Fotograf mezi reklamou a uměním
Slovenský fotograf František Kollár (1904–1979) se ve 30. letech prosadil v Paříži. Dostával zakázky od Coco Chanel, portrétoval Dalího, Edith Piaf i vévodkyni z Windsoru. Protipólem k této práci byla jeho série dokumentárních snímků, kde zachytil život dělníků v době krize po celé Francii. Kollárova retrospektiva je k vidění do 11. září ve Slovenské národní galerii v Bratislavě.
František Kollár se narodil v roce 1904 v obci Senec nedaleko Bratislavy. Po absolvování technické školy pracoval na dráze a později v kanceláři, nic z toho však nebylo pro něj. Snil o velkém světě, kde se prosadí jako fotograf. Chtěl do Ameriky, jenže peníze mu stačily jen na cestu do Paříže, kam přijel v roce 1924. Změnil si jméno na François, obcházel fotoateliéry a ptal se, zda nepotřebují asistenta. Všude ho odmítli, byl pro ně amatér. Když pochopil, že takhle práci v oboru nezíská, nechal se zaměstnat u soustruhu v továrně Renault. V roce 1930 si Kollár otevřel vysněný fotoateliér a přijal asistentku Fernande Papillonovou. Věnoval se reklamní a výtvarné fotografii. Fascinovaly ho Man Rayovy fotogramy, experimentoval s dvojexpozicí, zkoušel si nadhledy i podhledy. Fernande se brzy nadchla pro jeho hru světel a stínů a okouzlil ji i François. Po svatbě fungovali jako pevně spjatá dvojice, v životě i v práci.
Francie v době krize
Retrospektiva, která je nyní k vidění v prostorách Slovenské národní galerie (SNG) v Bratislavě, představuje 130 snímků, rozdělených do tematických částí. Podobně koncipovanou výstavu letos na jaře vidělo pařížské publikum v prestižní galerii Jeu de paume. V prvním sále jsou Kollárovy experimentální hry: tvář, která se mění, jako dvojitá identita Jekylla a Hydea. Tvář klauna, který na chvíli odkládá svou masku. Zlověstně vyceněné zuby překryté ná- pisem Palmolive. Kollár si sám na sobě zkoušel situace, které používal při fotografování reklamních zakázek. Klientů přibývalo, oceňovali nejen precizní zpracování, ale také nápaditost.
Zajímavá je například reklamní kampaň pro firmu Hermes, která vyráběla psací stroje. Kollár vyfotografoval detail klávesnice stroje a položil na ně pírko. Chtěl tak demonstrovat, že se při psaní prsty téměř nemusí dotýkat klapek, že lze psát velmi zlehka. Tento snímek použil do svého portfolia, které vydal vlastním nákladem v roce 1934 a v němž představil svoji tvorbu.
Úvodní slovo napsal jeho přítel Vassily Photiadés, který Kollárův styl charakterizoval slovy: „Nechce nic, jen věrně okopírovat přírodu, jen věrně ukázat, jen ji dobře osvětlit. Jeho fotografie nepotřebují další slova, protože dokonalost těchto černobílých obrazů je poezií sama o sobě.“
V roce 1931 dostal Kollár zajímavou nabídku od vydavatelství Horizons de France, které plánovalo knižní edici La France travaille (Pracující Fran- cie). Jejím cílem bylo přiblížit čtenářům jednotlivá odvětví průmyslu ve Francii, ukázat, že i v době krize stále přetrvává výroba i tradiční řemeslo.
Kollár se spolu se svojí ženou vydal na cesty do všech regionů, navštěvovali loděnice, elektrárny, laboratoře, doly. Ke každému oboru vytvořili sérii snímků, která představovala proces výroby, od počátku až ke koncovému produktu. Každá kolekce vyšla jako samostatná kniha. Z původně jednorázového projektu se postupně vyvinula čtyřletá spolupráce. O publikace byl takový zájem, že vzniklo třináct dílů. Lidé si je kupovali jako suvenýry, jako vizuálně zpracované knihy, které mají povzbudit národní hrdost na francouzský průmysl.
Podobný projekt iniciovala v roce 1935 americká vláda. Jmenoval se Farm Security Administration a dokumentoval život v době hospodářské krize. Nyní je tato kolekce vystavena v plzeňské synagoze. „Kollár zpočátku fotografoval nejen výrobní proces, ale také každodenní život dělníků. Na snímcích je lodník u Sei- ny během pauzy na oběd, děti horníků v plaveckém bazénu či noclehárna po šichtě. Dokázal velmi dobře pochopit prostředí továren, připomínalo mu dobu, kdy pracoval u soustruhu v automobilce Renault. Uměl také přiblížit výrobu neobvyklým způsobem.
Když chtěl obrazově vysvětlit náročnost té práce, vyfotil velký plovák hydroplánu, kde byly desítky hřebíků. Snímal ho tak, že byly vidět nejen hřebíky, ale taky ruce dělníka, který tohle všechno musí zatlouct.“říká kurátorka sbírky fotomédií SNG Lucia Almášiová.
Svět noblesy
Úspěch série Pracující Francie přinesl Kollárovi další zakázky. Vedení módního časopisu Harper’s Bazaar mu nabídlo stálou spolupráci. Z továrních hal se přesunul do noblesního světa módy, kde se prosazovala jednoduchost kostýmků podle Coco Chanel. Splývavý materiál, precizní zpracování, látka na těle modelky. Kollár je fotografoval mimo ateliér, v ulicích či přímo v módním salonu. Elegantní styl oslovil také řadu celebrit, které si objednaly portrét od Kollára. Fotografoval Edith Piaf, Salvadora Dalího či vévodkyni zWindsoru.
V roce 1937 se v Paříži konala světová výstava. Francouzský pavilon navrhl slavný architekt Le Corbusier a Kollára přizval, aby vytvořil fotografickou koláž na fasádu. Za toto dílo mu Národní středisko vědeckého výzkumu (CNRS) udělilo diplom a bronzovou medaili. Stal se tak jediným československým fotografem, který získal ocenění od této instituce.
Jeho poslední velká zakázka byla pro francouzskou vládu. V 50. letech cestoval křížem krážem Afrikou a fotografoval, jak se mění život ve francouzských koloniích. Na výstavě v SNG jsou také snímky z továrny firmy Baťa, která byla v Senegalu. Po několika cestách do zámoří se Kollár vrátil do Paříže, kde si pronajal obchod s fotografickou technikou. Možná by jeho tvorba zůstala pro slovenskou uměleckou scénu zapomenuta, nebýt náhody. Na začátku 60. let přijel do Paříže slovenský kunsthistorik Ladislav Saučin. Když se dozvěděl, že zde žije fotograf ze Slovenska, a viděl, jak zajímavá je jeho práce, rozhodl se, že ho musí představit na Slovensku. Uspořádal mu výstavu v SNG, která byla přijata velmi příznivě. Po smrti Françoise Kollára v roce 1979 se o jeho práci začal zajímat slovenský fotograf Lubo Stacho.V roce 1989 obhájil diplomovou práci na FAMU, kde popsal Kollárovo dílo a přiblížil život umělce, kterého znalo publikum ve Francii, ale ve své domovině se poprvé představil až v 60. letech.