Kde se to jen, sakra, stala chyba?
mezi sunnity a šíity a posílit pozici džihádistů coby ochránců své komunity.
Nastoupivší prezident Obama chtěl splnit předvolební slib „ukončit válku v Iráku“. Dle Kilcullena však bylo stažení amerických jednotek v roce 2011 předčasné a podlomilo křehkou stabilizaci. Oslabilo podporu vládních i kmenových jednotek proti irácké al-Káidě – předchůdci dnešního ISIL – a snížilo motivaci irácké vlády k vstřícnosti vůči marginalizovaným sunnitům.
Občanská válka a mocenské vakuum v Sýrii se projevily jako nový negativní faktor; irácká al-Káida, respektive z ní vzešlý ISIL, ho dokázala využít. Díky bojovým a organizačním zkušenostem z Iráku se rychle a mimo hlavní bojiště ISIL etabloval. Začal získávat podporu těch, kteří hledali novou misi či ochranu a pevné vedení v chaosu. Na rozdíl od většiny opozičních skupin se ISIL vyhýbal střetům se syrskou armádou a prioritně vytvářel strategické zázemí pro své akce v Iráku, které rozšiřoval bojem s opozičními skupinami. Samozvaný „chalífa“a vůdce ISIL Abú Bakr al-Baghdádí dokázal spojit „staré“s „novým“. Tento saddámovským státem vyškolený klerik do vedení irácké al-Káidy úspěšně začlenil bývalé baathistické (tedy husajnovské) zpravodajské důstojníky a část kmenů, s nimiž jeho předchůdce al-Zarkáwí jednal z pozice síly. Vydatně mu v tom bohužel napomohla irácká vláda premiéra Nurí al-Malíkího (2006–2014), která Američany podporované a placené kmenové jednotky po roce 2011 nuceně rozpustila a vůdce perzekuovala.
Vedle kolosální strategické chyby obsadit Irák tak Kilcullen považuje za další podstatnou chybu právě předčasné stažení amerických vojsk z rozvrácené země ve snaze vybřednout z „iráckého bahna“.
Na obou stranách barikády
Vzestup odnoží al-Káidy v Maghrebu a Jemenu se do centra pozornosti Američanů a evropských zemí dostával opoždě- ně. Kolem působení al-Káidy na Arabském poloostrově se točí paměti bývalého konvertity, radikálního salafisty a následně přeběhlíka na stranu CIA a dánské zpravodajské služby Mortena Storma (* 1976). Kniha Můj život s al-Káidou a CIA (vydaná i v češtině) je pozoruhodná nejen tím, jak se zavalitý Dán ve své dvojroli horlivě projevoval. Detailně popisuje, jak se z člena motorkářského gangu a začínajícího kriminálníka stal salafistou a přítelem džihádistů v Jemenu. Tam se dostal po návštěvě jedné z londýnskýchmešit díky saúdskými penězi zaplacené letence a studiu v salafistickém semináři. Jeho příběh radikalizace je v základních rysech podobný příběhům některých útočníků z Paříže či Londýna: často jde – podobně jako v případě Storma – o jedince s kriminální či násilnou minulostí a konvertity v dospělosti. Jinak řečeno: problém netkví v islámu obecně, nýbrž v jeho extremistické formě, která je šířena moderními komunikačními prostředky a radikálními aktivisty.
Stormovo líčení je zpracované za pomoci dvou respektovaných odborníků na terorismus a Blízký východ. Poskytuje mnoho zajímavých poznámek a osobních příběhů z džihádistické scény, které postrádá odbornější, faktografičtější práce Kilculle- na. Jemenská al-Káida intenzivně zaměstnávala USA a jejich spojence zejména poté, co se tam usadil Anwar al-Awlakí, rodilý americký občan a radikální klerik, který se stal vůdčí postavou al-Káidy a inspirátorem řady pokusů o teroristické útoky na půdě USA. Morten Storm neboli Murat (jak si po konverzi začal říkat) navázal s al-Awlakím přátelský vztah, který – dle Dánova líčení – nakonec napomohl k likvidaci klerika raketovým útokem z dronu. Kniha napínavě popisuje nejen hru na kočku a myš mezi západními rozvědkami a džihádisty, ale i pozadí fenoménu „domácích“teroristických útoků v USA a evropských zemích, který je nebezpečným trendem posledních let. Tyto útoky jsou méně sofistikované a sotva se přiblíží ničivosti ataku z 11. září, na stranu druhou jsou snadněji proveditelné, hůře odhalitelné a početnější. Složitost odhalení skupinky dvou či tří osob (nemluvě o jednotlivci), která navenek nekomunikuje a splývá s okolím, lze přirovnat k úkolu zabránit útoku osamělého vraha.
Anwar al-Awlakí se stal díky své skvělé angličtině a znalosti západního prostředí populárním on-line kazatelem boje proti USA a jejich spojencům a internetovou ikonou anglofonních radikálů. V důsledku jeho přímé on- line komunikace a inspirace postřílel psycholog americké armády pákistánského původů třináct svých kolegů na vojenské základně Fort Hood. Storm živě popisuje, jak salafistická a džihádistická propaganda fungovala a radikalizovala jeho tehdejší přátele ve Velké Británii během minulé dekády. Autor naznačuje, že za radikalizací samotného al-Awlakího, který původně odsoudil útoky z 11. září, mohlo být vyšetřování a možná snaha o diskreditaci ze strany amerických bezpečnostních úřadů. O jejich přehmatech a omylech se toho čtenář zde dočte dost, což společně s osobním příběhem agenta Storma vede k otázce, jak posilování postavení bezpečnostních složek vybalancovat kontrolou nad nimi.
Patnáct let po útocích z 11. září 2001 je bilance boje proti džihádistickému terorismu skoro tristní. Na území rozvráceného Iráku a Sýrie existuje kvazistát ISIL. Útoky v Evropě i jinde ve světě jsou častější a hůře předvídatelné, protože nyní vycházejí zevnitř těchto společností, od radikálů, kteří mnohdy ani nebojovali v zahraničí. Několik nedávno vydaných knih spojuje přímá angažovanost jejich autorů: dva jsou „praktiky“boje proti terorismu, jeden pak dočasně stál na druhé straně
Kromě pohledu na chyby protiteroristické strategie nabízí autoři i zamyšlení na téma, „co dělat“. Rady, že mladí muži nemají ze své země utíkat do Evropy, nýbrž se doma postavit nepříteli čelem, jak doporučují někteří čeští politici, v nich nenajdeme. Dle Kilcullena je třeba se vyhnout krajnostem – defenzivní a vyčkávací pozici, zaměřené primárně na domácí obranu proti terorismu, ale i všezahrnující ofenzivě s nasazením pozemních sil USA a přímým obsazením území kontrolovaném ISIL. První přístup by mohl v krátkodobé perspektivě snížit počet teroristických útoků v USA a Evropě. Odhalovat připravované útoky teroristů a na dálku likvidovat jejich velení za pomoci dronů, (které občas zabíjejí i nevinné lidi) není podle Kilcullena v současné situaci uspokojující. Houževnatost a síla ISIL v Iráku a Sýrii na druhou stranu naznačují, že USA a další by měly posílit přímou podporu místním spojencům a irácké armádě, bojující zřejmě na hranici svých možností. Autor varuje, že čím déle bude účinná pomoc scházet, tím těžší a krvavější bude zničit ISIL jako kvazistát. Přetrvávání současného stavu si v důsledku vyžádá mnohem větší oběti a přímější nasazení se všemi z toho vyplývajícími riziky.
Jak neprohrát mír
Irský novinář Patrick Cockburn (* 1950) z britského listu The Independent, cituje ve své knize The rise of Islamic state z výpovědí iráckých civilistů, na něž dopadly letecké údery v obydlených oblastech. Autor varuje před rizikem, že necitlivý postup a civilní oběti posilují pozici protivníka a jeho schopnost získávat rekruty. Dalším jeho doporučením jak „neprohrát mír“je zajistit rychlou obnovu základních služeb a infrastruktury tam, kde je ISIL vytlačen. Jen tak existuje naděje na podporu či alespoň neutralitu tamního obyvatelstva.
Jakkoliv se totiž ISIL jeví být barbarským a „nemoderním“, je to pouze jedna z jeho tváří – ta, jíž chce působit proti nepřátelům. Přitom na nově obsazeném území se snaží o rychlou normalizaci základních služeb a běžného života sunnitského obyvatelstva, které nepovažuje apriorně za nepřátelské. To proto, aby si zajistil podporu či toleranci. Ve strategii západních plánovačů mají rekonstrukční a humanitární aspekty zřejmě povinně své místo, jako víckrát v minulosti však mohou selhat na nedostatek vůle, zdrojů a pomalou realizaci v nestabilní oblasti, kam se nevládním organizacím ani civilním expertům příliš nechce či objektivně zde čelí značným rizikům. Zkušenosti například ze zničeného syrského města Kobání, jak je zachytily novinářky Lenka Klicperová a Markéta Kutilová, potvrzují, že civilní obyvatelstvo v postkonfliktní oblasti je často ponecháno svému osudu, bez pomoci.
Dlouhý konflikt s džihádistickým terorismem je výzvou jak bezpečnostní, tak myšlenkovou. Jak se nedostat do myšlenkového „tunelu“, na jehož konci vidíme pouze jeden, a to vojenský cíl – likvidaci ISIL, jež „posvětí“všechny prostředky? Je jeho úplné dosažení vůbec reálné? Anebo se máme zaměřit na oslabení či zničení jeho schopnosti ovládat a spravovat rozsáhlá území s civilním obyvatelstvem, jak doporučuje David Kilcullen? Nebudeme za dalších patnáct let čelit nepříteli s jiným jménem, v jiné a možná ještě nebezpečnější podobě?