Rozsévači strachu
Máme strach. Bojíme se teroristů, kteří znásilní naše ženy a zabijí naše děti. Bojíme se imigrantů, protože jsou mezi nimi teroristé. A i kdyby ne, beztak nám přistěhovalci (vyberte dle potřeby): buď seberou práci, anebo budou naopak parazitovat na našem štědrém sociálním systému. Na fakta a statistiky, které nejsou v souladu s naším názorem, nehledíme. Máme strach. Mnozí politici zavětřili příležitost, vědí, že společnost paralyzovaná obavami je snadno manipulovatelná, a tak je rozsévají plnými hrstmi.
Není vůbec náhodou, že třeba příznivci Donalda Trumpa patří k největším vystrašencům. Podle Public Religion Research Institute se plných 65 procent z nich bojí, že se stane obětí teroristického útoku (v průměru stejnou obavu sdílí jen 51 procent Američanů). Dokonce 83 procent „trumpovců“se pak strachuje o americkou kulturu a hodnoty a myslí si, že by měly být bráněny před zahraničními vlivy. Tu samou myšlenku jinak zastává 55 procent Američanů.
Mít strach samo o sobě samozřejmě není nic špatného. Je to sebezáchovná emoce, která nám v krizových situacích může zachránit život. Zároveň je ale dobré vědět, co s naším myšlením a chováním dělá. Na webu Vox.com to nedávno hezky shrnul. Asi příliš nepřekvapí, že když jsme vystrašení, máme větší obavu z cizinců. Začínáme je vnímat jinak, při některých pokusech se ukázalo, že strachem ovlivnění lidé se snaží dokonce cizince „dehumanizovat“. Není to nic nového, historie zná takových případů bezpočet. Od židovských „parazitů“, kteří musejí být zplynováni, až po tutsijské „šváby“, které je zapotřebí posekat mačetami.
Strach ale ovlivňuje i to, jak hledíme do budoucnosti. Jak prokázali vědci, vystrašení lidé jsou v tomto ohledu pesimističtější. Pocit strachu nás rovněž vede k zveličování hrozeb. Psychologové Y. Jenny Siao a Jay J. Van Bavel to hezky prokázali ve své čtyři roky staré studii, v níž se ptali na vzdálenost mezi New Yorkem a Mexiko City. Účastníci pokusu, kteří měli z mexických imigrantů strach, tipovali, že jsou si obě města o několik set kilometrů blíž, než ti, kterým Mexičané nevadili. Psycholožka Ingrid Haasová pro změnu ukázala, jak strach rozděluje společnost. Lidé trpící pocitem nejistoty a všudypřítomné hrozby (což je typicky stav vyvolaný teroristickými útoky) jsou méně ochotní ke kompromisu. Mimochodem větší měrou to platí pro konzervativce. Konečně také platí, že vystrašení lidé se častěji rozhodují špatně. Klasickým příkladem je situace po útocích z 11. září 2001, kdy se výrazně zvýšil strach z létání. A to navzdory tomu, že podle všech statistik šlo o nejbezpečnější druh přepravy. Na silnicích se v USA onoho roku zabilo na 42 tisíc lidí, mnozí z nich mohli žít, kdyby dali přednost letadlu před automobilem.
„Jediné, z čeho máme mít strach, je strach sám – bezejmenný, iracionální, nespravedlivý teror, který paralyzuje potřebnou snahu zvrátit úpadek v pokrok,“řekl ve své první inaugurační řeči v roce 1933 americký prezident Franklin D. Roosevelt. Docela by mě zajímalo, jestli by dnes s tímto přístupem měl šanci v politice uspět, sluníčkář jeden.
Mnozí politici zavětřili příležitost, vědí, že společnost paralyzovaná obavami je snadno manipulovatelná, a tak je rozsévají plnými hrstmi