Typický turista
rátu a několika evropských zemí. Po druhé světové válce do města přišla československá posádka a civilisté.
V roce 1996 armáda opustila Terezín a atmosféra ve městě se zásadně změnila. Dnes v něm žije dva tisíce obyvatel. Do Terezína jezdí tuzemští i zahraniční turisté z celého světa především kvůli historii ghetta, o předválečných dějinách většinou nic netuší. LN se vydaly s náhodně oslovenou trojicí turistek na výlet do Terezína.
Kde máme vystoupit?
První autobus, kterým se v neděli dostanete do Terezína, odjíždí z Prahy-Holešovic v půl desáté. Na zastávce se scházejí cizinci, pár minut před odjezdem už je plno. Trojice Francouzek jede do Terezína poprvé, 37letá Cécile Capyová vyrazila s kamarádkou Marií a její sestrou Lison na dovolenou do Česka. Dva dny chodily po památkách v centru Prahy a dnes pojedou do Terezína.
„V průvodci Lonely Planet jsme si přečetly, že cesta autobusem je mnohem levnější než organizované zájezdy z Prahy, které stojí 1500 korun. Tady jsme zaplatily necelé dvě stovky za zpáteční lístek a něco bude stát vstupné. Jen jsme měly trochu strach, jestli najdeme správné nástupiště. Byly jsme tady včera, jedna paní nám poradila a vysvětlila poznámky v češtině na jízdním řádu. Říkala, že křížek znamená, že autobus jede v neděli.“
Památník Terezín nemá podle svého mluvčího Tomáše Riegera žádnou propagační kampaň pro zahraniční návštěvníky: „Každý rok sem přijede 270 tisíc turistů. Většinou nás cizinci hledají přes Google a tam jsme na prvním místě ve vyhledávači. Na zahraniční veletrhy cestovního ruchu nejezdíme, ale zúčastňuje- me se největšího tuzemského – Holiday World. Chtěli jsme se dostat do propagačních materiálů CzechTourism. Předloni jsem se ptal tehdejšího ředitele Vondrušky a on mi řekl, že prý nevidí důvod, proč by nás tam dávali.“
Složitější situaci má samotné město Terezín, kam sice turisté jezdí, ale naprostá většina navštíví jen Muzeum ghetta aMalou pevnost, které spravuje Památník Terezín, příspěvková organizace minister- stva kultury. Poté se turisté vracejí zpátky do Prahy. V polovině letošního června terezínský starosta rozhodl, že v centru města nesmějí parkovat autobusy.
„Věříme, že se tím zvýší návštěvnost města. Když přijede zájezd turistů, zastaví na odstavném parkovišti, které je jen pár ulic od hlavního náměstí, a cizinci pak musí jít přes město. Přímo u parkoviště je informační centrum a vstup do jedné z nově opravených budov, kde je nová expozice o historii terezínské pevnosti z doby Marie Terezie,“říká Jiří Hofman, vedoucí městského informačního centra.
Po necelé hodině v autobuse přijíždíme k Terezínu a první zádrhel je před námi: většina turistů netuší, kde má vystoupit. Jakmile uvidí hradbu červených cihel Malé pevnosti, předpokládají, že jsou v cíli, a začnou se zvedat ze sedadel. Tuto situaci už jsem viděla mnohokrát, do Terezína jezdím 16 let a pokaždé se opakuje. Řidič je v jejich rozhodnutí utvrdí, když zahaleká: „Terezín Memorial.“
Všichni – až na Francouzky – vystupují. Cécile si totiž v průvodci přečetla, že ve městě, které je od pevnosti vzdálené necelý kilometr, je Muzeum ghetta, takže jedeme dál. Město Terezín je rozdělené na dvě části: Malou pevnost, která sloužila za druhé světové války jako věznice gestapa, a město, kde za války byly tisíce vězňů z Česka i ze zahraničí. Obě části spojuje silnice.
Vystupujeme na hlavním náměstí a turistky míří k ceduli s mapou, která je jen pár metrů od zastávky, „Tak půjdeme do muzea, je to tady za rohem“rozhoduje se trojice. „This is musei, this is Magdeburk kasaren, this is prayer room, this is fortress,“vysvětluje jim jedna ze zaměstnankyň muzea, kde jsou jednotlivé objekty Památníku Terezín.
Francouzky mizí v expozici a já zůstávám ve foyer u pokladny, kde se střídá jedna zahraniční skupina za druhou. Po hodině a půl turistky vycházejí a je vidět, že na ně výstava o židovském ghettu zapůsobila. Cécile se mě ptá: „Žije tady vůbec někdo?“Rozhlíží se a vidí na náměstí jen pár turistů. Když jí říkám, že Terezín má dva tisíce obyvatel, odvětí: „No, ale kde jsou? Vždyť tady nikdo není, to je proto, že je neděle?“
Trojice turistek řeší, kam se teď vypraví. Rozloží před sebe mapky, které dostaly v muzeu. „Možná do těch Magdeburských kasáren? Jenže kde to je? Tady je číslo sedm, na téhle pět a na tamté 24. A proč je to na jedné anglicky a na té druhé německy? Proč nikde nejsou směrovky v ulicích?“ptá se Lison. Nakonec podle jedné mapy zamíří do Magdeburských kasáren, kde je expozice o kulturním životě v ghettu.
Nejednotné jazykové mutace vysvětluje mluvčí památníku Rieger slovy: „Vznikaly pro různé účely, tak je každá jiná. Německé názvy ulic jsou tam kvůli pamětníkům, aby se mohli zorientovat podle původních názvů z válečné doby.“
Zmatení turisté často přicházejí do Magdeburských kasáren. „Lidé se nás ptají, co kde je. Netuším, proč radnice přesunula infocentrum. Dřív bylo na náměstí, a teď je až tam vzadu,“říká zaměstnankyně památníku, která nechce sdělit své jméno. A dodává: „Teď zakázali stání autobusů a já se ani nedivím. Řidiči nechají běžet motor třeba tři hodiny a lidem čmoudí do oken. Prý je to kvůli turistům, kteří chtějí klimatizovaný autobus. Taky jsem slyšela, že radnice se snaží, aby víc lidí chodilo do města. Nedávno jsem byla v nové městské expozici o historii terezínské pevnosti. Je moc hezká, ale nevede k ní žádné značení. Jak ji turisti najdou?“
Podle Jiřího Hofmana z městského informačního centra není zatím možné odhadnout, jak pomohl zákaz stání autobusů návštěvnosti města: „Ono je to všechno dohromady, začala sezona, tak logicky přibylo turistů. My doufáme, že když vystoupí na parkovišti, přijdou k nám do infocentra, a my jim poradíme.“
V loňském roce do pevnostního města, vzdáleného necelou hodinu od Prahy, přijelo 270 tisíc návštěvníků. Kromě autobusových zájezdů do bývalého ghetta míří také individuální turisté, kteří v Terezíně marně hledají informační centrum, těžko se orientují v jednotlivých objektech, a když je doba oběda, mají zjednodušený výběr. Průvodce Lonely Planet uvádí, že cesta autobusem je mnohem levnější než organizované zájezdy z Prahy, které stojí 1500 korun. Zpáteční lístek přijde na necelé dvě stovky a něco stojí vstupné.