Wagnerovy vily ve Vídni
V 80. letech 19. století zakoupil v Penzingu ve čtrnáctém okrsku pozemek při ulici Hüttelbergstrasse. To byl tehdy okraj metropole, údolí, na jehož západním svahu si pak vybudoval vlastní honosnou rezidenci.
Pompa i askeze
Dům – dokončený v roce 1886 – vychází z antických forem i z odkazu italských renesančních vil nebo staveb období klasicismu. Stavba na svahu nad silnicí je komponována na čtvercovém půdorysu a ukončuje ji mohutná korunní římsa.
Symetrickou kompozici podporují nižší postranní křídla s pergolami i centrální vstupní lodžie se čtveřicí štíhlých antických sloupů na výšku dvou pater zakončených jónskými hlavicemi. K monumentálnímu vstupu se přichází cestami a schodišti od dolní brány. Uvnitř se pak nachází rozlehlá síň. Po jejích stranách byly obytné prostory, v patře pak ložnice.
Do tohoto velkolepého sídla se architekt nastěhoval se svou druhou manželkou Louisou a dvěma dětmi, v roce 1911 jej však nakonec prodal. Stavbu, dnes známou jako vila Wagner I, je možné bez problémů navštívit. Je v ní totiž umístěna stálá expozice děl posledního vlastníka, výstředního umělce Ern- sta Fuchse (1930–2015), výtvarníka, scénografa, básníka, hudebního skladatele a zpěváka.
Právě on zchátralý dům získal v 70. letech, opravil jej a v roce 1988 v něm otevřel své vlastní muzeum. Fuchs byl zakladatelem vídeňské školy fantastického realismu, a tak zahradu, vstupní partie i interiéry zaplnil svými dosti výstředními plastikami, trochu připomínajícími tvorbu výtvarníka Reona. Kdysi patřil k uznávaným umělcům, ale dnes jeho tvorba působí značně anachronicky a jeho plastiky na zahradě i vně a uvnitř domu Wagnerovu architekturu spíše kazí.
Otto Wagner se o dvě dekády později rozhodl postavit o kus dál ještě další, již značně komornější stavbu. Její projekt vznikal postupně už od roku 1905, ale k realizaci došlo až v letech 1912 a 1913. Dům známý dnes jako vila Wagner II je však jako by z jiného světa.
Reprezentuje autorovu pozdní modernistickou tvorbu, podobně jako budova Poštovní spořitelny nebo činžovní domy na Neustiftgasse. Po historismu nebo zdobné secesi, jež charakterizovala jeho tvorbu z období let 1895 až 1905, nezůstalo ani stopy. Stavba je asketická a dekor je omezen jen na modrobílé keramické pásky na soklu. Jednoduchý bílý kubus ovšem opět ukončuje pro Wagnera typická výrazná korunní římsa.
Konstrukce domu je příznačně železobetonová. Uliční průčelí je pak členěno pravidelným rastrem francouzských oken. Vstup je tentokrát umístěn asymetricky a zdobí jej vitráž v nadsvětlíku, zobrazující řeckého hrdinu Persea s useknutou hlavou Medúzy v ruce. Okno navrhl Wagnerův někdejší žák a spolupracovník Koloman Moser, což byl, jak už víme, rovněž autor vitrážových oken v kostele na Steinhofu.
Wagnerovi sloužil druhý dům původně jako studio, později jej upravil do podoby praktického sídla pro svou o 18 let mladší choť. Ta tam měla žít po jeho smrti, ale nakonec zemřela již v roce 1915, tedy o tři roky dříve než sám Wagner. Zdrcený architekt pak i tento dům prodal.
Čím starší, tím modernější
Obě sousedící stavby spolu vedou zajímavý dialog. Ač jsou dílem stejného umělce, každá reprezentuje jiný svět – ta první okázalost, možná až pompéznost, ta druhá je svým výrazem asketická a předznamenává již meziválečné výboje avantgardy.
Wagnerova tvorba jde proti času – čím byl architekt starší, tím byly jeho stavby modernější. To je dost neobvyk- lé, protože obecně spíše platí, že nejradikálnější bývají tvůrci na počátku svých kariér, kdy se ještě nebojí riskovat. Dá se tedy říci, že tyto dvě vily reprezentují dva póly Wagnerovy tvorby, mezi nimi ovšem bylo ještě období secese, jejímž byl architekt také dosti výrazným představitelem – společně s Gustavem Klimtem, Josefem Mariou Olbrichem a svými žáky.
Je velká škoda, že na našem území tento geniální projektant žádnou stavbu nevytvořil. Kdysi byl sice osloven, aby navrhl mohylu na místě bitvy tří císařů poblíž Slavkova u Brna, ale tuto nabídku umělec bohužel odmítl (památník pak navrhl český architekt Josef Fanta). Snad nejblíže měl vídeňský architekt k zakázce Zámecké kolonády v Karlových Varech, úkol byl však nakonec svěřen jeho kolegovi z vídeňské umělecké akademie Friedrichu Ohmannovi.
Wagnerův odkaz však na území Čech, Moravy i Slezska alespoň skvěle rozvíjejí jeho četní žáci – Josef Hoffmann, Jan Kotěra, Leopold Bauer, Jože Plečnik, Hubert a Franz Gessnerové, Alfred Castelliz, Friedrich Kick, Pavel Janák, Josef Chochol, Antonín Engel, František Roith, Bohumil Hübschmann, Jan Mráček, František Fiala st., Prokop Šupich či Jan Chládek. A krom nich ještě mnozí další.
Během července a srpna patřila tato rubrika osobnostem a stavbám rakouské metropole. Postupně jsme navštívili secesní kostel na Steinhofu od Otty Wagnera, sociální komplex Karl-Marx-Hof od jeho žáka Karla Ehna, univerzitní kampus s knihovnou Zahy Hadidové a secesní vilovou enklávu na Hohe Warte s domy „wagneriánů“Josefa Hoffmanna a Jana Kotěry. Na závěr se obloukem vracíme k nejvýznamnější osobnosti vídeňské architektury přelomu 19. a 20. století.