Jak režisér Jan zabil Godarda
Do kin dorazil poslední film Jana Němce Vlk z Královských Vinohrad, který získal zvláštní uznáni poroty na letošním festivalu v Karlových Varech.
Proč vlk? „Protože to, co uvidíte, je příběh o zlověstném, sebestředném jedinci toužícím jenom po slávě, po penězích a po moci, velkém to afrodiziaku, na které jako mouchy sedají krásná děvčata – a na ta jsem byl celý život,“přednese na úvod vypravěč v lehce neurotickém podání Karla Rodena. Tak začíná osmašedesátiminutový film, v němž režisér Jan Němec hodně svérázným způsobem vypráví svůj životní příběh. Respektive příběh svého alter ega, zde zvaného John Jan. A začíná právě v osudovém roce 1968.
John Jan je tehdy na začátku něčeho velmi slibného, alespoň tomu vše nasvědčuje. Jeho film O slavnosti a hostech byl přijat do hlavní soutěže festivalu v Cannes spolu se snímkem Jiřího Menzela Rozmarné léto a Formanovým Hoří, má panenko. „Všechno bylo perfektně pojištěné,“vykládá s neodolatelným cynismem a nejistou mírou fabulace Rodenův John Jan – ředitel přehlídky v Cannes se zavázal přimět porotu, aby všechny tři české filmy ocenila výměnou za to, že ty skvělé snímky nepůjdou na jiné festivaly. Francouzští filmaři začnou něco tušit a bát se o ceny, proto se připojí k revoltujícím levicovým radikálům a festival v půli programu raději zruší...
Je a není to fikce. Snímek Jana Němce v soutěži byl a měl reálnou šanci otevřít svému tvůrci cestu mezi světovou elitu. A levicově nadšení francouzští filmaři festival skutečně zrušili. To, jak si s touto zkušeností Jan Němec o desítky let později pohrává, svědčí o tom, jak nesmírné trauma to pro něj, i vzhledem k dalším událostem, muselo být. A zároveň zNěmcova groteskního podání všech neblahých skutečností čiší sebeironie, nadhled a těžce nabytá životní moudrost.
Dojemná „zlověstnost“
Muž celoživotně zamilovaný do filmu vypráví na konci své životní pouti o tom, jak se své lásce dlouhá léta nemohl věnovat a jak přicházel jeho talent vniveč; je to vyprávění v podstatě tragické, ale zároveň zábavné – ne ve smyslu nezávazné kratochvíle, ale účinného klíče, který povahu věcí odhaluje mnohem účinněji než pouhé sebelítostivé fňukání.
Vpád sovětských tanků, který Jan Němec natočil a záběry poskytl rakouské televizi, točí se svým kameramanem i John Jan – ten má ale proti skutečnému režisérovi řadu výhod. Protože se pohybuje ve fiktivním světě, může si dovolit s gustem utlouct popelníkem francouzského filmaře Jeana-Luka Godarda, který invazi v levicovém zápalu podpořil...
Němec je ironický nejen k sobě a že jej třeba kolega a konkurent Miloš Forman tehdy v Cannes svým přístupem („stáhnul svůj film ze soutěže a v revolučním nadšení i ten můj“) naštval docela doopravdy, je zřejmé. Stejně jako to, že úvodní proslov o sebestředném jedinci nejsou jen plané řeči, ale reflektovaná skutečnost. Přesto je „zlověstný“John Jan především dojemný hrdina, jehož touhy se dramaticky přestaly naplňovat, ale on se jich přece nevzdal. A jistě to nebyla jen touha po slávě, po penězích a po moci, i když to tak vehementně tvrdí.
Jan Němec ve Vlkovi pracuje někdy i se skutečnými archivními materiály, především ale inscenuje situace, tak jak se podle pábícího vypravěče seběhly. Vystačí si s náznakem prostředí, zároveň ale jeho úlohu nepodceňuje: pro scény z osudového festivalu v Cannes si štáb dojel na skutečný festival, ovšem o mnoho pozdější ročník. Natočil je po partyzánsku, záměrně bez snahy o historickou ilu- zi, a přece přesvědčivě. Není to jen prostá snaha vystačit s nevelkým rozpočtem, i když i ta nepochybně hrála v koncepci snímku významnou roli. Je to svébytná tvůrčí metoda, která reaguje na dostupné prostředky, a s jejich pomocí vytváří unikátní výpověď – možná silnější než případný pokus o dokonale „věrohodné“ztvárnění.
Asi nejbolestnější (a přitom pořád vtipné) jsou scény z amerického období Johna Jana, kde hrdina navazuje slibné přátelství s Ivanou Trumpovou, aby od jejího muže obdržel místo peněz na film podepsanou knihu, dostává infarkt po utkání v ping-pongu s další slibnou sponzorkou nebo natáčí svatbu amerického herce a doufá, že někdo z přítomných si přece jeho talentu musí všimnout.
V hraných pasážích Johna Jana velmi příhodně ztvárnil Jiří Mádl, který svou roli přehnaně „neprožívá“, ale zároveň ji ani neshazuje: udržuje přesnou míru odstupu, který režisér svému dílu jako celku naordinoval. Z dalších účinkujících stojí za vyzdvihnutí výkon Jiřího Menzela, který v jednom z výjevů obětavě zahrál Janu Němcovi sám sebe, jak vítá navrátivšího se Johna Jana a zve jej na své představení do Činoherního klubu. Z něhož John Jan předčasně odchází a jde radši na párek na Václavák.
Za zesnulého Jana Němce práci na Vlkovi dokončili pomocný režisér Tomáš Klein spolu s dramaturgem a kreativním producentem Jakubem Felcmanem a střihačem Josefem Krajbichem. I jim patří dík za to, že se do kin dostává snímek, který výmluvně uzavřel neblaze přerušenou filmografii velkého talentu české nové vlny. A pokud jde o smysl filmu, na ten si rozhodně stojí za to počkat na jeho finále.
Vlk z Královských Vinohrad