Ňouma Vaněk jako Havlovo alter ego?
LN Jaká byla vaše první reakce, když jste zjistila, že existuje Havlův diář z vězení ?
Překvapilo mě to. Myslela jsem, že si Václav poznámky takového typu nedělal. Celý život si sice chtěl psát deníky, a i v tom kalendáříku se často objevuje věta „psát si deník“, ale až na jednu výjimku to nikdy nesplnil. Myslím, že ve vazbě v roce 1977 šlo hlavně o terapii, o to zabít čas a psaním se od situace, v jaké se ocitl, odpoutat.
LN Je ale dost zvláštní, že takové osobní poznámky pak někomu věnoval, zde tedy Zdeňku Urbánkovi. To jistě svědčí o tom, jak blízký pro něj byl, že?
Absolutně mu důvěřoval a taky asi nechtěl mít něco tak intimního doma. U Havlů byly často domovní prohlídky. Když se vrátil z kriminálu, byl Zdeněk vedle Olgy a Ivana určitě nejbližším přítelem, pomocníkem, člověkem, na kterého se vždy mohl spolehnout a s kterým byl neustále v kontaktu. Takový jeho guru. LN Byl jeho otcovským přítelem?
Neřekla bych, že to byl tento typ vztahu. Zdeněk byl sice starší, ale měl velmi mladou duši a byl pronikavě inteligentní, byl to člověk, který držel krok s dobou a byl ve věci. A pro Václava věk v tomto směru nebyl podstatný. Například jeho přítel Jan Grossman byl také starší, a na druhé straně měl kamarádské vztahy i s daleko mladšími lidmi, třeba s Jáchymem Topolem nebo s dětmi Němcových. Jakmile se dítě posadilo ke stolu, četlo a diskutovalo, bylo pro něj partnerem.
LN Zaskočilo vás něco při prvním prolistování?
Když jsem poznámky poprvé prošla, v podstatě jsem se nic nedozvěděla. Byly špatně čitelné a museli jsme je doslova luštit. Zajímavé jsou soupisy psané do úhledných sloupečků hůlkovým písmem. Je to takové okno do jeho světa – seznamy přátel a úkolů, které si dával, jak si život plánoval, celý ten jeho systém. To mě překvapilo. LN Vyluštili jste všechno? Jak jste postupovali?
Dešifrovali jsme s Davidem Duškem asi devadesát procent, bylo to pracné a bez lupy by to nešlo. Měli jsme tu výhodu, že jsme se v tom prostředí orientovali – uměli jsme si vysvětlit větší část zkratek, znali jsme lidi, o kterých se Václav zmiňoval, věděli jsme, kdo má jaké přezdívky, jak se v tomto okruhu lidí mluvilo, jaké kódy v něm fungovaly. Později se v Knihovně Václava Havla přidali kolegové a ti také ještě ledacos rozlouskli.
Anna Freimanová, znalkyně Havlova díla, mimo jiné autorka knihy Václav Havel: O divadle, se podílela i na vydání jeho diáře z vězení. Zkoumala zápisky po stránce divadelní a objevila v nich zárodky a úvahy budoucích her. Z nich později napsal Protest. Podle Freimanové v diáři zajiskřila i inspirace Pokoušení, která pak dlouho zrála, hru napsal za osm let.
LN Jsou skutečně v poznámkách zachycené zárodky několika pozdějších Havlových her, jakési urverze?
Urverze rozhodně ne. Záznamy a úvahy o dramatických textech jsou většinou heslovité. K psaní se upínal, měl to pro něj být prostředek, východisko ze situace, způsob, jak se odpoutat od toho, co právě žil. Nejprve chtěl psát celovečerní hru. Nezapomeňme, že se jedná o rok 1977, tedy už celkem dlouho po úspěšných šedesátých letech. První polovina let sedmdesátých byla z jeho hlediska dost jalová. Napsal sice Spiklence a svou verzi Žebrácké opery. První hru ale nepovažoval za moc povedenou a druhá zřejmě z důvodů brechtovské tradice nenašla v cizině, kde se jeho hry uváděly, ohlas.
Takže ve vazbě chtěl napsat úspěšnou celovečerní hru, ale moc se mu to nedařilo. Zdá se, že jeho myšlenky stále utíkaly k tomu, co se povedlo nedávno. A to byl Ferdinand Vaněk. V roce 1975 napsal aktovky Audience a Vernisáž, vlastně jen tak k pobavení přátel. Měl s nimi úspěch nejen doma, ale i v zahraničí, a jako autor se tak vrátil „na scénu“. Vypadá to, že Václava zážitky posledních měsíců a střet s vězeňskou realitou inspirovaly ke čtyřem kratším hrám o Ferdinandu Vaňkovi, které na sebe měly volně navazovat. Později bohužel dokončil jen jednu, Protest. Na základě kusých poznámek, grafů a různých souvislostí jsem se snažila děj zrekonstruovat. Jsou to hypotézy, ale pro každou z nich jsem našla v diáři důvod. Myslím si, že v tom příběhu mohou být zašifrovány i stopy osudu Václava Havla z let, kdy o jeho životě víme hrozně málo, protože žil v ústraní.
LN Jak jste při té rekonstrukci postupovala?
Nejdřív jsem zápisky četla a četla stále dokola. Musela jsem je poskládat chronologicky, protože Václav psal do diáře také na přeskáčku. Samozřejmě pro mě byly důležité zápisky o tom, co prožíval ve vězení. Hledala jsem vazby mezi jednotlivými nápady a grafy. Pracovala jsem s dalšími souvislostmi a s dalšími texty, které během života napsal.
Kromě „vaňkovek“si zaznamenával i jiné nápady. Ve chvíli, kdy se dostal do pasti, kterou na něj nastražilo StB, „potkal“faustovské téma. Žádný zásadnější koncept nebo půdorys Pokoušení v diáři sice není, ale inspirace tam zajiskřila a potom dlouho zrála. Václav Havel napsal Pokoušení až za osm let. Jsou tam i jiná témata. K některým traumatům a situacím se později vrátil třeba v Largu desolatu.
Pak je tam ještě náznak jedné hry, nazval ji Vehikl, ale o té jsem nezjistila vůbec nic, nikdo si na ni nevzpomíná.