Koncert dřív než první sex

Sugestivní, překvapivě zralý repertoár alba I, Gemini vytvořily kamarádky Jenny Hollingworthová (17) a Rosa Waltonová (16), které si dohromady říkají Let’s Eat Grandma. Stalo se jedním z nejvřeleji přijatých nových nezávislých alb v Evropě i USA. Lze je snadno využít jako středobod otázek, které se ozývají víc a víc.

Jde o to, že nejmladší generace, vyrůstající odmala s digitální érou sebezveřejňování a snadného publikování, vnímá tvorbu v trochu odlišném rámci než lidé před deseti a více roky. „Veřejné sebevyjádření“autorů, kterým je třeba šestnáct nebo osmnáct, nabízí dobré signály.

Čarovat jiný svět

Jenny a Rosa se poznaly při zápisu na základní školu v anglickém Norwichi a staly se z nich nejlepší kamarádky. Jejich tvůrčí spády se zprvu vybíjely jen ve stavbě „domů ve stromech“, což je motiv, který pronikl i na jejich debut. Od roku 2013 společně vytvářejí hudbu: nejdřív předělávaly hitparádové songy a postupně se v domácí laboratorní atmosféře pustily do vlastních. Držené klávesové zvuky kombinují s dalšími nástroji, hráčsky je to „umění možného“, ale všechno korunuje výborná atmosféra: znepokojivá, sebevědomě klidná, vědoucí o temné straně věcí, někdy soukromě spirituální. Dívky výborně vystihuje začátek klipu Deep Six Textbook: do rytmu hrají dětskou „tleskačku“, aby s jejím koncem v bílém oděvu padly do blátivého mokra na mořském břehu. Když si dvojice všiml na lokální přehlídce hudební organizátor, dovedl ji až k letošnímu albu vydanému u profesionálních Transgressive Records, kde vycházejí hvězdy jako Foals, Flume nebo Bloc Party.

Pokud bychom chtěli z desky odečíst, že toto je dílo „generace YouTube“, nejvíc tomu nahrává tvar písní sešívaných hned z několika různých stylových kusů. „Máma často říká, že z jedné písničky bychom mohly udělat tři,“vypráví Rosa. Opravdu se tu tvrdým střihem přepíná mezi různými typy popu. Mluví se o postironii: už je pryč přístup generace, která se při citaci ušklíbala, protože věděla, co všechno trapného či ambivalentního přinesl synthpop nebo new age. Zdá se, že mladší autoři budou jejich zvuk používat s vírou v jeho nevinnost: když jim vyhovuje, necítí rezervovanost kvůli jeho historickým peripetiím.

New age nezmiňujeme náhodou. Jenny Hollingworthová a Rosa Waltonová leckdy jako by v kamarádském duu čarovaly: proud hudby občas připomíná nahrávku pro uklidnění, která je ale příliš upřímná a prosakuje do ní blízkost temnoty a nočních můr. Nereprezentují žádné jiné děti či teenagery, nejsou ničí mluvčí, v klipech jsou vidět samy, jako by si držely vlastní svět. Odjíždějí na kolech z města kamsi do divočiny keřů a plevele, v zapadlé večerce si kupují něco, co pak polykají pečlivě, jako by to byl lék proti všední dospělosti, bok po boku jdou ve tmě – nikoli na tancovačku do klubu, prostě do noci.

Mluví-li se o znepokojivosti Let’s Eat Grandma, pak jistě i proto, že ztělesňují dospívající děcka, která se o dospělé nestarají a nijak zvlášť je nepotřebují. Pokud snad rodiče vychovávají děti k samostatnosti, tady se to podařilo rychle a radikálně: vidíme dvojité beatlesovské She’s Leaving Home, formanovské Taking Off, rozluku a přesun do vlastního světa. Vůbec tu přitom nejsou cítit svody klubů, pařeb, alkoholu, konzumu, žádná sexy lolitovská obraznost. Naopak: tenhle většinový svět jako by spíš vedl k tomu, že Jenny a Rosa skrze svou hudbu volí pád králičí dírou někam jinam. Nemůže nás při tom nenapadnout otázka, zda to pro jejich generaci bude typické ve větším měřítku.

Dvojčata, domov, metafora

Jen jednou v životě se mi při novinářském interview stalo, že zpovídaný subjekt v kavárně řekl: „Nic si nedáme, máma říkala, že dělá večeři a máme přijít včas.“Stalo se v Reykjavíku po koncertu sesterského dua jménem Pascal Pinon. Sestrám Ásthildur a Jófrídur Ákadóttir bylo tehdy šestnáct a jejich islandské nahrávky právě přebíral berlínský label Morr Music. Dnes, v jednadvaceti letech, už mají Pascal Pinon za sebou i pražský koncert (v Meet Factory) a s aktuálním vydáním třetího alba jsou vlastně zkušenými matadorkami s „různými obdobími“v historii své tvorby.

Duo, které se ironicky pojmenovalo podle „dvojhlavého Mexičana“, zrůdy, kterou před sto lety ukazoval za peníze americký cirkusový podnikatel, je odrazem všeobecné islandské hudebnosti. Ka- pel je tu jak hub po dešti a ani není nutné dávat jim přízvisko nezávislé: „závislý“ambiciózní showbyznys pro starší lokální publikum je vedle nich čímsi ustupujícím. Dvojčata začala s písničkami ve čtrnácti, obestírala je mírná melancholie, ale i přátelský klid. Když nabrala víc jistoty, teta jim nabídla, aby využila její dům jako studio pro album. Otec se se svými hudebními zkušenostmi připojil až později: na novém albu bubnuje na „kovové perkuse“, což je ve skutečnosti kus trosek malého letadla, které na Islandu nepotkal šťastný osud.

Silná je na nich uměřenost, neefektnost, skrze kterou ale přichází velmi dobrá schopnost dělit se o písňovou poezii: neučesaný dvojhlas rozdílných témbrů to jen podporuje. Hned na začátku „kariéry“, když dívky kombinovaly indiepopové popěvky se zhudebňováním islandské historické poezie, uměly vtáhnout svou chutí nořit se do imaginace. Ale nová, třetí deska je hudebně evidentně nejzajímavější, i z hlediska pozorování, „jak to mají ti mladí“. Ásthildur a Jófrídur totiž tematizovaly a dostaly do zvuku situaci věčného domácího nahrávání. „Máme slabost pro zvuk laciných věcí, kterými jsme obklopené: šum obehraných kazet nebo dětské klávesy,“říká Jófrídur. V praxi to znamená, že „lo-fi“zvuk malých šumů, přeznívání reálného světa do nahrávky, nedokonalosti a nouzová řešení se staly zvukovým leitmotivem alba, které je ovšem nakonec zvukově ošetřeno profesionálně. Patina je součástí vyprávění, ne jeho kazem: Pascal Pinon jistě nejsou první, kdo hraje s přiznanou civilností a chudobou situace nahrávání, ale jako součást jejich civilní výpovědi to dává smysl a zní to přirozeně.

Debutantské písničky z jejich „konce dětství“měly pitoreskní kouzlo, ale podle letošního repertoáru rostou a jsou čím dál lepší. Možná je časem budeme pozorovat jako filmového herce Jea- na-Pierra Léauda: skutečného umělce, kterého shodou okolností známe už od dětských let.

Co víme o dnešních teenagerech? Staráme se o to, abychom jim porozuměli? Takové otázky nás mohou napadnout nad hudebním albem I, Gemini (Já, Blíženec) a další hudbou, kterou se vyjadřují dnešní autoři pod dvacet let.

Líheň české budoucnosti

Rozhlížíme se po Česku: záhy je evidentní, že tak silnou výpověď, jakou nabízejí Let’s Eat Grandma, tu od teenagerů zatím nenajdeme. Což ovšem vůbec neznamená, že by zóna nejmladších aktivních byla řídce zabydlená a že nelze leccos očekávat.

Dobrým místem pro otestování ohlasu začínajících kapel se stal Startér, program veřejnoprávního Radia Wave. „Mezi úplně nejmladší zajímavé muzikanty, kteří Startérem prošli,“rekapituluje moderátor a dramaturg Jonáš Zbořil, „patří Dark Room – tedy Mikuláš Šušor: když jsme vloni vysílali jeho track, bylo mu patnáct.“Mikuláš vyznává taktiku průběžných změn jména: dnes jeho hudbu najdeme na webu pod nickem Kalpea. Samozřejmou součástí života se stalo vytváření elektronické hudby pro pražskou producentku MGDLN – ta ovšem většinu své hudby vytvořila do devatenáctého roku a dnes už jen kombinuje studium religionistiky s expertním zvukovým masterováním hiphopových nahrávek pro svět, což je samo o sobě raritním úspěchem. Aspoň krátce je třeba zmínit brněnské duo Čau Česko, alternativně i hravě elektronické.

Startérem prošla elektronická skupina Orient, která patří k vůbec nejzralejším českým „mlaďochům“, ostravští temnější February i „psychedelický bigbít“Frank Bigsby& His Satanic Majesty, který své nahrávky fikčně zasazuje do let 1967 nebo 1960. Právě Bigsbyho „satanská“radost z kytarového burácení a třeštění na scéně může připomenout, že teenageři jsou popkulturou přitahováni v každé době: viz obrazy osmnáctiletého Mikiho Volka a šestnáctileté Yvonne Přenosilové, ale i autorštějších typů: „mě-třináctiletého“Filipa Topola nebo postundergroundové Nikoly Muchy, která vystupuje od dvanácti a v repertoáru jí zůstaly písně ze sedmnácti let. Svoboda hrát a publikovat je prostě něčím, na čem dnes chtějí participovat i nejmladší.

A pak je pochopitelně český internet plný děcek, která podléhají dnešní možnosti vyvěsit na síť sebe sama i v případě, že dílo nebo zpověď jsou hlavně uskutečněnou touhou po sebeprezentaci. Ale v tom nejsou teenageři žádnou výjimkou: to je rys dneška, který sdílejí i dospělí.

Nejmladší generace, vyrůstající odmala s digitální érou sebezveřejňování a snadného publikování, vnímá tvorbu dost jinak než lidé před deseti a více roky

Let’s Eat Grandma: I, Gemini. Transgressive Records, Londýn 2016. Pascal Pinon: Sundur. Morr Music, Berlín 2016.