sponzora. Kubánský vůdce tehdy musel vyhlásit „zvláštní období“, čas škrtů a mnohahodinových výpadků proudu. Politické směřování země však neposunul ani o píď. To až Raúl, nejprve mírnými ekonomickými reformami a v poslední době – jistě i kvůli Venezuele – hledáním si cesty k USA. I proto se objevují zprávy o rostoucím drobném podnikání či snazším přístupu na internet a možnosti získat vízum (byť pro běžné Kubánce není skoro nic z toho možné kvůli ceně).

Před více než třiceti lety Fidel Castro prohlásil, že kubánská revoluce „odmítá vytváření kultu osobnosti“. Inu, i vůdce se může plést. A Castro, který slaví 90. narozeniny, je příkladem. Jen si představte, že by oddané davy na náměstí Revoluce nevyvolávaly strhující: „Fidel! Fidel!“, ale syčely nudné: „Louis!“

Viník kubánského úpadku

Po více než půl století tak Kuba zůstává jednou z posledních bašt komunismu. A příjmení Castro se stalo jejím symbolem. Odráží se v omítce rozpadajících se domů staré Havany i chromovaných náraznících starých amerických veteránů na desítky let neopravovaných silnicích. Táhne se ve frontách na nedostatkové zboží i mezi poníženými vysokoškolsky vzdělanými Kubánci s minimálními platy, kteří žebrají pod budovatelskými plakáty.

A zatímco Castrovi spolubojovníci revoluce – Che Guevara či Camilo Cienfuegos, který zemřel při leteckém neštěstí v roce 1959 – patří mezi místními k oslavovaným hrdinům, přežívajícího Fidela si mnozí Kubánci spojují se zmarem, který je roky provází.

To si ale i dneska mnozí z nich řeknou raději jen doma.