Nechat nadané děti jít dál
Bohatství Česka je v hlavách některých dnešních třináctiletých. Ať studují svým tempem, ale nevyčleňujme je
Vnekonečných debatách o inkluzi nahrazují interpretace jiných interpretací skutečnost a pocit ohrožení dal vzniknout hoaxům o zaplavení českých škol mentálně postiženými, Romy, Afghánci a Afričany. Neuvěřitelné legendy mohou kroužit veřejným prostorem a vytvářet nedobytný dojem nebezpečí. A jak známo, s pocitem nebezpečí se ne vždy dobře bojuje racionální cestou.
Vedle toho ale padá řada zajímavých argumentů, které nelze bagatelizovat. Jedním z nich je například otázka, jak bude postaráno o nadané děti.
Otázka je namístě. I děti, které jsou v porovnání s vrstevníky schopny mnohem výraznějšího pokroku ve vzdělávání, mají právo na to, aby jim to bylo umožněno. Nejen právo. Pro českou společnost je životně důležité starat se o největší potenciál, který má. O lidské mozky. Závisí na nich její soběstačnost.
Samotná „inkluzivní“novela zákona říká, že škola má vyjít vstříc speciálním potřebám jako takovým, nejen těm, které vyplývají z handicapů. Faktem ale je, že zatímco pro postup v případě postižení vznikl komplexní materiál, pro vzdělávání nadaných nemá běžný učitel žádnou oporu.
Základní princip inkluze
Více než 45 let trvající výzkum péče o nadané studenty, který v rámci svého rozvojového programu realizuje Johns Hopkins University, jedna z nejlépe hodnocených univerzit v USA, ukazuje, že rozpoznání talentovaných dětí a jejich následné vedení má významné dopady na vytváření budoucích elit. Ukazuje se, že právě nadání hraje hlavní roli v tom, jak je člověk úspěšný ve vědě, ale i byznysu, v decizní sféře. Všude, kde se nalézá, vymýšlí a rozhoduje.
Těch 45 let, o kterých svědčí Study of Mathematically Precocious Youth (SMPY) a jejíž závěry publikoval v rozsáhlém textu časopis Nature, také ale ukazuje, co je třeba dělat. Dokážete-li identifikovat nejlepších pár procent mladých lidí s určitými předpoklady a dáte jim možnost rozvoje jejich přirozeným tempem, velmi pravděpodobně z nich budou vynálezci patentů, vědci, úspěšní inovátoři a zaměstnavatelé. Umět identifikovat nadané je základ. V případě Johns Hopkins jde o matematickou část testu SAT, který je používán v přijímacím řízení na americké univerzity, ale také kupříkladu testy prostorové představivosti. Johns Hopkins se zaměřuje hlavně na tzv. STEM, tedy vzdělávání v oblastech přírodních a technických. A v těchto oblastech vysvětlují uvedené indikátory velkou část budoucího úspěchu.
Otázkou ale samozřejmě zůstává, co s těmi nadanými, které jsme identifikovali, vlastně dělat. Pamatuji si na přemýšlivé učitele, kteří tváří v tvář nadání prostě jen otevřeli pomyslné dveře a nechali mu možnost jít dál, než byli schopni ostatní. A to je v podstatě také nejvýraznější závěr studie SMPY. Nechat jít dál. V praxi to znamená nechat nadané děti přeskočit ročníky, kterými by se musely zbytečně „plahočit“, a umožnit jim studovat jejich tempem. To je, opět připomínám, základní princip jakékoliv inkluze.
Netřeba vymýšlet kolo
Vedle toho, jak ukazuje studie, je vysoce důležité umožnit těmto dětem přímý styk s vědou. Zde je jednoznačně primární role univerzit, které by měly ve svých „spádových oblastech“tyto děti podporovat. Jde o funkční propojení v rámci téhož systému, které v Česku doposud příliš nefunguje. Bylo by přece možné vzít nashromážděné zkušenosti z programu Johns Hopkins, kterým prošlo na 5000 talentovaných dětí, a vhodně aplikovat. Podobných zkušeností bychom po světě našli asi řadu. Netřeba – jak to často rádi děláme – vymýšlet kolo. Zárodek něčeho podobného můžeme vidět třeba na Dětské univerzitě při Technické univerzitě v Liberci.
Jednou z těch podstatných zkušeností, a potvrzuje to i studie SMPY, je také riziko spojené s tím, když nějaké dítě označíte za výjimečné. Jsou zdokumentovány kazuistiky, které ukazují, jak moc to může dětem uškodit. Pokud je dítě přesvědčováno o své výjimečnosti, obvykle to významně postihuje jeho motivaci něco dělat. Proč by mělo, když je výjimečné? To přece samo o sobě stačí. Stejně tak to postihuje jeho vůli překonávat překážky. Výjimečné děti přece nemohou mít s ničím problém. A pokud ho mají, pak je problém někde jinde, ne v nich. Taková racionalizace, založená na pocitu výjimečnosti, vede k vyhýbání se třeba i banálním překážkám, a tedy k devastaci samotného nadání.
Není možné talentované děti vzít a vyčlenit je. Ať už spočívá jejich nadání v čemkoliv, ve většině ostatních vlastností budou stejné jako ostatní, průměrné i podprůměrné. Výjimečnost je vždy limitovaná. Přirozené pěstování elit má být založeno na výsledcích práce, nikoliv na uměle získaném statusu. A na vědomí, že výjimečnost neznamená nadřazenost. I o tom je ta inkluze…