Kouzla, čáry a start sezony

Když na osobní i celospolečenskou situaci už nic nezabírá, někteří lidé se obracejí k čarování. Nedá se tím mnoho zkazit: černámagie i s rizikem propadnutí peklu se modernímu člověku zdá jako slabý odvar existenciální klece a obecné postdemokratické degenerace.

Říkalo se, že okultní síly využívalo Brežněvovo politbyro a že v době druhé světové války proti sobě vedli šílený a vyčerpávající boj jasnovidci Hitlerovi a jasnovidci Spojenců. V moderní hudbě se do jiných sfér chodí tradičně spíš přes tripy, LSD a taneční drogy než přes magické seance. Ale přesto něco z tajemství, romantiky a asociálnosti mágů převzali jak metalisté, tak psychedelikové a stoupenci new age.

Americká autorská zpěvačka Julianna Barwicková vystoupí dnes v pražské Akropoli bez černého kocoura na rameni, ale něco z proměňování substancí s ní přichází. Tak třeba voda ve víno. Její typický sound se odpíchl od kostelní výchovy: když si při natáčení hrála s technickými efekty, vzpomněla si na mohutné chrámové echo. Zavěsila tedy na hlas a kytaru „přehnanou“ozvěnu kostelního prostoru, který sdělení rozmlžil a ponořil do ulpívajících vibrací. Vedle toho ale Julianna taky zpochybňuje čas (práce se smyčkami, jimiž si hudebník „udělá“zvukový základ pro to hlavní) a využívá dávné nápěvy různých kultur. DJ a promotér Josef Sedloň říkává, že nejlepší koncert, co kdy viděl, odehráli Dead Can Dance: lze pak snadno pochopit, proč teď vyzval k české premiéře Barwickovou – mimochodem, koncertně prý podivuhodnější než v nahrávkách.

Lenka Dusilová, která dnešní večer otevře, má s Juliannou jedno společné: při zpěvu se moc nedívá do lidí. Oči má mnohdy vypnuté nebo jimi uhýbá stranou. Dělá to řada muzikantů, kteří při ponoru do hudby rozumějí Seifertovým veršům „prchávaje někdy od lidí / vidím to, co jiní nevidí“. Střízlivěji: když hraje sólově, je Lenčin ponor do smyček kytary a vlastního hlasu čarováním na úrovni laboratoře, kde jde jak o proces, tak o výsledek. Doporučuje se: zvlášť těm, kteří chtějí poznat nositelku všech těch popových cen z antipopového konce.

dětství, přátelství a schopnost snít. Činí tak s humorem a laskavostí, ale také bez napětí a dramatického spádu.

Byl to údajně slavný francouzský režisér François Truffaut, kdo Stevenu Spielbergovi během natáčení sci-fi Blízká setkání třetího druhu poradil, ať využije svého daru vnímat svět dětskýma očima a natočí film z pohledu dítěte. O několik let později vznikl ve Spielbergově režii E. T. – Mimozemšťan, jeden z nejmilovanějších filmů 80. let, který na festivalu v Cannes dojal i otrlé filmové kritiky.

Autorkou příběhu o přátelství chlapce z amerického předměstí a roztomile ošklivého kosmického trosečníka byla Melissa Mathisonová. Scenáristka, která spolupracovala také s dalšími režiséry z generace takzvaných filmových spratků (Francis Ford Coppola, Martin Scorsese), podlehla v loňském roce rakovině. Ještě předtím stačila zadaptovat oblíbenou dětskou knihu britského spisovatele Roalda Dahla. Pro Spielberga tak Obr Dobr nebyl jenom návratem k tvorbě pro děti, ale také možností, jak vzdát poctu zesnulé kolegyni. Zřejmě i z úcty k Mathisonové své „vnitřní dítě“krotil o poznání více než například při natáčení divočejších a hravějších Tintinových dobrodružství. Ze spratka experimentujícího s možnostmi klasického filmového vyprávění se proměnil v prarodiče, který s důrazem na každé slovo vypráví pohádku svým vnoučatům.

Okouzlení vlastním světem

Do realizace dlouho připravovaného filmu se Spielberg pustil, teprve když měl jistotu, že mu technologie „motion capture“umožní postavit po bok živé herečky vlídně působícího sedmimetrového obra s velkýma ušima. Vedle neobyčejné výšky a dobrosrdečné povahy se obr s digitálně upravenou tváří oscarového anglického herce Marka Rylance ( Most špionů) vyznačuje slovníkem bohatým na neologismy. Mnoho nových slov se díky němu naučí nejen diváci, ale i desetiletá Sofie (talentovaná debutantka Ruby Barnhillová), kterou obr jedné noci odnese z londýnského sirotčince do svého brlohu v Zemi obrů.

Přestože nabroušený sekáček poblíž dívčiny hlavy naznačuje něco jiného, přátelský velikán se Sofii nechystá sníst. Oproti svým lidožravým druhům se živí výhradně zeleninou a večery tráví tím, že lidem předává ulovené sny. Před zvídavou dívkou, která dosud zažívala největší dobrodružství na stránkách knih, se tak stejně jako před hrdiny jiných Spielbergových filmů ( Říše slunce, Hook, Jurský park) otevírá svět, v němž se nemyslitelné stává skutečností. Na strhující dobrodružství si ovšem budeme muset počkat o poznání déle, než je u Spielberga zvykem.

Nejen Sofie, ale i sám režisér se zdá být fascinován světem obří okurkovité zeleniny, snů uložených v zavařovacích sklenicích a brčálově zeleného nápoje, jehož bublinky způsobují – kulantně napsáno – nadprodukci střevních plynů (o čemž se v jedné z vrcholných scén filmu přesvědčí i britská aristokracie). Spielbergovo zaujetí dechberoucími animovanými sceneriemi a interakcí živé herečky s počíta- čově vytvořenými obry nepolevuje ani po nezbytném úvodním představení postav a prostředí. Náš úžas sice pomáhá udržovat kamera Janusze Kaminského, ladně poletující prostorem a napodobující tím smyslový vjem dívky nesené v ruce obra, ale bez pevnější opory v příběhu jde o rychle pomíjející okouzlení.

Ani po půlhodině vyprávění, kdy byste očekávali, že si film zvolí určitý směr a nabere obrátky, není zřejmé, oč postavy usilují a kam se příběh bude ubírat. Vytváření snové atmosféry a představování pravidel fikčního světa bohužel nahrazuje i výraznější charakterovou proměnu postav a vývoj vztahu mezi nimi. Přátelé se z obra a Sofie stávají krátce po překonání prvotních obav a dále již nečelí žádné hrozbě vážné natolik, aby ohrozila jejich pouto připomínající porozumění mezi otcem a dcerou.

Velké myšlenky pro malé diváky

Ostatní obři sice plní svůj účel ve virtuózně vystupňovaném „slapstickovém“skeči, v němž dvě nákladní auta slouží jako náhrada kolečkových bruslí, ale ve zdroj naléhavého nebezpečí je Spielberg proměnit nedokáže. O prohřešcích, jichž se měli dopustit, se ve filmu, opatrně obrušujícím hrany výrazně temnější předlohy, hlavně mluví. Sofiin plán, jak se s obry jednou provždy vypořádat, proto přichází jako blesk z čistého nebe, jakkoli zejména díky němu nechybí spád alespoň poslední třetině filmu.

Přes nepřesvědčivé dramaturgické opodstatnění pomáhá boj se zlými obry sjednotit zdánlivě nesourodé části vyprávění, neboť je podmíněn překonáním strachu a nalezením společného dialogu. Myšlenka porozumění mezi bytostmi lišícími se od sebe výškou, věkem, pohlavím i třídní příslušností se vine napříč celým filmem a poměrně funkčně zapadámezi Spielbergova tradiční témata hledání náhradní otcovské figury nebo střetu všedního a neobyčejného světa. Díky pomalému a trpělivému vyprávění bude humanistické poselství srozumitelné i dětem, od nichž ovšem Obr Dobr zároveň vyžaduje podstatně více trpělivosti než většina současných animovaných filmů.

Sofie symbolicky nachází opo- ru v bytosti čarující s lidským podvědomím. Podobně Steven Spielberg diváky již přes čtyři desetiletí přenáší do světů za hranicemi reality a ubezpečuje nás, že žádný sen není nedosažitelný. Jenom vzácně se svou imaginací nechá unést na úkor příběhu a postav.

Obr Dobr je bohužel tím případem. Většinou nenudí a místy bere dech, ale nikdy nepohltí natolik, abyste zapomněli, že sedíte v kině, a mohli se skutečně zasnít. Doufejme, že třetí Spielbergova spolupráce s Markem Rylancem, právě natáčený dystopický sci-fi thriller Ready Player One, nabídne mezi audiovizuálními atrakcemi a vyprávěním větší rovnováhu.

The BFG

Autor je filmový kritik