Geniální pěšák obsluhuje strašlivý stroj
Obrovská knihkupectví přetékají novinkami. Široká síť antikvariátů stále nabízí spoustu titulů… Jednu knihu ovšem v knihkupectví ani v antikvariátu neseženete. V roce 1998 se totiž stalo v české překladové literatuře něco nenápadně významného. Dvacet let po vydání originálu se v překladu Kateřiny Vinšové objevil rozsáhlý román francouzského autora Georgese Pereka Život návod k použití. A kdo si tehdy nepřichvátl, má už osmnáct let smůlu, protože žádné nové vydání zatím nenásledovalo.
V tomto románu se autorovi podařilo fantasticky propojit vlastní neblahou životní zkušenost s nevšedním uměleckým talentem, bystrostí a schopností racionálního uvažování. Ještě by se to snad dalo říci jinak: v tomto románu se Perekovi podařilo propojit všechno to, co už si vyzkoušel v předchozích dílech.
Hlavní příběh románu přivádí na scénu milionáře Bartlebootha, jenž si stanoví „náhradní řešení“svého života. Objíždí přístavy po celém světě, kde vždycky namaluje akvarel, ten je pak nalepen na podložku a rozřezán na puzzle. Když puzzle složí, je obraz znovu odlepen z podložky, složitě scelen, načež s ním milionář jede zase na místo, kde ho stvořil, a tam ho smyje, takže nezůstane nic.
Polygrafie střelce
Dusivá tíha tohoto na první pohled „apartního“příběhu je zdrcující. Autorovi, jenž přišel o rodiče během druhé světové války, se zde povedlo navodit atmosféru stejné intenzity, jako kdyby napsal příběh z koncentráku. Skvěle to v doslovu vystihl Václav Jamek: „Perec by přece mohl být v Kafkově Kárném táboře nicotný pěšák zničehonic přidělený k obsluze strašlivého vyšívacího stroje; pěšák, který ze všech sil hledá způsob, jak na stroj vyzrát a případně ho ještě nějak využít.“
Toto vyznění je navíc podpořeno až zrůdnou důkladností při popisech věcí či pokojů – Perec se vyžívá v detailních výčtech, které nejsou samoúčelné. Další hlavní „postavou“románu je pařížský činžák, jehož místnostmi a prostory procházíme a v němž autor otevírá celou encyklopedii příběhů.
Souhrn těchto příběhů pak můžeme na konci románu číst v Chronologickém přehledu, přinášejícím důležitá data v životech obyvatel domu, a nechybí ani Odkazy k některým příběhům vylíčeným v této knize. A už jen při jejich procházení je těžké nebýt natěšený na četbu: Příběh akrobata, který nechtěl slézt z visuté hrazdy, Příběh bývalého veterináře, zamilovaného do kníraté Marseillanky, Příběh hlavního skladníka, který shromažďoval důkazy o tom, že Hitler žije či Příběh řadového vojáka, který získal nejvíc vyznamenání z celé Oceánie.
Perekův román skutečně přetéká příběhy, které se týkají života. A to natolik, že si čtenář nemusí ani všimnout románového skeletu. Základní rozkreslení domu s jednotlivými partajemi, jež pochopitelně v knize rovněž nechybí, autor totiž propojil s matematickou strukturou latinského dvojčtverce. A co se týče určení postupu po jednotlivých políčkách – místnostech, vyšel Georges Perec zase ze šachové úlohy „polygrafie střelce“. Za to, že nevíte či nepochopíte, o co se jedná, není nutné se stydět – a při samotném čtení to není podstatné.
Zkrocené plýtvání
Už nejen v hudbě či ve filmu, ale i v literatuře přišla doba interpretů. Nejsou tedy už jen zpěváci, kteří nemají co zpívat, a režiséři, kteří nemají co točit, ale i autoři, kteří nemají co psát, a tak lapají kolem sebe. V takové atmosféře by se chtělo říci, že Georges Perec příběhy doslova plýtval. Jenže on neplýtval pouze příběhy, v tomto románu „plýtval“vším, protože to bylo dílo, do něhož chtěl dát vše, co zažil, co znal a co uměl. A mezi věci, které uměl, patřilo i to, že svou hravost, své vypravěčství uměl zkrotit – už jen všemi těmi matematickými a kombinatorickými omezeními.
Julio Cortázar na začátku románu Nebe, peklo, ráj nabízí několik možností čtení, co se týče sledu kapitol. A B. S. Johnson v Nešťastnících dává k dispozici pouze jednotlivé složky kapitol – a to, jak si je čtenář seřadí za sebe, je pouze na něm. Taktéž Život návod k použití se dá číst nejen jako jeden román, od začátku do konce, kapitoly lze i „vytrhnout“. Nebo se po dočtení celého románu ke kapitolám jednotlivě vracet.
Někomu totiž utkví kapitola thriller o chůvě, jež neuhlídala dítě a léta s děsem vyhlížela pomstu zdrceného otce. A jinému zas příběh o etnologovi, který se marně snažil sžít s jedním kmenem na Sumatře – domorodci pokaždé využili nestřeženého okamžiku a naivnímu bělochovi zmizeli. Trvalo dlouho, než mu došlo, že mu chtějí naznačit, že raději budou žít na tom nejnehostinnějším místě než v jeho společnosti.
Klíčový román Georgese Pereka Život návod k použití je úchvatnou nádobou, která je plná všeho, co je na lidském životě děsivé.