Žádná „židovská skupina“tady nebyla

Podle Pavla Barši Židé nebyli „jako skupina (…) politicky integrováni do státního národa, ale měli status od něj oddělené národnostní menšiny“. Skutečně existoval status židovské národnostní menšiny, který teoreticky zaručoval těm, kdo se k ní přihlásili, určitá práva. Masarykovo Československo ale bylo liberální demokracií, státem, který na teoretické rovině zaručoval politická práva všem bez ohledu na národnost, náboženství a podobně. V tomto ohledu byli integrováni všichni Židé, ať už se hlásili k židovské národnosti, či nikoliv. Žádná jednolitá „židovská skupina“v Československu ovšem neexistovala. Tedy vyloučíme-li představivost židovských nacionalistů a antisemitů, v níž Židé vždy tvořili (degenerovanou, národní či rasovou) entitu.

Židé zmarginalizovaných prostředí Podkarpatské Rusi měli v mnoha ohledech blíže ke svým křesťanským krajanům než k takzvaným souvěrcům v Praze. Ti druzí příslušeli ke středním vrstvám či společenské smetánce a sami často na Židy z východu hleděli s notnou dávkou odporu a s pocitem kulturní nadřazenosti. Neexistovala tak ani Baršou představená židovská „nejloajálnější národnostní menšina“.

Například Židé na východě republiky velmi často volili strany, které byly považovány za antisystémové, mimo jiné KSČ. Mnoho jich volilo německé či maďarské strany, o jejichž loajalitě ke státu by se dalo s úspěchem pochybovat. A bylo to logické. Židé, stejně jako kdokoliv jiný, zvažovali své politické zájmy i podle svého (velmi různého) sociálního postavení. Baršův pohled na historii českých Židů je vymezen starším pohledem na dějiny Židů z centra, a tedy i jednoho specifického prostředí.

Je vlastně nejasné, proč si Pavel Barša otázku integrace a loajality položil a proč na ni (špatně) odpověděl. Novější výzkum se celkem jednotně shoduje, že názory na postavení Židů s antisemitismem příliš nesouvisí. Co s ním naopak souvisí úzce, byl vývoj národního hnutí. Na sou- dobých výzkumech antisemitismu je nová analýza různých způsobů vylučování, které spolu souvisely a v důsledku se zdaleka netýkaly jen Židů. Zkoumá se, jaké genderové, třídní a další stereotypy antisemité v řadách nacionalistů využívali, aby dosáhli vytčeného cíle – nejprve spojení kulturně a sociálně různorodé populace, která se často s žádným národem neidentifikovala, a posléze vznik suverénního národního státu. Právě s tímto programem byl spojen Žid jako univerzální nepřítel lidu/národa. Naopak Baršou chválené narušení mýtu první republiky jako ostrůvku demokracie patří k výsledkům bádání minulé a předminulé dekády.

Pokud budeme o antisemitismu uvažovat především jako o výsledku střetu etablovaných politických stran, či dokonce národů, a nikoli jako o součásti sociálního konfliktu uvnitř samotných národních společností, podstatu antisemitismu zvláště – a rasismu obecně – nepochopíme. Toto uvažování je patrné i v Baršových poznámkách. Neměli bychom přehlížet důležitost pojmu národ pro emancipační boje. Zároveň je nezbytné pochopit, jak vývoj (židovského, českého) národního hnutí a budování národního státu souvise- ly s osvojením (protiarabského, protižidovského) rasismu. V té části mé knihy, kterou Barša chválí i kritizuje, jsem vylíčil proměnu části sionistického hnutí, které po I. světové válce citlivěji reflektovalo nejen třídní nerovnosti, ale i různé způsoby útlaku způsobené právě nacionalisty všech táborů, včetně jejich vlastního. Výsledkem nebylo odvrhnutí národní kultury, jak se Barša domnívá, ale projektu suverénního státu v Palestině.

Dřívější levicoví sionisté, spolu s takzvanými bundisty a mnoha dalšími levicově orientovanými Židy, se opakovaně pokoušeli navázat na snahy o propojení socialistických myšlenek s rozvojem židovské kultury a politické autonomie. O tom svědčí židovské „osidlovací akce“na Krymu – a později v Birobidžanu –, které byly původně diskutovány v prostředí Kominterny, o níž Barša opět mylně tvrdí, že zavrhla možnost spojení třídní a národní „židovské politiky“.

Fakt, že všechny tyto projekty plnily i propagandistické cíle a po stalinizaci komunistického hnutí skončily neblaze, už je na jinou diskusi.

Text Pavla Barši Češi, Židé a etnický nacionalismus (Orientace, 6. srpna 2016) chtěl zhodnotit přínos nových historických výzkumů v oblasti dějin Židů a antisemitismu. Je v něm ale řada nepřesností a zkreslení, které zamlžují nejen význam těchto výzkumů, ale i samotný historický kontext „židovské otázky“v období první republiky. Novější výzkumy se shodují, že názory na postavení Židů s antisemitismem příliš nesouvisejí. Co s ním naopak souviselo úzce, byl vývoj národního hnutí.