Zapomenuté pomníky komunismu
Na jižní Moravě dodnes stojí sousoší oslavující komunistický pokus o převrat – a nikomu to nepřijde divné
Na počátku léta vzbudilo velkou pozornost vztyčení sochy pohraničníka na vrcholu Dyleň. Podobných soch, které glorifikují temné tradice naší minulosti, však najdeme v Česku více. Hodně se diskutovalo a stále diskutuje o soše prezidenta Zápotockého v jeho rodných Zákolanech. Méně se ví o tom, že v rodišti Tomáše Masaryka dodnes „straší“monumentální pomník adorující násilný pokus o bolševický převrat v roce 1920.
Letní sobotní dopoledne roku 2016. Hodonínská pěší zóna v ulici Dolní Valy je plná lidí. Procházím tudy k nádraží, když tu mou pozornost upoutá monumentální sousoší na prostranství, kde se ulice stýká s Národní třídou. Nevěřím vlastním očím. Na dvoumetrovém podstavci stojí pevně semknuté tři postavy v nadživotní velikosti, žena a dva muži se zarputilými výrazy. Jeden z mužů třímá výhrůžně pušku. K tomu je na soklu jen stručný nápis: „Na paměť prosincové stávky 1920.“Obcházím sochu a můj údiv se stupňuje: opravdu tady takhle v rodišti Tomáše Masaryka a v katolickém kraji oslavují komunistický pokus o státní převrat?
Mého údivu si všímá kolemjdoucí místní a hned zapřádá hovor: „To koukáte, co tu máme za ostudu.“– „A proč to tu ještě straší?“Bodrý Moravan jen krčí rameny: „To víte no.“Ostatní místní dál nevzrušeně korzují mezi obchody: na pomník z roku 1965 si již dávno zvykli, takže jej ani nevnímají.
Zřejmě nejfrekventovanější místo v Hodoníně není jediné, kde se bolševické povstání připomíná. Na výjezdu z centra směrem na Slovensko je na fasádě bývalé tabačky, která dnes slouží jako sklad, pamětní deska. Symbolika je stejná: z reliéfu vystupuje postava muže s dělnickou čepicí na hlavě a v dlouhém kabátě, který třímá v ruce pušku. Nápis je podobně lakonický, i když trochu konkrétnější: „Na paměť účasti dělníků tabákové továrny v dělnických bojích v Hodoníně. 13. XII. 1920.“Deska s reliéfem vypadá jako nová, musela být celkem nedávno vyčištěna nebo zrestaurována.
Telefonuji majiteli společnosti Sklady Hodonín, s. r. o., které objekt patří. Radek Janča je otázkou týkající se pamětní desky zjevně zaskočen: „Nikdy jsem se tím nezabýval,“říká. „O žádném povstání dělníků v Hodoníně nic nevím.“Při otázce, zda by mu tedy nevadilo, kdyby jeho dělníci přišli do práce s puškami a firmu prohlásili za majetek lidu, jak se to stalo jeho předchůdcům v roce 1920, se jen rozesměje. Ta představa se mu zdá zřejmě úplně absurdní a podobné činy vnímá v kontex- tu dávnověku: „Máme tu znak pánů z Lipé, ten by mohl také někomu vadit.“
Boj o Lidový dům
Historická paměť je krátká. Majitel hodonínských skladů není určitě sám, kdo neví, co znamenala generální stávka v roce 1920. Osvěžme si proto trochu paměť.
Podzim 1920 byl klíčovým obdobím v konsolidaci československého státu. Bez nadsázky se dá říci, že právě v prosinci 1920 se definitivně rozhodlo o tom, že první republika bude tím ostrovem stability a demokracie, který známe z učebnic dějepisu. Ale vše mohlo dopadnout úplně jinak.
Rozkol v sociální demokracii, která se rozštěpila na umírněnou a státotvornou menšinu a radikální bolševickou většinu, vyvrcholil známým bojem o sídlo strany v Lidovém domě. Politické strany nemě- ly za první republiky právní subjektivitu, takže rozsáhlý objekt v Hybernské ulici, kde byla i tiskárna a redakce stranického deníku Právo lidu, byl zapsán jako majetek člena vedení Antonína Němce. A ten patřil k umírněným. Němcovo vlastnictví potvrdil i soud a na základě jeho rozsudku policie ve čtvrtek 9. prosince objekt obsazený levicí vyklidila a předala legálnímu vlastníkovi.
Bolševická levice v čele s Bohumírem Šmeralem reagovala v pátek 10. prosince výzvou k časově neomezené generální stávce. Kromě předání Lidového domu zpět „lidu“požadovali radikálové odstoupení úřednické vlády Jana Černého, propuštění zatčených, zvýšení dělnických mezd o třicet procent, vznik závodních rad ve velkých podnicích a na velkostatcích a také socializaci podniků. Generální stávka, která začala vzápětí, přerostla v některých místech v pokus o převrat. Nejvážnější byla situace v centrech těžkého průmyslu na Kladensku, Mostecku a Oslavansku, kde se zbolševizovaní dělníci dokonce zmocnili elektrárny a vypnuli dodávky elektrického proudu pro celé Brno, a poněkud překvapivě také v Hodoníně.
Do Hodonína se zpráva o generální stávce dostala až v pátek 10. prosince odpoledne. Stávkovat se začalo o den později (sobota byla tehdy pracovním dnem), kdy zároveň prošla městem demonstrace tří tisíc dělníků. V deníku Slovácko, který měla v rukou sociálnědemokratická levice, vyšla v sobotu plamenná výzva: „Soudruzi dělníci! Situace je tako- vá, že nevíme dne ani hodiny. Není vyloučeno, že stojíme na prahu dalekosáhlých událostí, kdy změříme své síly, bude-li nezbytno, v otevřeném boji! Dělníci, k noze zbraň! Semkněte se v železný šik proletářské revoluční disciplíny a obětavosti, o nějž rozbijí si reakcionáři a zrádci hlavy! (...) Srazte řady, sešikujte se k útoku! Prostřednictvím vašich důvěrníků budete vyrozuměni o všech dalších akcích, které bude nutno podniknout. Vše pro vítězství trpícího proletariátu! Zdar sociální revoluci!“
V neděli vládl ve městě klid, jak se později ukázalo, onen příslovečný před bouří. Večer se z Brna vrátili delegáti z porady dělnických důvěrníků a pod vlivem zpráv, které přivezli, byl ještě týž den večer vypracován plán převzetí moci v Hodoníně dělnictvem. Podrobné a přesné vylíčení událostí pondělí 13. prosince 1920 v Hodoníně by vydalo na několik desítek stran. Zjednodušeně se dá říci, že dělníci vedení bolševickými radikály brzy ráno obsadili nejdříve továrny, pak státní a městské úřady a strategické body, jako je nádraží, pošta, okresní hejtmanství či četnická stanice. Příslušníci ozbrojených sborů ve městě (četníci, vojáci, městská policie) nekladli odpor a byli dělníky odzbrojeni, takže již v deset hodin ráno zavlála nad radnicí rudá vlajka.
Během dne se akce vymkla bolševickým vůdcům z rukou. V městě vládla anarchie v podobě nekoordinovaných hloučků ozbrojených dělníků a spodiny z města a okolí.
Na dvoumetrovém podstavci stojí pevně semknuté tři postavy v nadživotní velikosti, žena a dva muži se zarputilými výrazy. Jeden z mužů třímá výhružně pušku.
Kromě neúspěšného pokusu lynčovat okresního hejtmana – lidovému soudu zabránil jeden z bolševických vůdců – však naštěstí nedošlo k násilným excesům. Kolem šesté hodiny večer překvapila vzbouřence rota hraničářské praporu zMikulova a vytlačila je z nádraží. Při postupu do centra narazili vojáci na ozbrojený odpor. Asi tříhodinová přestřelka si vyžádala několik raněných na obou stranách. Kolem půlnoci mělo vojsko město v rukou. První pokus nastolit v Hodoníně diktaturu proletariátu tím skončil.
Druhý den bylo ve městě vyhlášeno stanné právo, bylo zatčeno celkem 73 osob. Tři vůdci vzpoury byli odsouzeni na tři, čtyři a pět let, ostatní k trestům v rozmezí 18 až 30 měsíců. V celostátním měřítku si potlačování komunistického povstání vyžádalo 13 mrtvých, z čehož pět v Mostě, kde bylo při střelbě četníků do demonstrantů dalších dvaadvacet lidí zraněno. 3732 povstalců bylo zatčeno, odsouzeno 461. Již na jaře 1922 však byli všichni odsouzení prezidentem Masarykem amnestováni.
Poučná porážka
Pro československou komunistickou stranu se generální stávka v roce 1920 stala součástí jejího zakladatelského mýtu. Šlo o porážku dělnické třídy, která však měla pozitivní stránky. Ty shrnuje třeba propagandistická brožura vydaná v roce 1980 Muzeem Hodonínska a Komisí regionálních dějin OV KSČ v Hodoníně. Generální stávka „přispěla k dokonalému a plnému demaskování zrádných pravicových oportunistických vůdců. Jasně ukázala všechnu brutalitu a bezohlednost buržoazie, odhodlané hájit své třídní panství bez ohledu na životy a dělnickou krev. Odhalila Masarykovu politiku, jemuž mnoho dělníků do té doby důvěřovalo, jako rozhodně nepřátelskou socialismu a stranící buržoazii a uspíšila zrod nové strany – Komunistické strany Československa.“
Komunističtí propagandisté ve svých brožurkách cudně vynechávali další osudy vůdců hodonínské vzpoury. Z oněch tří, kteří dostali nejvyšší tresty, se dva po propuštění z vězení vrátili do sociální demokracie a třetí odjel do sovětského Ruska. Tam vystřízlivěl natolik, že po návratu domů vstoupil do agrární strany a stal se zuřivým odpůrcem komunismu. Prvorepublikové vězení plnilo svou převýchovnou funkci skutečně na výbornou. Pravověrným komunistou zůstal paradoxně jen hodonínský místostarosta Tomáš Koutný, který v prosinci 1920 vystupoval spíše opatrně a váhavě a snažil se brzdit své revolučně naladěné druhy (před vězením jej uchránila poslanecká imunita).
Pomník generální stávce od sochaře Vladimíra Koštovala (1926–1985) vztyčili komunisté v Hodoníně v roce 1965, tedy několik let poté, co byla ze zdejšího náměstí podruhé odstraněna socha T. G. Masaryka. Ta drží zřejmě rekord v počtu odhalení: poprvé k němu došlo v roce 1931 (stržena nacisty 1940), podruhé v roce 1945 (stržena komunisty v roce 1961), potřetí v roce 1968 (stržena komunisty v roce 1977) a počtvrté a snad naposledy v roce 1990. V současné době má pomník generální stávky status kulturní památky a o jeho odstranění by muse- lo rozhodnout zastupitelstvo města. Posílám proto všem členům hodonínského zastupitelstva e-mail s otázkou, co si o pomníku myslí a zda by případně hlasovali pro jeho odstranění. Z jednatřiceti zástupců lidu na hodonínské radnici se obtěžují odpovědět dva! Starosta města Milan Lúčka (bez politické příslušnosti) reaguje na urgenci po třech týdnech: „Lze souhlasit s vaším názorem, že sousoší Pomník generální stávky r. 1920 nepatří k ozdobám našeho města. Je však třeba si uvědomit, že Hodonín byl historicky vždy chápán jako dělnické město, a také to, že uvedený památník je veden jako kulturní památka. (...) Při současném složení zastupitelstva nejsem já osobně přesvědčen, že přesun či úplné odklizení pomníku najde odezvu, resp. projde shodou přes politické kluby zastoupené v našem zastupitelstvu.“Místostarosta Jiří Janda (ČSSD) vidí věc více politicky: „Diskusi o odstranění vámi zmiňovaného pomníku považuji v této době za přihrávání současné KSČM k roli mučedníka před krajskými a senátními volbami 2016 v na- šem regionu! Z toho důvodu určitě v žádném případě nic iniciovat a podporovat v tomto smyslu nehodlám.“
Autentické svědectví doby
Ředitelka Masarykova muzea v Hodoníně Irena Chovančíková v odpovědi na podobný dotaz připomíná, že po roce 1989 byla z Hodonína odstraněna socha Klementa Gottwalda i tank, který měl připomínat osvobození, a byla přejmenována Stalingradská ulice. Pomník generální stávky však považuje za „autentického svědka své doby“. „Jeho autorem je rodák z nedalekých Dubňan, profesor AVU, žádný místní samouk. Připomíná událost, která je součástí dějin Hodonína a nikdo ji z nich nevymaže, ať už se nám to líbí, nebo ne. Představuje bezesporu temnější stránku dějin našeho regionu a je na nás, jak se s tím vyrovnáme.“Ředitelka muzea překvapivě odmítá i myšlenku, že by byl pomník doplněn informačním panelem, který by uvedl do kontextu a na pravou míru události, které zobrazuje. „Jedna taková tabule stála v roce 1961 před Masarykovým pomníkem a nebylo to ani důstojné, ani to nemělo efekt, který komunisté zamýšleli.“Cedule, kterou má však paní ředitelka na mysli, nebyla informační a vysvětlující, ale šlo o prostý hanopis. Začínala větou „V roce 1918 poskytl T. G. Masaryk ruský teroristům 200 000 rublů na zavraždění V. I. Lenina.“A končila slovy o tom, že humanismus T. G. Masaryka představovaly „korupce, nezaměstnanost, bída, utrpení, vraždy“.
Ani, jistě. Hodonínský pomník je autentickým svědectvím o tom, jak se komunisté v roce 1965 snažili vnutit ostatním svou třídní optiku v pohledu na dějiny první republiky. Ale proč si máme tuto optiku nechat vnucovat po půlstoletí my? Pokud si někdo chce důstojně připomínat události prosince 1920, měl by tak činit u pomníku tehdejších četníků, kteří nasazovali životy při potlačování zfanatizované lůzy. Nebo pod sochou tehdejšího premiéra Jana Černého, jehož vláda situaci skvěle zvládla (což mu pomstychtiví komunisté nezapomněli – historik Jakub Rákosník připomíná, že mu v 50. letech snížili důchod na minimum). Bohužel, žádný takový pomník v Hodoníně ani jinde nestojí.
Hlavním problémem hodonínského pomníku generální stávky je to, že legitimizuje násilí jako prostředek řešení politického konfliktu. Chceme, aby se u nás řešili politické spory pomocí pušek? Kdyby chtěl někdo dnes podobný pomník instalovat, mohl by být pohnán před soud, protože „kdo veřejně schvaluje spáchaný zločin nebo kdo veřejně vychvaluje pro zločin jeho pachatele, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok“, jak stojí v § 365 trestního zákoníku. A přesně to hodonínský pomník činí, a měl by proto být z veřejného prostoru odstraněn.