Plastelíny u ruské obrazovky
Časy romantického snění mexické dívky ze seriálu Prostě Marie vyšuměly
Je to už téměř epochálně dávno. Ulice českých i ruských měst se vyprazdňovaly, zatímco okna paneláků sdělovala svým modravým svitem okolí, že začal další díl jakési mýdlové opery. Dnes to již pochopitelně neplatí i díky záznamovým technikám, jež dovolují sledovat nahraný film třeba i po návratu z noční směny. Devadesátá léta navíc byla v zemích bývalého socialistického bloku posledními roky, kdy se ještě snad dalo snít o lepším světě.
Hlavní sdělení: Putin oporou vlasti
Počátkem nového tisíciletí se ovšem rozdíly v chování českých (de facto již unijních) diváků a občanů Ruské federace, kolem níž se stále cosi děje, začaly prohlubovat. Zatímco v Česku mají lidé rádi spíše „únikové“seriály domácí provenience či zábavní pořady včetně různých talk show a soutěží, Rusové se v čerstvě zveřejněném výzkumu představili ve většině jako nadšení diváci zpravodajství a publicistiky. Výzkum provedl renomovaný Fond Veřejné mínění (FOM) metodou přímého dotazování respondentů v různých ruských regionech. Většina jich uvedla, že na televizi se dívají denně, přičemž upřednostňují sledování témat spojených s ruskou politikou a mezinárodními vztahy (v obou případech 37 procent), se sociálními problémy a ruskou armádou (30 procent).
Zájem o ozbrojené síly souvisí s celkovým boomem zájmu o dění v zahraničí, který v roce 2014 odstartovala ruská anexe Krymu a následná vojenská podpora separatistů z východoukrajinského Donbasu. Lidé nejvíce sledují pořady státních stanic První kanál (v něm ovšem stát drží jen kontrolní balík 51 procent akcií) a Rusko 1. Letošní výzkum i přes potvrzení dominance státem ovládaných stanic (k nim fakticky patří i NTV a TNT vlastněné státním plynařským holdingem Gazprom) nicméně potvrdil dlouhodobý trend poklesu každodenní sledovanosti. Dorůstající nové ruské pokolení totiž od pravidelného sledování televize upouští – zatímco přes čtyři pětiny starších respondentů udávaly, že se dívají na televizi denně, u mladších Rusů (do třiceti let věku) to byly méně než dvě pětiny.
Problémem přímého dotazování respondentůmůže být, že se někteří stylizují do určitých společenských rolí. Fakt, že po roce 2014 roste sledovanost zpravodajských relací, na druhou stranu potvrzují i výsledky elektronického měření pomocí peoplemetrů, v nichž se občas na první místo vyšvihne třeba nějaký zábavný pořad či film, ale zpravodajství své vůdčí pozice zpevňuje. Nejsledovanějším pořadem i letos zůstaly Zprávy týdne (Vesti neděli) Sergeje Kyseljova na státní televizi Rusko 1. Propadl se naopak obdobný pořad na Prvním kanálu, a tak není divu, že minulý týden jeho moderátorka Irada Zejnalovová na svém postu skončila. Jedním z důvodů je podle internetového serveru RBK skutečnost, že Kreml se chystá na prezidentské volby v roce 2018 a přeje si, aby se tváří publicistiky Prvního kanálu stal člověk lépe odpovídající vkusu konzervativních voličů (údajně jím má být novinář a analytik Valerij Fadějev).
Obliba „informačně-analytických“pořadů, jak Zprávy týdne a další podobné počiny nazývají ruskámédia, svědčí o intelektu- álním marasmu ruské společnosti v podmínkách podněcování ruského nacionalismu režimem prezidenta Vladimira Putina. Na pořadech moderovaných Kyseljovem a jeho kolegy z nejsledovanějších stanic totiž nic analytického není. Nonšalantní moderátor publiku nabízí spíše cosi, co lze nazvat „občanskou výchovou“či prostě vymýváním mozků. Můžete si přepínat kanály, jak chcete, ale jejich „analyticko-informační“produkty se od sebe příliš lišit nebudou. Hlavní sdělením zůstává, že Putin je oporou vlasti a uchrání ji před nepřátelskými úklady.
Přístav jistoty
Utkvělým tématem je ukrajinská „nacionalistická“a „Rusku nepřátelská“politika. Často se v údajně zpravodajském pořadu připomínají historická témata, jako bylo působení Ukrajinců v bojových oddílech hnutí nacionalisty Stepana Bandery či divize SS Halič. Nemine snad den bez zařazení téměř stejných spotů o tom, jak ukrajinské oddíly ostřelují civilní cíle v Donbasu, či kterak všemožně porušují mezinárodní minské dohody o mírovém urovnání konfliktu v této oblasti. Podobnou trvalkou jsou výpady proti politice USA, které si údajně chtějí podmanit celý svět, a proti jimi vedené alianci NATO. Na rozdíl od někdejší propagandy sovětského komunistického impéria ovšem často nejde o televizní aranžmá masových „hodin hněvu“, jako spíše o ironické štulce na adresu ukrajinského prezidenta Petra Porošenka či americké prezidentské kandidátky Hillary Clintonové.
Toto zesměšňující ladění souvisí s jedním z předních cílů putinovské propagandy – utvrzovat v Rusech pocit, že jejich vlast je přes okolní turbulence i přes částečně přiznávané domácí ekonomické a navazující sociální problémy přístavem jistoty. Ruskému televiznímu, především staršímu, publiku tato mediální masáž očividně vyhovuje a zůstává v rukou moci tvárné jako plastelína. Na otázku, co si režim počne se stále početnější generací lidí, kteří se televizi začínají vyhýbat, ovšem Kreml v jinak pro něj potěšujícím výzkumu FOM odpověď nenajde.