Bez pasu, zato s krásnou zadničkou

Proč jste nepřišel dřív? No, poslouchám…“To se mě zeptala ta úřednice, když jsem si šel vyřídit novou občanku a pas, neboť ty staré propadly.

Na styk s úřady nejsem stavěný, proto jsem to pořád odkládal, až už nebylo zbytí. Bál jsem se kdysi vojenských odvodů a dneska se zase bojím finančního úřadu a taky toho, že bych snad mohl dlužit sedm korun na zdravotním nebo sociálním pojištění, za což bych se nakonec mohl dostat do stejného vězení jako ti, kteří na Hradě bodře hostí autobusy turistů z moravských vísek.

Navíc ta úřednice, byť jinak šarmantní dáma, v sobě měla něco z klasického archetypu učitelky, jak jsme ho zažili. Řečeno terminologií Witolda Gombrowicze a jeho románu Ferdydurke, ona si nasadila „držku“– tedy to, jak upjatě se tvářila – a mně zas pro změnu byla nasazena „zadnička“. Protože jsem byl rázem pípajícím žáčkem: „Byl jsem pryč…“Ona na to s mrazivou drsností: „To pořád nic nevysvětluje…“„Byl jsem tři měsíce v zahraničí,“nutila mě lhát. „Někde na konci světa?“Na to už jsem neodpověděl, očekávaje další pětku do žákajdy.

Přitom jsem si říkal: Namísto toho, aby ke mně domů přiběhl nějaký sympatický poslíček a přinesl mi automaticky novou občanku a pas, si platím tady tu kyselou babu, za níž se musím nejdřív došourat, a která mě pak cvičí jak ospalého hrocha. Dvakrát si mě vyfotila, dvakrát jsem se musel podepsat a dvakrát mi brala otisky prstů. Jediné, co za celou dobu řekla méně chladně, bylo: „Máš to v lednici…“To ale patřilo kolegyni.

Další den, když jsem mířil do nejmenované – ano, pražské – kavárny, jsem na Kulaťáku ohromen míjel rekrutační středisko. A říkal jsem si, že by to bylo krásné, kdybychom všichni dostali šanci padnout za Miloše Zemana a jeho hradní partičku. Vždyť na ta jejich představení už na Hradčanech stojí fronty lidí z celého světa.