Černínský palác není nora, ale včelí úl

Ministr zahraničí přichystal zákon, který by umožnil rychlý přesun diplomatů a zajistil jim vhodná místa po skončení misí v cizině

PRAHA Při nedávné olympiádě v brazilském Riu de Janeiro se ukázalo, jak málo je pro ministerstvo zahraničí vhodný služební zákon. Na jednom brazilském zastupitelském úřadu onemocněli dva lidé a Černínský palác potřeboval doplnit stavy, protože se sportovní událostí narostl počet povinností. Jenomže podle služebního zákona se každý přesun řeší podle správního řádu a zabere až čtyři měsíce. Do té doby by bylo po olympiádě.

Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek (ČSSD) má teď našlápnuto, aby se zapsal do dějin – jeho resort přichystal zákon o zahraniční službě, o němž se mluví od roku 1990, ale do paragrafové podoby ho do této chvíle nikdo nedotáhl.

Další příklad z praxe se odehrál po zavedení sankcí proti Rusku. Zaměstnanci velvyslanectví v Moskvě se bezmála nudili, když vlivem sankcí ubylo vzájemných cest i obchodu, a ve stejné chvíli byla přehlcená kapacita ambasády v Kyjevě, protože po krymských událostech výrazně narostl zájem Ukrajinců o česká víza. Opět jde o situaci, kdy by si jednotlivá zastoupení potřebovala rychle vypomoct přesunem lidí, a opět takové operativní rychlosti zákon o státní službě zamezuje.

Rozdíl mezi služebním zákonem a zahraniční službou popisuje státní tajemník Černínského paláce Petr Gajdušek na metafoře o jezevcovi a včelím úlu. U ostatních úřadů plní služební zákon, co má – zajišťuje, že schopný pracovník bude postupně povyšovat a že jeho místo nebude v ohrožení s každou výměnou politické reprezentace. To je ten jezevec, který se uvnitř nory cítí bezpečně. Jenomže ministerstvo zahraničí funguje jinak. „Včely neboli diplomaty nemůžete zavřít uvnitř. Musejí vylétávat pro pyl a zase se vracet do úlu. Zabedněný úl nefunguje,“říká Gajdušek, který má na ministerstvu na starosti personálie a podílel se na přípravě zmiňovaného zákona.

V tuhle chvíli, když Černín vyšle diplomata na ambasádu nebo konzulát, se z pohledu služebního zákona jeho místo uvolnilo a musí se na ně vypsat výběrové řízení. Pokud v něm uspěje někdo mimo ministerstvo, počty zaměst- nanců narostou o jednoho, i když míst vlastně nepřibylo – plyne z toho jen to, že za čtyři roky služby v cizině se velvyslanec nemá kam vrátit. Mezi ústředím a zahraničím se takhle ročně protočí zhruba čtyři stovky lidí. Z toho přibližně dvě stě padesát během prázdnin, kdy se diplomatické posty tradičně přeobsazují. Pokud se každá taková výměna vypořádává ve správním řízení, které se táhne měsíce a jehož součástí jsou odvolání či kasační stížnosti, je to pro ministerský ansámbl skoro k nezvládnutí. „Když se zákon podaří schválit, přesuneme se z pravěku do atomového věku. Jinou variantu než schválení nevidím, plán B neexistuje,“dodává státní tajemník.

Česko mezi posledními

Česká republika je jedna z posledních zemí v Evropě, která zvláštní předpis pro zahraniční službu nemá. Působí to nejen provozní, ale i diplomatické komplikace. Pokud se zkušený velvyslanec v rámci zaběhnuté čtyřleté rotace vrátí domů, kde na něj zbývá jen referentská židle, ničí mu to profesní životopis. Až bude mít příště vycestovat, mohl by přijímající stát chápat jako urážku nebo minimálně nedostatek politické obrat- nosti, že si ho Česká republika cení tak málo, že k nim posílá referenta.

Druhá věc je, že zkušení diplomaté ze služeb státu odcházejí, pokud není místo, kde by mohli důstojně fungovat po dobu, než na ně zase přijde řada se zahraniční misí. Jako třeba někdejší velvyslanec v Moskvě, USA a Dublinu Petr Kolář, který se v roce 2013 odebral pracovat pro PPF. „Není možné, abychom takto přicházeli o vzdělané a zkušené lidi s jedinečným know-how z míst, kde působili,“vysvětluje Gajdušek.

Pomoci tomu mají dvě věci. I když nebude v ústředí volné ve- doucí místo, velvyslanci, atašé nebo radovi zůstane stoprocentní příplatek za přiznanou diplomatickou hodnost. Nebo se zhostí role zvláštního zmocněnce, což je funkce, kterou bude moci ministerstvo zahraničí nově zřizovat. Dosavadní zkušenosti ministerstva už ukazují, že nejistota, jestli se budou mít po příjezdu kam vrátit, odrazuje zaměstnance ve vedoucím postavení od chuti vycestovat.

Zákon má odstranit i nerovnost mezi diplomaty a vojáky, kteří spolu slouží na jednom zastupitelském úřadě. Muži a ženy v uniformách mají nárok na odškodné, pokud se jim něco stane, ale pro diplomaty to neplatí, i když sedí spolu s vojáky na stejné ambasádě třeba v Kábulu nebo Damašku a hrozí jim stejné nebezpečí.

Velkou novinkou bude možnost, aby Černínský palác hromadně připojistil všechny svoje lidi v zahraničí, respektive v zemích mimo Evropskou unii. V cizině je to běžná věc, ale Česká republika funguje ve zcela ojedinělém módu. Diplomat nebo jeho rodina, kteří v zahraničí potřebují akutní ošetření, musejí pak na ústředí poslat doklady o úhradě, lékařské zprávy i příbalové letáky od medikamentů, to všechno přeložené do češtiny, aby jim to mohlo ministerstvo proplatit ve valutách, a pak částku požadovat po jednotlivých pojišťovnách v korunách. V jiných evropských zemích není takhle složitý a byrokratický proces normální.

Všichni ministři, kteří se po revoluci v Černínském paláci vystřídali, po takovém zákoně toužili. „Vždycky jsem to prosazoval, ale nikdy se to nepodařilo, protože je tu sklon k přehnanému rovnostářství. Že před zákonem si mají být rovni úředník, který schvaluje kanály, i velvyslanec. Ale zahraniční služba má svá specifika. Úředníci nejsou všichni stejní,“řekl loni LN Zaorálkův předchůdce Karel Schwarzenberg (TOP 09). To je obtíž, na kterou může předpis narazit i nyní, další je pak ego tvůrců služebního zákona, protože tak budou muset přiznat, že na specifické fungování Černínského paláce při tvorbě normy zapomněli.

Změny za 2,2 miliardy ročně

A v neposlední řadě budou v cestě za schválením stát peníze. Celkové náklady všech novinek, které by pravidla pro českou zahraniční službu srovnaly s cizinou, vyčíslilo ministerstvo zahraničí na 2,2miliardy ročně – drtivá většina z toho představuje pevné zafixování objemu financí na rozvojovou pomoc. Ministerstvo financí by navíc podle návrhu muselo na účet Černínského paláce převést potřebnou sumu pokaždé, když by se zakládal zastupitelský úřad v zemi, kde ho Česká republika dosud nemá, mimořádně se zhoršila bezpečnostní situace v hostitelské zemi nebo stav nemovitosti, kterou ministerstvo zahraničí v cizině spravuje.