Mučení rozhodně není řešení
V Orientaci vyšel 13. srpna titulní text nazvaný Teroristé, tikající bomba a mučení. David Černý v něm představil jasnou tezi: Není-li jiná možnost… a času je málo, je z morálního hlediska přípustné, aby se přistoupilo k mučení jako nástroji získání životně důležitých informací. Tento závěr je nutné odmítnout z filozofických i zcela praktických důvodů.
A když můžeme mučit, mohli bychom i popravovat, zbavovat lidi jiných základních práv než práva na tělesnou integritu nebo alespoň mučit preventivně kvůli zastrašení. Účel světí prostředky.
Druhým praktickým důvodem je fakt, že mučení coby nástroj k získávání životně důležitých informací selhává. Na rozdíl od seriálů a filmů v reálném světě nejsou téměř žádné důkazy, že by tato praktika fungovala. Mučení není reálným zdrojem věrohodných informací. Nejen případy spojené se „svatou inkvizicí“, ale i izraelské zkušenosti z poslední doby dokazují, že mučení je žalostně neúčinný prostředek k zabránění teroristickým útokům. Mučený si totiž často raději něco vymyslí a přizná se i k tomu, co neudělal či neví, než aby trýznění dále snášel. Tak může vyšetřování zavést na scestí.
Bývalý izraleský soudce a uznávaná kapacita Aharon Barak připomíná, že když se jako člen izraelského nejvyššího soudu v konkrétních případech domáhal informace, jak mučení přispělo ke zdaru konkrétní operace, byly mu vždy tyto informace odepřeny s tím, že jsou tajné. Z praxe zjistil, že se na mučení čekalo i několik dní a v drtivé většině případů nešlo o žádnou skutečně „tikající bombu“a podezřelý byl propuštěn.
Třetí argument: hrozba odvetné reakce a eskalace. Skupiny, které se považují za oběti mučení, ho začnou často samy provozovat, což vede k začarovanému kruhu zejména v různých náboženských či národnostních konfliktech. Někdy je lepší určité praktiky nevyužít a ztratit z krátkodobého hlediska, než nastartovat bezhlavé krveprolití na několik generací. To je podobné jako u argumentu se „šikmou plochou“. Případy tikající bomby nelze uvažovat izolovaně. Je nutné se zamýšlet nejen nad důsledky v řádu dnů, ale i v řádu měsíců a let.
Poslední argument souvisí se zmíněním seriálovým agentem Jackem Bauerem. Kdo z „normálních“lidí je schopen mučit, aby jej to nepoznamenalo. Chcete mít život jako Jack? Mezi svými kolegy člověka, který je schopen cíleně ostatním způsobovat nesnesitelnou bolest, příliš lidí v reálném světě neuvítá. Z různých anket v americké armádě plyne, že „mučitel“je často vlastními lidmi považován za psychopata a rozkládá vnitřní morálku jednotky.
My to prostě nedělejme
Hlavním argumentem proti mučení však není jeho praktická nevýhodnost, nýbrž fakt, že je prostě v rozporu s hodnotami naší civilizace. Často lze v poslední době slyšet, že uprchlíci „musí přijmout naše evropské hodnoty“. To jistě ano. Jaké hodnoty to ale jsou? V prvé řadě humanismus a důstojnost každého konkrétního člověka. Pokud bychom v reakci na teroristy zavedli mučení, děláme přesně to, co teroristé chtějí: vzdáváme se našich hodnot. Mučení je tak nepřípustné i z filozofických důvodů.
Vycházet tudíž ze striktní teorie důsledků je velmi nebezpečné. Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. I kdyby mohlo mučení pomoci v konkrétním případě, neměli bychom z něj dělat práv- ní ani morální standard, jelikož to naruší společenský řád, dlouhodobou strategii naší společnosti.
David Černý hovoří o osobách, které jsou zmocněny, aby spravovaly obecné dobro. Tedy patrně nějaké dobro s velkým D. Takové osoby prý mohou v extrémních případech mučení užít. Jakmile ale někdo začne argumentovat Dobrem či Spravedlností bez dalšího, je vhodnémít se na pozoru. To přece dělají i teroristé, kteří své útoky právě teorií důsledků mohou obhájit, stejně jako ten, kdo připouští mučení malé holčičky za účelem rozvázání jazyka jejího otce teroristy.
Soudce Barak, který nedávno v izraelské Haifě vystoupil na konferenci Ústavnost v extrémních podmínkách, jedno ze svých slavných rozhodnutí z roku 1999 uzavřel takto: „Přestože musí demokracie často bojovat s jednou rukou svázanou za zády, má pořád druhou rukou navrch.“