Volný čas na internátní škole neznají
V prvních dvou letech studia se Alžběta Husáková snažila hlavně přežít přísný britský režim, i přesto zůstala
Jak to chodí na elitní internátní britské škole, si vyzkoušela česká studentka Alžběta Husáková. Anglické školství ji nadchlo natolik, že se rozhodla ve studiu pokračovat na University of Warwick. Nyní pracuje v Londýně.
LN Žijete v Anglii už šest let. Co vás tam tehdy, v šestnácti letech, přivedlo?
Byla to úplná náhoda. Ve škole se nám zmínili o stipendiu OSF (Open Society Fund). Mě to zaujalo, vyplnila jsem přihlášku a napsala testy ověřující znalost angličtiny. Než jsem se nadála, pozvali mě na pohovor a po pár měsících mi zazvonil telefon s nabídkou na roční stipendium.
LN Na jakou školu jste se dostala?
Byla to internátní škola v Surrey (King Edward’s School Witley) pro studenty od 11 do 18 let. Surrey je krasné, ale jak to s internátními školami bývá, jsou většinou uprostřed ničeho, aby se tam vešly všechny kurty, hřiště na různé sporty, divadlo a koleje pro pět set studentů. Ke konci roku mi bylo nabídnuto stipendium i na další rok, tak jsem se rozhodla zůstat, což znamenalo, že jsem odmaturovala o rok dřív než moji vrstevníci v Čechách.
LN Nebyl pro vás trochu šok odejít z Čech? Od rodičů, ze školy?
Stýskalo se mi moc, slzy tekly proudem. Moji rodiče jsou benevolentní, takže jsem se s přísným režimem školy těžko srovnávala. Díky velkému množství prázdnin jsem ale byla téměř každých šest týdnů doma alespoň na týden nebo i na víc, takže jsem počáteční kulturní šok, který trval minimálně dva měsíce, zvládla. Rozhodnutí odjet bylo z mé hlavy, takže jsem sama sobě chtěla dokázat, že to nevzdám. Po sedmi letech mám cit pro drobné nuance a rozdíly mezi českou a britskou kulturou, což je fajn. Na druhou stranu, po tak dlouhé době života v Anglii, zvlášť ve věku od 16 do 23 let, kdy se lidská individualita dost vyvíjí, se necítím jako Češka, ale ani jako Angličanka.
LN Kdybyste měla porovnat svou českou střední školu a britskou střední školu, kde vám to vyhovovalo více?
Já jsem i v Čechách byla na anglické škole, ale i přesto tu vidím velké rozdíly. V Anglii jsou soukromé školy jednoznačně lepší, například Eton – tam si pěstují budoucí premiéry. Bohužel ne premiérky, protože je to pouze chlapecká škola. Učitelé jsou lépe placení, mají méně žáků, moderní vybavení a podporu asistentů. Internátní školy v Čechách nemají tradici. Anglie je jich plná. Je tam striktní denní režim. Od sedmi od rána až do deseti do večera je vše naplánované, kromě hodiny a půl po povinném večer- ním dělaní úkolů. Třikrát denně se musí každý nahlásit, že je přítomný, taky jsme všichni museli určitý počet hodit týdně cvičit, kreativně tvořit nebo dělat něco dobročinného.
LN To je trochu jako na vojně...
To ano. Ten režim je na jednu stranu osvobozující – nemusíte dělat žádná rozhodnutí. Na druhou stranu je lehké propadnout se do pocitu nicotnosti. Váš život je limitovaný plotem školního kampusu. Takový režim je pro českého studenta pravděpodobně dost nepochopitelný. Mně to určitě zocelilo a naučilo zatnou zuby.
LN Jak to tedy je s volným časem? To studenti žádný nemají?
Jednou za tři týdny jsme měli volný víkend, kdy jsme museli odjet z kampusu pryč, učitelé si potřebovali odpočinout od nás a my od nich. Sobotní škola a nedělní mše ve školní kapli nám toho volného času ještě trochu ukously, takže jsem ho opravdu měli minimálně. O víkendu jsmemohli školu opustit na pár hodin odpoledne, ale do sedmi jsme museli být zpátky. Dovolení opustit kampus nebylo samozřejmostí. Pokud se člověk zprotivil školní autoritě, tak to povolení nedostal. Mohlo se klidně stát, že jste měl školního „zaracha“a kampus školy dva tři týdny neopustil. LN Měli jste někoho, kdo dohlížel na to, zdali opouštíte školu?
Na koleji nás bylo čtyřicet holek a měly jsme přidělenou jednu „housemistress“, tedy paní učitelku, která na nás dohlížela. Naše housemistress měla k ruce hospodářku, které se říkalo „matron“. Ta nás budila, kontrolovala, co máme na sobě a kde a kdy jsme. Dokonce nám kontrolovala, jak často si měníme povlečení. Bylo mi jí nejdřív trochu líto. Bydlela s námi na koleji a neustále se hádala s většinou rozmazlenými puberťačkami, ale na druhou stranu byla dost protivná, takže pocit lítosti mě rychle přešel.
LN Co se týká té kontroly, jak to bylo s make-upem a oblečením?
Já už jsem nastupovala do posledních dvou let studia, takže jsme kromě nějakých oficiálních akcí nemusely nosit uniformy. Stačilo mít černou sukni a černé sako. Prostě dívčí oblek. Všechny jsme ale samozřejmě zkoušely posunovat hranice – zkracovat si sukně, nosit výstřihy nebo si malovat nehty. Několikrát se mi stalo, že mě naše „matróna“, poslala převléknout kvůli krátké sukni nebo proužkovaným silonkám. Seděla u vchodu a hlídala, kdo odchází a jestli se zapisuje. Při odchodu jsme totiž musely psát, kam jdeme a co tam budeme dělat. Při návratu jsme se zase musely zapsat zpátky.
LN Nepřipadalo vám to trochu přehnané a nepřirozené? Byla jste skoro dospělá.
Samozřejmě připadalo. Poslední půlrok studia mi už bylo osmnáct a nějaká paní mi říkala, jak se musím oblékat, kdy a kam můžu odejít a jestli jsem si vyměnila povlečení. Na druhou stranu mi ten režim vštípil disciplínu, z které čerpám dodnes. A také si pořád často měním povlečení, prostě síla zvyku.
LN Celkově to tedy hodnotíte jako pozitivní zkušenost?
Internátní škola mi dala báječné vzdělání a kamarádky, které mám dodnes. S jednou dokonce teď bydlím v Londýně. Mám ze svého života v Anglii tři úplně odlišné dojmy. Jeden z internátní školy, jeden z univerzity a poslední z Londýna, kde teď pracuji. Každá fáze mého anglického života je doprovázená jinými výzvami. Na internátu jsem se hlavně chtěla aklimatizovat a přežít. Na vysoké škole jsem chtěla dobře odpromovat a najít si práci a bydlení v Londýně. Teď v Londýně se snažím vydělat na nájem, platit daně a studentskou půjčku a samozřejmě si to tam také náramně užívat.
LN Když jste v Anglii odmaturovala, uvažovala jste o návratu na vysokou školu do Čech?
Uvažovala, ale brala jsem to spíš jako zadní vrátka. Dostala jsem se na vysokou školu v Anglii, tak jsem chtěla vědět, kam to tam dotáhnu. Vrátit se do Čechmi přišlo jako cesta nejmenšího odporu, ale já jsem měla pocit, že Londýn je natolik plný příležitostí, že by byla škoda odjet v nejlepším domů.
LN V Anglii je možnost hlásit se na pět vysokých škol, které jste si vybrala vy?
Vybrala jsem si University of Warwick, University of Exeter, University of St. Andrews, University of Nottingham a University of Bristol. Hlásila jsem se na filozofii a psychologii, což není zrovna obvyklý obor. Tím se mi zúžil výběr univerzit. Nejvíc jsem ale chtěla na Warwick, zapůsobil na mě během dne otevřených dveří nejlépe. Moje záloha pak byla University of Nottingham.
LN Vzali vás na všechny, nebo někam ne?
Vzali mě na Warwick a Nottingham, takže ideální vývoj situace. Kdyby mě vzali na skotskou St. Andrews, tak by rozhodováni bylo o něco těžší, protože ve Skotsku se nemusí platit školné. Otázka peněz hrála při vybírání škol samozřejmě roli. Do Londýna jsem se nehlásila, protože tam jsou životní výdaje mnohem vyšší, a navíc jsem věděla, že tam jednou budu pracovat tak nebo tak.
LN Co vás vedlo k vybrání si tak specifických oborů studia?
Vybírala jsem na základě toho, co mě bavilo na střední, a pro svou žízeň po vědění jako takovém. Možná trochu naivně jsem nepřemýšlela o tom, jak zaměstnatelná po skončení studia budu. Profesionální filozofka ze mě už asi nebude. Nakonec je ale můj mix filozofie a psychologie dobře využitelný a praktický vmarketingu, což je v současné době obor, ve kterém pracuji.
LN Když jste přešla na vysokou, tak to asi bylo úplně jiné, co se týká studia, bydlení…?
Pro mě to v tu chvíli bylo jako nebe a dudy. Na střední škole se o nás pořád někdo staral. Nemusela jsem vařit, prát, uklízet, v podstatě jsem se jenom učila. Na vysoké škole jsem se musela naučit svůj čas rozložit tak, abych pak v sobotu jenom neprala prádlo. Měli jsme na univerzitě jen něco kolem deseti takzvaných kontaktních hodin týdně, kdy jsme museli být fyzicky ve škole, zbytek času volno. Kdo v sobě neměl dost motivace, snadno zlenivěl a upadl do deprese. Díky tomu, že jsem předtím byla na internátní střední škole, jsem v sobě měla zabudovanou disciplínu a zvládla jsem se uhlídat. Pro hotové dospělé to možná zní jako samozřejmost, ale pravidelně jíst, cvičit a starat se o sebe po fyzické amentální stránce nebylo pro některé mé spolužáky samozřejmostí.
LN Znamená to, že jste se s warwickou univerzitou sžila bez problémů?
S Warwickem jsem si sžila moc dobře. Byla jsem tam kapitánkou univerzitního snowboardového týmu, členkou studentského parlamentu, měla jsem v rámci univerzity dvě práce na částečný úvazek, takže jsem chápala, jak univerzita funguje skrz na skrz. Na konci druháku jsem se rozhodla, že ve třeťáku budu kandidovat do studentské unie. A když mě studenti, kterých je na Warwicku 31 tisíc, zvolili, stala jsem se na rok studentskou političkou. Předtím jsem si ovšem musela zorganizovat předvolební kampaň.
LN Jak taková kampaň na britské univerzitě probíhá?
Zverbovala jsem šedesát kamarádů, co mi s tím pomáhali. Delegování úkolů bylo nutností. Jedna kamarádka mi udělala promo video, druhá grafiku, třetí vše připravila pro tisk. Kamarádi s auty rozváželi moje plakáty a rozdávali letáčky. Ostatní se starali o distribuci plakátů po celém kampusu, plno jich pomáhalo s logistikou. Obcházela jsem všechny přednášky a vždy minutu před jejich začátkem jsem dostala prostor na to, abych vysvětlila, proč by mi studenti měli dát hlas. Když mě potom zvolili, byl to neskutečný pocit a také velká úleva.
Od sedmi od rána až do deseti do večera je vše naplánované, kromě hodiny a půl po povinném večerním dělání úkolů
LN V čem potom spočívala vaše úloha ve studentské unii?
Studentům, kteří jsou zvolení do studentské unie, se říká Sabbatical Officers. Stanou se lobbisty za práva studentů a také externími poradci pro různé univerzitní rady. V těchto radách jsem pak měla i hlas, když se řešila nová ustanovení týkající se studentů.
LN Tím jste tedy strávila na Warwicku další rok. Co jste dělala potom?
Po šesti letech jsem si připadala v Anglii jako ryba ve vodě, tak jsem si řekla, že bych se chtěla přestěhovat do Londýna. Nejtěžší bylo najít si práci, která by byla zajímavá, dobře placená a kde by mě chtěli. Nakonec se mi to podařilo v technickém startupu Movemeon a to byl jackpot. Baví mě, že křivka učení se nových věcí je pěkně strmá a práce pestrá – od tvorby webových stránek po psaní blogů nebo organizování jógy pro kolegy.
LN Do budoucna plánujete v Anglii zůstat, nebo se vrátit do Čech?
Momentálně mi Anglie pořád něco dává, ať už jsou to nové dovednosti, zkušenosti, nebo kontakty. Asi mě to zpátky do Čech začne táhnout, teprve až budu chtít mít děti a zakořenit.
Autorka je studentka gymnázia a spolupracovnice Akademie LN