Náš film do Varů nechtěli poslat
Do českých kin vstupuje maďarský film Rodinné štěstí, který zvítězil v letošní soutěži karlovarského filmového festivalu. Jeho režisér Szabolcs Hajdu tam navíc získal i hereckou cenu, protože ve snímku ztvárnil hlavní mužskou roli. Další postavy hrají jeho manželka a děti, natáčelo se v jejich bytě a celý snímek stál pět tisíc eur.
LN Pomohl úspěch ve Varech dalšímu životu Rodinného štěstí?
Samozřejmě. Odstartovala tím jeho mezinárodní kariéra. Ještě ve Varech jsme dostali řadu pozvání na další festivaly – film se hrál na nejméně padesáti přehlídkách, od těch velkých až po regionální. Další důležitá věc je, že film měl velký ohlas vMaďarsku, v letošním roce je to „ten“maďarský film a i za to vděčíme mimo jiné karlovarskému festivalu. Kdyby byl film dobrý, ale nebyla by na něj soustředěná pozornost, bylo by to k ničemu.
LN Rodina a její krize jsou odvěké téma. Vám se povedlo je předvést v dost specifické a zároveň obecně platné podobě...
Přihodila se zvláštní věc, že se člověk, který rozhoduje o účasti maďarských filmů na mezinárodních festivalech, rozhodl, že tento film do Varů nepošle. Se zdůvodněním v tom smyslu, že to je taková přízemní, do sebe zahleděná záležitost, která zajímá jen Hajduovu rodinu. Pak tu byli lidé, kteří byli filmu více nakloněni a říkali: Není to špatné, ale může to zajímat jen nějaké intelektuály z Budapešti. Další hodnocení bylo takové, že to zobrazuje hodně z maďarského ducha, ale že v zahraničí to nikomu nic neřekne. A když měl film úspěch ve Varech, řeklo se: No jo, je to takový středovýchodoevropský film. Když teď Američané koupili práva na remake, můžeme snad už opravdu prohlásit, že i když existují místní specifika, základní věci promlouvají opravdu univerzálně a fungují na celém světě stejně.
LN Je Rodinné štěstí osobní v tom smyslu, že zrcadlí vaši skutečnou situaci? Mohou se v něm třeba poznat vaši skuteční příbuzní?
Ne ne. Může to býtmatoucí, protože herečka, která hraje mou ženu, je opravdu moje žena, hrají Ve filmu a zároveň ve vlastním bytě.
tam i naše děti a naši přátelé. Může vzniknout dojem, že se jedná o náš konkrétní život. Ale mnohem blíže realitě jsou Bílé dlaně. Když jsme připravovali Rodinné štěstí, nejprve jako divadelní představení, povídali jsme si o různých lidech, ať už to byli přátelé, příbuzní, známí, jací jsou, jak si počínají v různých situacích. Postavy ve filmu jsou vytvořeny z mnoha různých součástí a vrstev. Jednou z těch vrstev jsme samozřejmě imy. Na zdech bytu, kde jsme točili, je vidět celý náš život. Naše fotografie, filmové plakáty... Takže intimní sféra do filmu samozřejmě proniká. Je tam řada problémů, které se týkají i nás.
LN Obsazení rodinných příslušníků a natáčení ve vlastním bytě byly více umělecký záměr, nebo úsporné opatření?
Je to prostředek k tomu, abychom věci, o které se v Rodinném štěstí jedná, podali co nejvěrohodněji. A zároveň jsme ani nic jiného dělat nemohli, protože jsme na film neměli skoro žádné peníze, třeba na to, abychom si pronajali jiný byt jako lokaci.
LN Skutečně jste v bytě zároveň natáčeli i bydleli?
Točili jsme čtrnáct dní, což naštěstí není zase tak dlouho a dá se to vydržet. Štáb byl velmi malý, na place bylo tak třináct až patnáct lidí. Určité části bytu musely být vždycky absolutně v pořádku, protože byly v záběru. Takže naprostý chaos v bytě být nemohl. Fakt je, že když jsem ráno šel do koupelny, v rohu stála lampa a ve vaně stativ a často u nás i přespávali další lidé...
LN Na filmu se podílelo třináct různých kameramanů. Proč jste se tak rozhodl? A jak to ovlivnilo podobu filmu?
Ty kameramany jsem rok učil na Metropolitní univerzitě v Budapešti a během kurzu jsme probírali právě to, jakým způsobem se dá věrohodně natočit scéna, kde jsou všehovšudy dva tři lidé. Když jsme se pak rozhodli, že z divadelní podoby Rodinného štěstí uděláme film, nechtěl jsem
Narodil se v Debrecínu, studoval v Budapešti na filmové a divadelní univerzitě. Jeho celovečerním režijním debutem byl snímek Mizerné věci (2001), díky němuž byl oceněn jako nejlepší mladý maďarský tvůrce na Maďarském filmovém týdnu. Řadu cen z prestižních filmových festivalů si odnesly jeho další celovečerní filmy, mezi nimi příběh gymnastického drilu Bílé dlaně z roku 2006. vybrat jen jednoho z těch třinácti kluků, protože by to pedagogicky nebylo fér. Každý dostal jednu nebo dvě scény a měli jsme určena některá pevná pravidla, v jejichž rámci pak měli svobodu. Bylo třeba dáno, že nebudeme svítit, nýbrž používat přirozené světlo, ale nejdůležitější bylo, aby jim všem takzvaně přecvakl vypínač v mozku v tom smyslu, aby se kamera nesoustředila na to, že bude komponovat obrázky, ale aby se soustředila na lidi a na vztahy mezi nimi.
LN Ve filmu hraje významnou roli téma opuštění rodné země – jedna z rodin se předčasně vrací do Maďarska z neúspěšného pobytu ve Skotsku. Je to váš komentář k všudypřítomnému tématu migrace?
Každé velké abstraktní společenské téma, které kolem sebe máme, se ve filmu objevuje jen do té míry, do jaké je přítomno v našich skutečných životech. My, naše rodina, jsme opravdu opustili Maďarsko a žili jsme nějakou dobu v Americe. Můj bratr tam dodnes žije s celou svou rodinou. Bratr mé ženy žije se svou rodinou v Belgii. Za poslední roky odešla spousta našich dobrých přátel do zahraničí a někteří se zase vrátili tak jako my. Já z toho nemohu vyvozovat nějaké dalekosáhlé závěry, mohu jenom vyprávět drobné příběhy.
Pokud jde o uprchlíky přicházející do Maďarska, tam skoro žádnou osobní zkušenost nemám, proto o nich nemůžu ve filmu mluvit. Moje osobní zkušenost je jedině taková, že když se naše rodina vracela ze Srbska, museli jsme dlouho stát na hranici. A jak jsme tam tak seděli a hádali se kvůli nějaké pitomosti, pozoroval jsem, jak z kukuřičného pole vychází nějaký člověk s igelitkami a míří do improvizovaného azylového centra. Byl to zvláštní zážitek, ale je to taky veškerá moje osobní zkušenost s uprchlíky. Jedině tohle bych mohl věrohodně zobrazit.
LN V Maďarsku ani v Česku sice často nemáme osobní zkušenost s uprchlíky, zato máme zcela reálnou zkušenost se strachem z uprchlíků. Není zčásti vyvolán právě tím, že ty skutečné lidi nepotkáváme?
Mimo jiné ano. Ale například, když pojedete z Debrecínu do padesát kilometrů vzdálené Nyíregyházy a tam přijdete na nádraží, začnete se prostě bát. Jistě, strach je vzbuzován často něčím neznámým, něčím, vůči čemu máme předsudky, z toho pak vzniká spirála negace. Náš film je o tom, co se stane, když se věci říkají. Kdyby si s někým z nich člověk mohl sednout a popovídat o jeho situaci, bylo by to jiné. Mohlo by dojít ke konfliktu, ale nebyl by to konflikt domněnek.