Bogota musí umět „prodat“dohodu o míru
BOGOTA/ PRAHA Oznámení o podpisu dohody přenášela tento týden kolumbijská televize živě z Havany – nastal totiž vskutku historický okamžik. Po více než půlstoletí krvavé války v zemi kokových lístků a více než čtyřech letech vyjednávání na neutrální kubánské půdě se prezident José Manuel Santos a vůdčí rebelové z levicové gerily Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC) ve středu sešli k podpisu mírové dohody.
Jenže zatímco pro některé znamenají podpisy na roky cizelovaném textu tou nejlepší zprávou pro Kolumbii a celý region, jiní o bratříčkování se – jak mnozí říkají – se zločinci proti lidskosti, verbíři dětských vojáků a mocnými postavami narkobyznysu rozhodně nestojí. A prezident Santos nad nimi nemůže mávnout rukou, protože dohoda začne platit až ve chvíli, kdy Kolumbijci schválí její znění v referendu. To je stanoveno na 2. října.
Přestože by se mohlo zdát, že na dohodu – tedy ukončení 52 let trvající války, při které zemřelo na 220 tisíc lidí a jež vyhnala z domovů přes sedm milionů obyvatel bezmála padesátimilionové země – musí kývnout naprosto každý, tak jednoduché to není. Průzkumy ukazují, že veřejnost je značně rozdělená.
Zločinci by měli jít za mříže
Proti schválení dohody se staví třeba Santosův předchůdce v úřadu Álvaro Uribe. Text považuje za příliš tolerantní k bojovníkům z FARC. „Sto procent Kolumbijců chce dialog a mír,“řekl Uribe. „Mnozí ale nesouhlasí s beztrestností nebo přímo začleněním rebelů, kteří páchali zločiny proti lidskosti, do politického života,“dodal Uribe, jenž Kolumbii spravo- val v letech 2002 až 2010. Vyjednavači v Havaně našli shodu v šesti oblastech: pozemkové reformě, zapojení FARC do společné strategie omezení obchodu s drogami, spravedlnosti pro oběti, odzbrojení, budoucím zapojení rebelů do politického procesu a celkovém naplňování dohody.
Poslední sondáže ukazují, že bezmála polovina Kolumbijců souhlasí s Uribem a dalšími příznivci odmítnutí dohody. Věří, že přinejmenším vůdci FARC by měli skončit ve vězení. O Santosovi, který mírovou dohodu pojal jako svůj klíčový cíl v nejvyšším úřadu, si pak někteří myslí, že „to dělá jen pro zisk Nobelovky za mír“. Ostatně Santosovi, jenž proti FARC bojoval už jako ministr obrany, se nyní ve vlasti příliš nedaří. Rozhodně mu nepomáhá zpomalení kolumbijské ekonomiky, propad popularity (má sotva 25 procent) a všeobecně zažité povědomí, že je to „bohatý synek, který nic netuší o běžném životě Kolumbijců“.
Referendum tak může přinést překvapivý výsledek, napsal místní list Comérico s odkazem na červnové hlasování Britů o vystoupení z EU.
Na druhou stranu mnozí dohodě fandí. Kupříkladu další z bývalých prezidentů César Gaviria varuje před jejím odmítnutím. Znamenalo by to podle něj pokračování války, byť stoupenci odmítnutí říkají, že chtějí jen vyjednat lepší text. Podle slov někdejšího šéfa mezinárodního trestního tribunálu Luise Morena Ocampy ale něco takového snad není ani možné. Dohodu vyzdvihl coby „text, který je jak dílo Van Gogha, jenž získal uznání až po své smrti“. Méně poeticky dohodu popsal bývalý šéf místního Ústavního soudu Manuel José Cepeda. „Mnozí chtějí trest oko za oko. Nicméně k čemu je oběti vědomí, že zločinec skončil za mřížemi, když ten může pomoci čistit minová pole,“uvedl. A střízlivě hovořil hlavní vyjednavač kolumbijské vlády Humberto de la Calle, jenž přiznal, že „zřejmě bychom si všichni přáli něco víc, ale dosažená dohoda je životaschopná dohoda, nejlepší, k jaké jsme mohli dospět“.
Svět oceňuje konec půlstoletí trvající války mezi vládou Kolumbie a rebely z FARC. Bogota však ještě nemá vyhráno. Dohodu musí schválit rozpolcený lid.