Válku nevyhráváme
Vojensky má Západ v boji s džihádisty navrch, ideologicky však prohrává
Patnáct let po 11. září 2011 vidíme, že vojensky je Západ silnější než islamisté, a kdyby chtěl (vzhledem k našim zbraním), pak tzv. Islámský stát zlikviduje za jedno odpoledne.
Ideologický zápas však prohráváme. Nedaří se nám přesvědčit muslimské mladíky, aby se k džihádismu nepřidávali.
Potrvá to desítky let
Dne 11. září 2001 vzal Západ na vědomí válku, kterou islamisté proti nám vedli už předtím. Hlavním úkolem bylo zajistit, aby nezískali ničivější zbraně, než měli.
To se povedlo: zbraně mají stále jen konvenční. Mnozí se domnívají, že invaze do Iráku v roce 2003 byla chybou; já ne. Byla nutná, aby islamisté nedostali od režimů na Blízkém východě ničivější zbraně a aby ty režimy byly od jejich podpory odstrašeny. Svržení Saddáma Husajna obojímu posloužilo (a není pravdou, že se žádné chemické zbraně nenašly; našly, jen pak už o jejich medializaci nebyl zájem).
George W. Bush rozpoznal nepřítele a zahájil proti němu boj, v němž se dopustil mnoha chyb; tou největší byla víra, že v arabském světě lze nyní zavést demokracii. To ještě dlouho ne; demokratizaci, aby byla úspěšná, musejí předcházet prozápadní autoritativní režimy, jež udrží stabilitu a vládu zákona, garantují vlastnická práva, umožní vznik střední třídy, a až po čase ji předají moc.
Boj proti islamismu bude trvat desetiletí, tím se podobá studené válce proti komunismu. Bush je jako Truman: včas rozpoznal nepřítele a nastínil strategii boje proti němu, byť v něm udělal chyby. Když Truman v roce 1953 z úřadu odcházel, byl v důsledku Korejské války, jež vyústila v pat, nepopulární. Dnes je vnímán jako ten, kdo zareagoval včas a nastavil správnou strategii na několik desetiletí dopředu.
Jeden z omylů se stal v roce 2011, když prezident Obama stáhl americké jednotky z Iráku, což způsobilo mocenské vakuum, jež v šíitské části země vyplnil Írán a v té sunnitské Islámský stát. Lze-li Bushe přirovnat k Trumanovi, Obamovou nejbližší analogií je prezident Carter: dobře mínící, leč v důsledku naivity neúspěšný a způsobující ústup Ameriky ze scény.
Stejně jako válka studená, i ta proti islamismu bude mít své porážky i úspěchy. Jedním z nich je svržení režimu Muslimského bratrstva v Egyptě a nastolení vlády sekulárního diktátora Sísí. K tomu však Západ příliš nepřispěl, to museli udělat umírnění muslimové sami.
Psychologická slabost Západu
Tím se dostáváme k největšímu problému: psychologické slabosti Západu a jeho pochybám o sobě samém, z čehož plyne jeho – naše – paralýza. Odhlédněme od patologických jedinců, kteří jsou případem pro psychiatra a kteří věří konspiračním teoriím, že 11. září spáchali Američané sami; větším problémem jsou ti, kteří vždy ze všeho viní Západ v první řadě, tedy profesionální masochisté. Přitom za problémy Blízkého východu nemůže primárně Západ; jsou především jeho vlastní, vnitřní.
Je sice pravdou, že Západ intervenoval v Libyi a dopadlo to špatně, ale pravdou taky je, že v Sýrii neintervenoval a dopadlo to mnohem hůř. Správnou reakcí na zbrklý intervencionismus tudíž není izolacionismus, nýbrž intervencionismus selektivní, rozvážný. Izolacionisté si myslí, že pokud Západ neintervenuje ve světě, svět bude lepší a nechá nás na pokoji. Omyl; i když nezasahujeme ve světě, mnozí lidé v něm vůči nám nepřátelští budou zasahovat u nás.
Kdo jsou evropští rekruti k džihádismu? Mladíci nežijící zvlášť morálně či zbožně, pak je potká životní krize a jsou snadnou kořistí pro nějakého šíleného mulláha. Najednou jejich život nabude smyslu: i já, špinavý červ, mohu udělat něco velkolepého pro Alláha: vyhodit jiné lidi do vzduchu, či alespoň je přejet náklaďákem…
Jak tyto lidi od toho odradit? V naší sekularizované, relativistické, dekadentní společnosti velice těžko. Řešení není politické, nýbrž náboženské a kulturní. Jen zodpovědní náboženští vůdci dokážou těm mladíkům něco smysluplného nabídnout a ve prospěch džihádistů je neztratit.
Chybí nám morální étos
Abychom vyhráli ideologickou válku s džihádisty, je potřebné, aby západní společnost byla méně dekadentní, než je dnes. Musí umět zklamaným lidem nabídnout i něco víc než jen nejzákladnější a materiální potěšení. Musí mít morální étos, či alespoň úctu k němu.
Proto souhlasím s Kaczyńským a Orbánem, že v Evropě je nutná kulturní kontrarevoluce (proti relativistické, amorální revoluci posledního půlstoletí). Jen si nemyslím, že by ji měli provádět politici (jako Kaczyński, Orbán, či kteříkoli jiní…), nýbrž že je úkolem pro morální a intelektuální autority, pro občanskou společnost. Pro vás a pro mě.