Další bídník kráčí Paříží
Francouzský prozaik Georges Perec byl neopakovatelný originál s mnoha tvářemi. Jednu z nich ukazuje drobný text Muž, který spí.
Jak v roce 2008, tak v roce 2014 to vypadalo, že porota Nobelovy ceny za literaturu hledala pouze náhradníka z řad francouzských literátů. Nejdřív vyvolila Jeana-Marieho Gustava Le Clézia, následně Patricka Modiana. V obou případech bylo ale těžké nevzpomenout Georgese Pereka (1936–1982), jehož dílo je stále součástí živé literatury – jen jeho autor měl tu smůlu, že se nedožil kmetského věku, kdy se většinou Nobelova cena získává.
Georges Perec si Nobelovu cenu jednoznačně zasloužil už jen za rozsáhlý román Život návod k použití, který v roce 1978 sice získal Prix Médicis, ovšem Goncourtovu cenu už ne, protože – jaká ironie! – ta byla udělena Patricku Modianovi za Ulici temných krámků. Což je vposledku škoda především pro samotnou Goncourtovu cenu, jelikož nemůže Perekův román vykázat mezi oceněnými díly.
Předtím, než se Georges Perec pustil do tohoto životního díla, napsal plno kratších textů, v nichž si často zkoušel různé postupy a metody. Ne nadarmo byl společně s Raymondem Queneauem či Italem Calvinem součástí Dílny potenciální literatury. Ale také se vypisoval z těžké životní zkušenosti. Jeho rodiče byli polští Židé, kteří přišli do Francie, ale to jim život neuchránilo. Otec zemřel jako voják cizineckého pluku, kam se na začátku války přihlásil. Matka byla odvlečena zpět do Polska a zemřela v Osvětimi.
Nic není e-e
Malému Georgesovi se podařilo díky příbuzným přečkat válku ve svobodné zóně. K tomuto životnímu období se Perec vrátil v románu W aneb Vzpomínka z dětství (1975), přičemž vlastní příběh zkombinoval s fantazií o životě na ostrově W, který je založen na uctívání sportu a kult postupně nabývá děsivých rozměrů.
Tento román nyní v reedici vydalo nakladatelství Rubato. A vedle něj knižně publikovalo rovněž povídku Co je to tam vzadu na dvoře za kolo s chromovanými řídítky? (1966), jež vyšla poprvé v revue Světová literatura. Ta představuje zase zcela jiného Pereka – jazykově rozverného, vyprávějícího kolovrátkovitě příběh party vykutálených kumpánů, kteří se snaží pomoci nebohému vojáčkovi, jenž nechce do války.
O tom, že byl Georges Perec mistrem „zachycování“, se lze přesvědčit při čtení textu Pokus o vyčerpávající popis jednoho místa v Paříži (1975) či jeho debutu Věci (1965), jenž vyšel rovněž v šedesátých letech ve Světové literatuře a jehož knižní publikaci Rubato připravuje, stejně jako reedici Života návodu k použití. O tom, že byl Georges Perec mis- trem detailních soupisů, pro změnu svědčí drobná próza Kabinet sběratele (1979). A o tom, že byl neúnavným mistrem kombinatoriky, z níž vyždímal poslední kapku komiky, se pak lze zas přesvědčit díky textu Jak postupovat, chce-li člověk požádat šéfa oddělení o zvýšení platu (1968).
Tolik dosud do češtiny přeložená Perekova díla. Ovšem k tomu, aby byl jeho autorský portrét prokreslenější, je ještě třeba dodat, že v roce 1969 přišel i s knihou Disparition, v níž ani jedenkrát nepoužil ve francouzštině nejfrekventovanější hlásku e. O tři roky později se v textu Revenentes e na- opak stalo jedinou povolenou samohláskou.
Konec přetvářky
Vedle dvojice reedic přišlo nakladatelství Rubato nyní ale i s nově přeloženým textem Muž, který spí (1967). A ten potvrzuje to, co už naznačil především román W aneb Vzpomínka z dětství. Totiž že Georges Perec nebyl jenom inteligentní a stylisticky nevšedně zdatný skoták, který se bavil nejrůznějšími literárními deformacemi a jinými zlomyslnostmi.
Nerozsáhlý text Muž, který spí jako by se vracel ke generaci fran- couzských existencialistů. Jedná se o popis dnů a měsíců mladíka, jenž studuje v Paříži, avšak náhle dojde k vyšinutí z konvenční dráhy. Všechno ztrácí smysl – respektive přestává smysl mít. Mladík tak nedokáže už dělat to, co dělal předtím, protože se mu to zdá nesmyslné.
Perekův hlavní hrdina se od společnosti odlupuje jako omítka od zdi. A neláme si ani tak hlavu nad tím, proč se to stalo, jako spíš nad tím, jak mohl předtím tak dlouho všechny ty věci dělat. Současný stav rovněž nevnímá jako něco, co nemá s ním a s jeho dosavadním životem cokoli společného. Naopak si uvědomuje – nebo má aspoň sugestivní pocit –, že takový vlastně byl vždycky, akorát se to najednou ukázalo v plné nahotě.
To nic neznamená
Potlouká se pařížskými ulicemi, spí, jí a má spoustu času na pozorování běžných věcí, které mu najednou tak běžné nepřipadají, protože je obhlíží sice netečně, ale dlouze, tedy vlastně empaticky. Zkrátka kdyby byl Perekův bloudivec o něco starší, přesně by zapadl někam mezi Camusova Cizince a Sartrovu Nevolnost. A kdyby byl zas o něco mladší, jistě by si z kazeťáku pouštěl Isolation od Joy Division.
Jenže Georges Perec nepsal žádnou nápodobu existencialistické literatury, psal o době, v níž sám žil. A taky pokud něčím při veškeré pestrosti nebyl, pak romantikem. Proto nedopřává romantické vyústění ani Muži, který spí – tedy utvrzení se v pocitu výjimečnosti. Na konci nepřichází žádná katarze ani konstatování, že „peklo jsou ti druzí“. Ne, Georges Perec v závěrečné kapitole svého hošíka nešetří: „Nezemřel jsi a nezmoudřel… Sáhnout si na dno, to nic neznamená… Nezemřel jsi. Nezbláznil ses.“
Muž, který spí nenabízí žádnou velkou story, ale jistě se to, co zachycuje, týká každého člověka. Nejde ani tak o to, jestli každého číst něco takového bude bavit, jako spíš o to, jestli každý má něco takového odvahu číst. Protože pokud by se měl Georges Perec nějak charakterizovat, pak to byl především odvážný autor. A odvážný autor potřebuje odvážné čtenáře.
Georges Perec: Muž, který spí