Není tohle peklo i naše?
novila kontrolu a klid, přijde úder na Mosul, irácké druhé největší město. To se nachází pouhých sto kilometrů od Sindžáru, kde žila Farída a většina jezídů. Ti jsou od té doby přikovaní k televizní obrazovce a stále telefonují mužským členům rodiny pracujícím pro armádu či pohraniční stráž.
Vše se však vyvíjí špatně. Farída ve zprávách sleduje, jak velitelé Mosulu opouštějí své jednotky ve vrtulníku a armáda se poté hroutí. Krom jiného také proto, že místní sunnitští Arabové chápou převážně šíitskou armádu jako cizorodou okupační moc. Dávají armádě za zlé, že slouží neoblíbené a zkorumpované bagdádské vládě premiéra Núrího al-Málikího, který je všeobecně pokládán za loutku v rukách íránského šíitského teokratického režimu. Korunou všeho je váhání Málikího, jenž v kritický moment odmítne nabídku prezidenta kurdské autonomní vlády, že přijde Mosulu na pomoc. Raději než Kurdům tak zkompromitovaný premiér přenechá město teroristům.
Sousedská zrada
Kurdská pešmerga (ozbrojené milice) nakonec napochoduje alespoň do předsunutých pozic kolem Mosulu, kde mezitím islamisté vyhlašují chalífát, přičemž obsadí i jezídy obývaný Sindžár s vesnicí Kódžó. Jakkoliv se pešmerga bije v prsa, brzy se ukáže tak nespolehlivá jako předtím irácká armáda. Zatímco ještě prvního srpna 2014 kurdská televize propagandisticky informuje o vítězných bitvách o Mosulskou přehradu a ropná pole kolem Zumaru, druhého srpna ráno zděšení vesničané Sindžáru zjišťují, že pešmerga je pryč. Jezídé jsou ponecháni na pospas islamistům.
Muži v Kódžó sice zformují domobranu, její hlídky ale záhy hlásí rychlý postup těžce vyzbrojených islamistů a také potkávají panikařící jezídy prchající z již napadených vesnic. A v tento moment přichází třetí a vůbec nejhorší zrada, tentokrát z řad mnoha arabských sousedů. Zatímco jezídské rodiny v konvoji přeplněných automobilů opouští Kódžó, krajský „emír“jim telefonicky sděluje, že s islamisty dojednal lákavou dohodu. Pokud se prý vrátí, nic se jim nestane. A když neuposlechnou, na nejbližším checkpointu je stejně postřílí. Po návratu však Kódžó neprodyšně obklíčí přespolní džihádisté s pomocí místních Arabů. Zatímco se vesničané opevňují ve svých domovech a připravují se na poslední nerovný boj, arabští sousedé v čele s emírem přicházejí tlumočit nově „zprostředkovanou dohodu“s teroristy takzvaného Islámského státu. Jezídé mají tentokrát odevzdat zbraně výměnou za ušetření vesnice.
Touto úskočnou salámovou metodou – kdy vesničané navzdory jasným faktům zas a znovu odmítají připustit, že jim jde o život – vše rychle pokračuje až do vražedného finále. Když vyprší třídenní ultimátum pro konverzi k islámu výměnou za bezpečí, přijedou po zuby ozbrojení islamisté spolu s místními Araby v čele s „emírem“, již převlečeným do černé uniformy ISIS.
Ještě když jsou bezbranní vesničané vyzváni, aby si sbalili osobní dokumenty, peníze a cennosti a shromáždili se v budově místní školy, doufají, že jde jen o sprostou loupež s cílem rabovat, a poslušně plní rozkazy ozbrojenců. Po zaregistrování jmen a základních údajů a po následné selekci jsou však muži z přízemí odváženi přistavenými náklaďáky za vesnici a záhy se ozývá střelba. Ženy a děti shromážděné ve druhém patře se poté spolu s tisícovkami dalších jezídů ocitají na trzích s otroky v Iráku a Sýrii.
Rovněž Farída je oddělena od rodiny, přičemž se v syrském hlavním městě Islámského státu Rakka dostává do kolotoče obchodníků. Je opakovaně prodávána a kupována jednotlivými veliteli islamistů. Ale i darována níže postaveným pěšákům jako odměna za hrdinství v boji. Přitom je vždy znásilňována, mučena a ponižována. Její tržní cena tím klesá, takže ji z týlu Islámského státu posouvá neviditelná ruka trhu až k chudším jednotkám na nebezpečné frontové linii. Po celou dobu zkouší různé strategie, které by ji ochránily před dalším prodejem a znásilňováním: schválně se nemyje a nepere si šaty, předstírá vyšší věk a neznalost arabštiny, zraňuje se, provokuje neposloucháním rozkazů, vždy se do posledních sil brání i za cenu tvrdého bití, přičemž žádostivé militanty odrazují také horšící se epileptické zá- chvaty dané nedostupností jakýchkoliv léků.
Farída však především napíná ubývající fyzické i duševní síly k pokusům o útěk, po nichž následuje brutální bití, veřejné a skupinové znásilňování a prodej do rukou majitelů vyhlášených největší surovostí. A později se již, zcela vysílená a ponížená, soustředí pouze na pokusy o sebevraždu, přičemž se mění i její motivy. Když si podřezala žíly na rukou, chtěla uniknout svému prvnímu znásilnění. Byla vychována, že čest je důležitější než život: „Odmalička jsem zas a znovu poslouchala, že čest ženy je zárukou cti celé rodiny, a proto je mou povinností si čest za každou cenu chránit.“Když se poté pokoušela oběsit na provazu spleteném z vlastních šatů nebo rozmáčknout žárovku ve sprše a způsobit zkrat, šlo již jen o snahu uniknout ze světa, který je příliš krutý a vše cenné zde již ztratila.
Farídě se nakonec podaří spolu s kamarádkami utéct do kurdské části Sýrie a odtud do severního Iráku, kdy klíčovou roli sehraje pašerácký byznys specializovaný na zajatce Islámského státu. Avšak kupodivu nejtěžší boj musí Farída vybojovat po svém útěku. Po příjezdu do uprchlického tábora v iráckém Kurdistánu zjistí, že cena nově nabyté svobody se blíží nule, protože matka zůstává v zajetí, otec a milovaný nejstarší bratr jsou nejspíše mrtví a přeživší bratr přestal mluvit a je traumatizovaný tím, co viděl, když jako zázrakem přežil hromadnou popravu vesničanů z Kódžó. Farída také zjistí, že ji minulost sexuální otrokyně bude v konzervativním a tribálním Iráku neustále dohánět. Od starších hysterických jezídek poslouchá v táboře afektované nářky typu: „Chudáci holky! Nikdy se nebudou moci vdát. Žádný muž si je nikdy nevezme. Jejich životy jsou navždy ztracené!“
Kromě minulosti na Farídu v táboře doléhá i tíživá současnost a nejistá budoucnost. Převažující náladu popisuje jako depresivní, osvobozené dívky se zraňují a pokoušejí o sebevraždu: „Pokud žije tolik traumatizovaných lidí v takové blízkosti, není šance na optimismus.“Ale ještě horší byl nedostatek vzdělávacích či pracovních příležitostí i jakékoliv smysluplné aktivity: „Ze všeho nejvíce mě iritovalo, že jsem v táboře neměla do čeho píchnout.“A pokud jde o budoucnost, neviděla pro sebe ani blízké perspektivu: „V Kódžó nás už nečeká žádná budoucnost. Jak bychom tam po tom všem mohli žít? Nikdy se tam již nebudeme cítit bezpečně.“A právě ze strachu, že s muslimy v Iráku nebude možný smír a ve vlastní komunitě bude nadosmrti čelit ztrátě cti a stigmatu znásilnění se Farída rozhodne, že si splní sen stát se učitelkoumatematiky v Německu. A přitom najde nový smysl života.
Slova a činy
Zatímco dramatický příběh Farídy Khalaf končí katarzí, kolektivní drama iráckých jezídů za nezájmu světové veřejnosti, médií a států nekončí i přesto, že bylo letos v létě Výborem pro lidská práva OSN označeno za pokračující genocidu. A povinností signatářských států Konvence o genocidě (1948) je v této situaci udělat bezodkladně vše pro její zastavení a pro pomoc obětem. Zdá se, že svět věnuje množství energie na rituální připomínání a politické tahanice kolem genocid minulých (holokaust, genocida Arménů), zatímco ignoruje aktuální cílené vyvražďování náboženské menšiny. Jakkoliv při každoročním připomínání šoa rutinně slýcháme, že musíme zabránit, aby se již nikdy nic podobného neopakovalo, děje se dnes něco až příliš podobného.
Prokazatelnost genocidy jezídů je přitom překvapivě snadná, protože Islámský stát se svými záměry ani konkrétními zločiny nikdy netajil. Navíc se podle OSN podařilo zdokumentovat shodný vzorec zacházení s jezídy na rozsáhlém území Sindžáru a poté na ještě rozsáhlejším území Islámského státu v Iráku a Sýrii. Nejde tedy o chaotické zabíjení a znásilňování, nýbrž o koordinované, systematické, naplánované vyvražďování, které probíhá podle rozkazů, standardizovaných pravidel a je zdůvodňované unifikovanou ideologií. Nápadně tak připomíná holokaust, jen zahalený do islámské rétoriky. Kdo jiný, než Středoevropané by proto měli jako první prohlédnout, o co se jedná?!
Farída líčí osud rodné vesnice Kódžó – jakýchsi jezídských Lidic. Na svém příběhu ilustruje osud jezídů, jedné z nejvíce fascinujících náboženských menšin