Meryl, noty, prachy

Božská Florence v podání Meryl Streepové dotrylkovala do českých kin. A je božská! Leckteří kritikové frflají, že nenabízí téměř nic jiného než možnost smát se špatnému zpěvu Meryl Streepové a reakcím jejího okolí. Jenže špatný zpěv a smích z něho plynoucí je námětem víc než dostatečným. Je totiž jedním z velkých témat evropské kultury. Neboť sama hudba v evropské kultuře nebyla jen tak kulisou či zábavou, nýbrž jedním z klíčových prostředků, jimiž ta která doba a národ vyjadřuje, čím jest nebo čím chce být. „Music matters“(na hudbě záleží), říká ve filmu Florence. Proto je i tak důležitá debata o hranicích hudby; a smích z jejich překročení. Vzpomeňme výsměch špatným zpěvákům ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských.

Pondělí Neff

Adriano Banchieri zase zařadil do renesanční madrigalové komedie Loď z Benátek do Padovy madrigal Pět zpěváků, nabízející drsný humor na vlastní adresu muzikantské komunity: jde totiž o pět špatných zpěváků. Notový záznam nabízí rámcový návod, jak parodovat zpěv manýrovaný a technicky špatný – a otevírá mnoho možností, jak (a kam až) tuto parodii rozvinout. Sopranistka nemá vibrato, ale „kloktato“. Kontratenor piští. Alt chrchlá. Tenor mečí. Bas je ožralý, a tudíž neintonuje. Nedávno jsme s přáteli nazpívali tento madrigal pro cédéčko Písně absurdní a věřte, že „zpívat špatně“– tak, aby to pro posluchače byla sranda – není sranda.

Meryl je božská mimo jiné v tom, jak dokonale její zpěv funguje (málem mě vyvedli z kina, jak jsem se řehtal). A to je možné

Úterý Putna

Středa Baldýnský díky tomu, že je opravdu dobrou zpěvačkou. Její nahrávky písní jako Amazing Grace nebo Cohenovo Hallelujah patří k nejprocítěnějším verzím těchto amerických hitů. I proto je tak důležité, že v závěru filmu jednou Meryl Streepová zazpívá „doopravdy“– tak, jak nebohá Florence samu sebe mylně slyšela: nádherně a dojemně.

„Nebohá Florence“: příběh skutečné Florence by mohl mít happy end, kdyby jí měl někdo odvahu vysvětlit to, co filmové Florence letmo řekli dva nadšení posluchači – kteří nevěděli, že ona neví: totiž že její talent je ve skutečnosti komediální. Jenže skutečné Florence to nikdo neřekl – nebo určitě ne tak, aby to přijala a nalezla pravdu o sobě. Neřekl jí to nikdo i proto, že měla tolik peněz, sponzorovala jimi mnoho

Čtvrtek Rejžek dobrých věcí – a navíc, dle filmu, její manžel uplácel novináře. Film o Florence je tudíž i filmem o umění a kapitalismu. Tisíce Američanek by si jistě rádo zazpívalo v Carnegie Hall. Ale jen ona na to měla nejen ambice, ale i peníze. Kapitalismus, který v tolika případech umožnil talentovaným lidem vzestup, ukazuje na jejím případě svou schopnost deformovat umělecké hodnoty a kamuflovat pravdu. Ale to je námět spíš pro levicové přátele z Deníku Referendum či z A2larmu. Já zde končím a jdu si zazpívat Královnu noci. MARTIN C. PUTNA

Pátek Šustrová Sobota Hanák