Díky a hodně zdraví, Michale Ambroži

Byl to předevčírem večer v pražském Paláci Akropolis skvělý koncert. Michal Ambrož na něm křtil album Srdeční příběh, které mu produkoval David Koller. Ten v závěru koncertu album symbolicky polil šampaňským – spolu s primářem, který Ambrožovi pomohl utéct hrobníkovi z lopaty. Dojemná chvíle.

Ale jinak ten koncert nebyl dojákem a sentimentální sešlostí ani trochu! A to přesto, že protagonista a jeho band – vystupují pod značkou Michal Ambrož & Hudba Praha – hráli věci staré vesměs už hodně let. Sestava hudebníků, z nichž většině by dvaašedesátiletý Ambrož mohl dělat tátu, hrála energicky, s kontrolovanou živelností, tlačila písně do pěkně zaplněného sálu v plném a hutném zvuku.

Ambrož jak s Jasnou pákou, tak s Hudbou Praha, kterou založil v roce 1984 poté, co Jasnou páku obvinili stalinisté z časopisu Tribuna z ideové diverze a kapela měla utrum, vždy zpíval i hrál na kytaru. Teď už zůstal jen u toho prvního; pohled na ruce a prsty tvarované věkem a chorobou prozrazuje, že kytara ustoupila nejspíš ne zcela dobrovolně. A pár kliků na internetu vyjeví, že Ambrož vloni prodělal také operaci střeva, při níž mu jeho část byla odebrána. A choroba stála i za loňským rozvratem vHudbě Praha. „Vzhledem k prodělané těžké operaci, následné rehabilitaci a v očekávání další léčby jsem navrhl svým (dnes již bývalým) spoluhráčům koncertní pauzu, která by byla vyplněná přípravou nového repertoáru a zkoušením v pozměněné sestavě...“napsal Ambrož vloni ve svém stanovisku.

Takže nyní existuje Hudba Praha band, což je sestava s některými původními Ambrožovými spoluhráči, a početné spojenectví zvané Michal Ambrož& Hudba Praha: šest muzikantů (basa, bicí, dvě kytary, klávesy, saxofon) + dvě zpěvačky & šéf Ambrož, který toho na pódiu moc nenaskáče. Zato vyzařuje fluidum osobnosti, která prostě JE a má dostředivou sílu i pro lidi z generace svých dětí. A to nejen na pódiu, ale také v hledišti. V Akropoli pod pódiem tancovala a zpívala věkově pestrá společnost, rodiče i jejich potomci, a to v některých případech doslova.

Michal Ambrož ve svých postojích nikdy neuhnul ani umělecky, ani občansky, ani lidsky. Dostal se do fáze, kdy sklízí dobré plody této neústupnosti. Čas mu dal za pravdu.

Když jsem byl kdysi na začátku osmdesátých let na Jasné páce v pražském klubu Na Chmelnici, bubnoval tam David Koller. Předevčírem ti dva spolu zpívali v Akropoli a bylo vidět, že tohle je „srdeční příběh“, že je tady něco, co přetrvává.