Národní tým nemůže být one-man show
Mise nového hlavního kouče hokejové reprezentace se rozjíždí. Už o víkendu povede Josef Jandač mužstvo ve Světovém poháru.
Jsou zvyklí na skauting, na určitý styl přípravy, tak nemůžeme zaostávat a spát. Laická veřejnost a někdy i ta odborná kritizovaly, proč je nás tam tolik. Ale teď se věci pitvají do detailu, dřív tolik ne. A dva tři lidé to nejsou schopni stíhat. Kanada měla v úterý na ledě šest trenérů, já mám tři asistenty.
Musí pak ale hlavní trenér potlačit ego?
Jednoznačně. O tom je to především. Nejsme diskusní kroužek, nehlasujeme, protože já se musím přiklonit k tomu, čemu sám věřím. Ale potřebuji oponenturu. Hlavní kouč teď musí řídit lidi kolem sebe, rozdělovat úkoly. A těm svým klukům musí i věřit, nezasahovat jim do věcí. Jarda Špaček s Jirkou Kalousem třeba dělají oslabení a já v ně mám důvěru. My s Vencou Prospalem máme zase na starosti přesilovku. A je mezi námi hezký vnitřní minisouboj. Hecujeme se, porovnáváme čísla. Ale nejde, aby to byla u nároďáku one-man show.
Jak to vypadá v praxi?
Já trénuji útočníky. Špágr (Špaček) koučuje beky amá k ruce Jirku Kalouse. Ten má zároveň v uchu vysílačku, takže máme hned poznatky od videokouče. Máme statistiky, jak se komu daří na buly. Víme, jaký má kdo čas na ledě. Jestli není nějaký hráč v dané třetině přetížený. Venca Prospal se zaměřuje na hru soupeře a udílí pokyny jednotlivcům.
Na to, že budete kouč reprezentace, byste ve svých 25 letech, když jste s trénováním začínal, asi nepomyslel, že?
Je to jako ze sna. Taky když jsme v Pittsburghu vlezli do haly a projížděli se po ledě, říkám Jirkovi Kalousovi: „Podívej se, kde jsme. Pojďme si to užít a něco uhrát, ať lidem zavřeme huby.“Nikdy se mi nesnilo, že bych tady mohl působit, a nesmírně si toho vážím.
Bylo to pro trenéra bez hráčské kariéry těžší?
Když máte bohatou hráčskou kariéru a pak se přesunete k trenéřině, můžete narazit. Nemusí se dařit a nemusí se vám to ani líbit. Je to rozdílný svět. A na druhé straně je spousta trenérů napříč sporty, kteří se někam posunuli i bez kariéry. Pro rychlejší získání respektu je ale určitě snazší, když ji máte za sebou. A můžete mít i rychlejší přechod na trenérský vrchol oproti koučům, kteří se musí léta tou cestou protloukat a pořád něco dokazovat. Říkám si, jestli má trenér něco společného s podnikatelem. Ten často riskuje peníze, trenér často riskuje v rozhodování. Vy obě role znáte.
U mě podnikání byla nutnost. Když jsem končil vysokou, musel jsem se začít živit. Dostal jsem se sice k trenéřině, ale měl jsem plat tři čtyři tisíce. I když to bylo v roce 1994, šlo o částku, která nestačila, abych se o sebe postaral. Takže jsme smým životním parťákem vymýšleli směry podnikaní. Zkusili jsme různé obory, častokrát jsme museli být hráči a dát hlavu na špalek. V hokeji je to podobné. Vždycky mě ale víc bavil hokej než podnikání. To jsem bral jako živobytí, které mi dávalo jistotu. Nikdy jsem nepředpokládal, že bych se trenéřinou mohl živit.
Kdy se to změnilo?
Postupně se ty misky vah nakláněly k trenéřině amusel jsem určité podnikatelské aktivity utlumit. Mám v sobě pravidlo, že dokud budu dělat trenéřinu, pak jen na sto procent. Kdybych měl jen o procento uhnout, vykašlu se na to. Když do toho nejdu naplno, nadoraz, nemá to cenu. To samé vyžaduji od lidí kolem sebe. Teď spoluprovozujete penzion. Je pro lidi lákadlem ubytovat se u Jandače?
Řídí to společník, já tam chodím spíš jen s rodinou na oběd. Ale nemám zájem, aby se tam chodilo z důvodu, že je to Jandačovo. A ani nejsem známá persona, aby tam někdo kvůli mně chodil. Podnik se musí uživit tím, že budeme poctiví, že budeme dobří a že ustojíme nástrahy podnikatelského byznysu. Když budeme slušní, lidé si cestu najdou a je jim jedno, kdo podnik vlastní. Když budeme průměrní, špatní, půjdeme do kytek stejně jako každý podnikatel.
Vraťme se k trenéřině. Proč jako kouč vyvoláváte u jiných takové emoce?
To byste musel nějaké uvést.
Dobře, rok 2009 a kouč Hadamczik o vás prohlásil, že jste bažant, kterému ještě teče mléko po bradě.
To bylo cílené a my na to byli připraveni. S Vláďou Růžičkou jsme u reprezentace cítili, že Lojza některým hráčům ze svého klubu nedával zelenou pro národní tým. A stejně jako on, když byl u vesla, tak i my měli zájem poskládat ten nejlepší tým. A to pochopitelně občas naráží na nevoli klubů. Každý si ty nejlepší chrání, jenže to by pak ná- rodní tým vůbec nemusel být. Já sice od něj dostal nálepku cucáka, kterému teče mléko po bradě, ale mě to nechávalo chladným. Hlavně že jsme docílili, že si dával větší pozor a hráči neměli u něj takovou červenou pro národní tým. Splnilo to účel. A navíc platí, že potrefená husa se vždycky ozve. A pak je tu pan Ševc, že?
Ano. A já jen připomenu jeho výrok z letošního extraligového play off, kdy o vás liberecký bek řekl, že jste trenér z úleku a paní Jandačová, která pořád brečí.
Začal sám vyšilovat a já vůbec nevím, proč mu tak ležím v žaludku. Teď je pro mě vzduch, ale nemám ho extra na černé listině. Nikdy jsem ho netrénoval, nikdy jsem mu nic neudělal. Tehdy jsem zachoval chladnou hlavu. Když on ještě hrál někde v Ústí, já v Liberci trénoval a v jeho současném věku jsem s tím klubem postoupil do extraligy. Dodnes mám přátele v nejvyšším vedení, a co mám zprávy, oni si myslí, že je mám přečtené, a chtěli mě rozhodit. Nechápu jak. Jen vím, že existuje určitá etika. To, co Ševc předvedl, ukázalo na jeho ubohost a slabost. Nikdo mu nebere žádné medaile, ale je určitá hranice, za kterou se nemá chodit. Dám vám jeden příklad.
Jaký?
Na jaře hrál Salcburk ve Znojmě finále EBEL ligy a jeden hráč nadával domácímu trenérovi. Do dalšího zápasu za stavu 2:2 v sérii už nenastoupil. Trenér Salcburku řekl, že má určité zásady a jeho hráč to přehnal. Dal tak najevo respekt k soupeři. To Liberec nezvládl.
Takové výchovné prvky se používají především u mládeže. Vy jste je použil i u mužů?
Ano. Je to výchovný moment a je to signál do mužstva. Hokej se hraje mezi mantinely a já si zakládám na nějaké etice, hierarchii. Ale jsem přesvědčený, že mému hráči by se to nestalo. To byl ústřel, který přesáhl mez. A ten hráč stejně dál sveřepě stojí za svým a pořád vykládá něco do novin. Pak předvedl náznaky omluvy. Já nejsem arogantní blbec, co ji nepřijme. Ale když během dvou tří vteřin po zápase řekne: Hele, Josef, sorry, já to přehnal, tak si myslím, že je to málo. Pokud by se chtěl omluvit, dalo se to vyřešit mimo led. On se ale omluvit nechtěl, dostal to doporučeno. Já k tomu říkám: Je to stejné, jako když vám někdo píchne kudlu do zad, pak vyndá jen rukojeť a ostří tam nechá. Na takovou omluvu kašlu.
Od Hadamczika jsem sice dostal nálepku cucáka, co mu teče mléko po bradě, ale mě to nechávalo chladným