Lepší bude s brexitem přestat
Odchod Británie z EU může mít podobu martyria, kterému je lepší se vyhnout
Britská vláda premiérky Theresy Mayové uvažuje zcela vážně o tom, že by článek 50 Lisabonské smlouvy, kterým se nezvratně zahajuje proces odchodu konkrétní země z Evropské unie, spustila až v roce 2018, tedy po parlamentních volbách v Německu a prezidentských volbách ve Francii. Je prý důležité vědět, kdo bude po delší dobu sedět proti Británii na druhé straně jednacího stolu.
Když teď na chvíli odbočíme, tak to dokazuje jakousi celkovou vybočenost evropského integračního projektu. EU má přece svého prezidenta, předsedy parlamentu a EK, ministry zahraničí pro to, aby za EU mohli jednat, právě proto, že nějaké volby v důležité zemi se konají každou chvíli. Druhá poznámka se týká toho, že v Německu se v příštím roce žádná velká politická změna nečeká, kancléřka Merkelová by mohla prohrát volby snad pouze v případě, že by znovu začali proudit uprchlíci po balkánské trase, to se ale s největší pravděpodobností nestane.
Takže hlavním důvodem plánovaných odkladů je to, že Británie podcenila složitost jednání a agend a také skutečnost, že když se otevře článek 50, nelze si to už rozmyslet. Nebylo by ale pro většinu Evropanů i Brity samotné rozumnější, kdyby si to Británie přece jen rozmyslela?
My nic. To minulá vláda
Je něco takového možné? Právně a „ústavně“jistě ano. Rozhodnutí odejít z EU je ve Spojeném království rozhodnutím vlády a parlamentu. Referendum není právně závazné, vláda i parlament mohou vyhlásit, že minulá vláda podcenila smluvní a ekonomickou provázanost a následky mohou být tak dramatické, že se celá záležitost neuskuteční. Aby něco takového získalo větší demokratickou legitimitu, je možné vyhlásit nové volby, jejichž hlavním tématem bude, zda odejít z EU či ne. Anebo je možné referendum opakovat. Opakovalo se vminulosti přece leckde: od Dánska po Irsko.
Ano, byla to většinou opakovaná referenda o nových evropských smlouvách, nikoli o vystoupení z EU, leč další argument o tom, že Británie je na rozdíl od Dánska či Irska nesmírně velká a důležitá evropská země, podle mého soudu neobstojí. Možná právě proto, že je velká a důležitá, by měla dostat čas si vše ještě důkladně rozmyslet.
Jak si v této věci stojíme na druhé straně vyjednávacího stolu politicky? Dlouhodobým francouzským zájmem je, aby se eurozóna více politicky i materiálně integrovala, a zde je většinou odchod Británie chápán jako příležitost. Francouzi si myslí, že Němci bez Británie už nebudou tak snadno argumentům v tomto směru odolávat. Pak je skupina zemí, jako Nizozemsko, Dánsko, které by autenticky rády, aby Británie zůstala uvnitř. Potom je klidný a rozumný postoj německé kancléřky Merkelové, která chce dát Británii čas, to ale nesdílí v Německu zdaleka všichni. Lidé jako Martin Schulz (předseda EP) nebo Martin Selmayr (šéf sekretariátu J.-C.Junckera a nejvlivnější Němec v Bruselu) by nejraději viděli Británii pryč z EU co nejdříve. Země střední Evropy, které nejsou v eurozóně, by také měly mít zájem na tom, aby Británie zůstala „in“, protože tak budou lépe re- prezentovány jejich zájmy, a navíc je s Británií uvnitř Evropa silnější, bezpečnější a pevnější v kramflecích vůči Rusku.
Mnohem jasnější to ale je, resp. časem bude, z pohledu Británie. Nenechme se zmást dobrými ekonomickými čísly z Británie po referendu, které jsou dány hlavně růstem domácí poptávky. To může být způsobeno očekáváním oslabení libry, klíčové jsou přece hlavně investiční jistota a dlouhodobá očekávání. A na výhled v investicích a obchodě má vliv především politická nejistota spojená s očekáváním několika let komplikovaných jednání. Nejprve se bude projednávat odchod Británie z EU, včetně takových věcí, jako jsou například penze pro britské euroúředníky. Teprve až to bude dojednáno, bude se jednat o novém aranžmá, přičemž model Norsko nebo Švýcarsko je nepravděpodobný, protože obě země připouštějí pracovní migraci z EU na své území a to Britové nechtějí.
Jednání, jednání, jednání
Po spuštění článku 50 bude muset Británie zahájit legální separaci od EU, pak teprve přijde na řadu jednání o obchodní dohodě s EU. Mezitím se musí dojednat prozatímní či přemosťovací smlouva s Unií na období, než bude uzavřena nová obchodní dohoda. Dále musí Británie dohodnout smlouvu s WTO, protože tu má EU, a ne Británie, a pak 53 dalších dohod s entitami a státy mimo EU, se kterými má EU zvláštní dohody. Všech těchto 53 zemí si bude chtít počkat, na čem se s Británií dohodne EU, přičemž bude Spojené království oslabeným partnerem. Pak je to celá řada smluv neobchodního charakteru. Británie bude potřebovat stovky, možná tisíce zkušených vyjednávačů, které nemá.
Brusel mezitím začne přetvářet pravidla finanční regulace tak, aby pro finanční podniky nebylo výhodné sídlit v Londýně. Není divu, že britský byznys (a nejen byznys) začne lobbovat za setrvání v EU, protože postupovat toto martyrium plné nejistoty je prostě nesmysl. Představa, že si atraktivitu vyrovnám deregulací a nižšími daněmi, je naivní.