Holčičky a chlapi
Osobní výběr ze světového tisku
Sezona dovolených končí, ale texty o ní ne. Pro ocenění domova bývají užitečné cizí brýle. V The New York Times („6 evropských zemí, 9 dnů, 0 letadel“) to objasňují Susan Keithová s Johnem Oudensem, kteří procestovali Evropu od Kiruny až do Lisabonu.
„Projeli jsme přes tři tisíce mil od polárního kruhu až k Atlantiku za devět dnů. Navštívili jsme šest zemí, viděli devět muzeí, zpívali v živé televizní soutěži, absolvovali tři pěší túry a skrze sklenici červeného vína jsme pozorovali Měsíc nad kopci. Přitom jsme ani jednou nepřekročili bezpečnostní bariéru na letišti. Vystačili jsme si se skvělým systémem evropských železnic.“
Je zajímavé, jak se Američané diví něčemu, co my pokládáme za běžné a normální. Ale faktem zůstává, že obráceně – aby Evropan přiletěl do Států a celé je projel vlakem – by to asi moc nešlo.
*** Evropa má však ještě progresivnější cíle. Spiegel Online zpovídá Petru Thomasovou, vystudovanou kunsthistoričku a archeoložku. Živí se jako jednatelka Fóra Cestovat jinak a nabízí dovolené ve stylu setrvalého rozvoje. V rozhovoru prozrazuje zajímavé informace.
Ideální dovolenou jsou dny strávené na balkoně. Tam vyprodukujete na osobu 59 kg CO . Kulturní cestou autobusem po Jižním Tyrolsku zvýšíte globální emise o 216 kg CO . Rodinná dovolená na Rujaně je jen o fous horší – 258 kg skleníkového plynu na osobu. Lyžování v rakouských Alpách vás posune na hodnotu 423 kg CO , ale skutečné grády to nabírá až u moře. Pobyt na pláži na Mallorce – 1518 kg CO na osobu. Cesta lodí po Středozemním moři – 1763 kg. A vítězem se stává… all inclusive dovolená vMexiku, ergo 7218 kg CO na osobu (z toho samotný let vyprodukuje 6361 kg).
Našinec si nicméně říká, že na všem se dá ještě pracovat. Proto mu v textu schází ZBYNĚK PETRÁČEK zásadní informace: kolik zelených rostlin by muselo být na balkoně, aby při procesu fotosyntézy pohltily 59 kg CO , a tím snížily dovolenkovou emisní zátěž až na nulu?
*** A teď tu máme téma Rio de Janeiro. Ženská gymnastika bývala doménou východního bloku, leč dnes ji ovládají Američanky. V The New York Times nabízí feministický pohled na věc Chloe Angyalová – editorka webu Huffington Post a též bývalá gymnastka.
„Gymnastika patří k nemnohým sportům, které jsou tak nějak automaticky ženské,“píše Angyalová. Když se řekne gymnastika, téměř vždy se tím myslí ženská gymnastika. Ačkoliv na prvnímoderní olympiádě roku 1896 v Aténách byli všichni gymnasté muži, platónským ideálem gymnasty bývala dlouho žena. Dnes je gymnastika výjimečná i tím, že mladé dívky v ní mají větší prestiž než dospělí muži – a na olympiádě mají větší šanci na zisk medaile než oni.
Ale jinou věc pokládá Angyalová za téměř diskriminující. Jak to, že muži mají v gymnastice větší „životnost“než ženy? Jak to, že gymnasté závodí skoro do třicítky, kdežto gymnastky jsou vyřízené dříve, než smějí legálně pít alkohol? Sama autorka na to odpověď nemá. Našinec ale může spekulovat, že Angyalová zřejmě nepamatuje éru Věry Čáslavské. Ta dokázala získat medaile na třech olympiádách po sobě, vrchol kariéry zažila v 26 letech, a přitom nevypadala jako drilovaná holčička, ale jako normální žena.
Jak to, že gymnasté závodí skoro do třicítky, kdežto gymnastky jsou vyřízené dříve, než smějí legálně pít alkohol?
*** Jinak zkoumá olympiádu David Rosenberg v Ha-arecu. Izraelská výprava zažila v Riu dva drobné incidenty. Nejprve ji nepustil do olympijského autobusu vedoucí libanonského týmu. Pak egyptský judista Šahábí odmítl podat ruku vítěznému Izraelci Sasonovi. Banality, jenže…
Rosenbergovi vadí, že i západní média to pojala jako příklady „blízkovýchodního napětí“. Ano, napětí tam je. Ale v Riu se nestaly provokace izraelských olympioniků vůči Arabům, jemenských vůči Saúdům, ač Saúdská Arábie bombarduje jejich zemi, arabských vůči Syřanům, Íráncům či Rusům, ač Írán i Rusko hrají v syrském krveprolití klíčovou roli. Jen postoje vůči Izraeli jsou stále stejně paušální. Může pak někdo věřit, že je to kvůli izraelské politice?
Podle Rosenberga tu nejde o postmoderní rasismus, do něhož spadnete netušeně – stačí říci někomu něco, co vnímá jako „mikroagresi“. Nejde ani o rasismus instituční typu přijímacích standardů na univerzity, jež de facto vytvářejí rasové bariéry. Vztah Arabů k Izraeli se opírá o hlubokou nenávist dělající ze všech Izraelců jedno monstrózní společenství, které si nezaslouží žít v naší oblasti.
I toto patří k poučením z her v Riu.