Vražda bankéře se svědomím

Když si čtu zprávy o současných problémech Deutsche Bank, vždy si vzpomenu na 30. listopad 1989, kdy byl při bombovém atentátu zavražděn šéf největší – tenkrát ještě západoněmecké – banky V té době lid východní Evropy slavil pád komunismu a jen málokdo tušil, že likvidace nejvlivnějšího bankéře kontinentu může mít významný a dlouhodobý dopad na ekonomický a společenský vývoj národů, které se rozhodly budovat západní formu kapitalismu. Možná, že kdyby Herrhausen žil ještě dnes a jeho plány na rozvoj postkomunistického bloku by se staly skutečností, situace ve většině těchto zemí by byla jiná, stručně řečeno – lepší.

Herrhausen nebyl jen bankéřem (člen nejužšího vedení Deutsche Bank od roku 1971 a řídicího výboru vlivné skupiny Bilderberg), ale i nejbližším přítelem a hlavním poradcem německého kancléře v letech 1982 až 1998 Helmuta Kohla (oba se narodili v roce 1930).

Vroce 1989 mezi velkými západními kapitálovými strukturami vznikl konflikt, který spočíval v tom, kdo ovládne vznikající nové trhy v postsovětském bloku, včetně Ruska (rozumí se privatizace a úvěrování), a jakým způsobem se bude rozvíjet zejména průmysl a finanční sektor, potažmo vliv na politickou moc. Tento spor navíc komplikovalo i chystané sjednocení Německa a plánovaný vznik Evropské měnové unie (konec silné marky).

Existovaly dvě skupiny s rozdílnou strategií: Němci s částečnou podporou Francouzů proti angloamerickým finančním kruhům. První, kterou podporoval Kohl a Herrhausen, představovala jakýsi nový Marshallův plán, jehož hlavním bodem bylo odepsání dluhu postkomunistických států. Druhá, která, jak víme, s velkou převahou zvítězila, s odpuštěním úvěrů v podstatě nepočítala a roztočení ekonomiky si představovala poskytnutím nových půjček. Šéf Deutsche Bank své představy prezentoval zástupcům Světové banky i na setkání skupiny Bilderberg. A silně narazil.

Herrhausenova smrt Kohlem nesmírně otřásla – neztratil jen moudrého a důvěrného poradce, ale i nejbližšího přítele. Nepřímým cílem atentátu zřejmě byl sám německý kancléř, který ve svých memoárech popisuje, jak na summitu Evropského společenství ve Štrasburku v prosinci 1989 zažíval své nejčernější chvíle, většina evropských lídrů se k němu chovala rigidně a odmítavě.

Atentát na pancéřovaný mercedes Herrhausena, který z bezpečnostních důvodů nosil neprůstřelnou vestu a všude chodil s ochrankou, byl precizně připraven a bomba byla s přesností setiny vteřiny odjištěna tzv. Misznay-Schardinovou metodou. Sedmikilová nálož položená na zaparkovaný bicykl z konvoje vozů zasáhla jen bankéřovo auto. Obrovský titulek deníku Bild 1. prosince 1989 se ptal: Proč? A může se ptát i dnes. Vyšetřovatelé hledali viníky nejdříve v řadách třetí generace německé levicové teroristické skupiny Frakce Rudé armády, pak mezi Palestinci i bývalými příslušníky Stasi, později podezření padla i na CIA… Pachatele atentátu, který vygeneroval mnoho konspiračních teorií, německá policie nebyla schopna vypátrat dodnes. Pravdu se zřejmě nikdy nedozvíme.

Faktem však zůstává, že zahraniční zadlužení postkomunistických zemí je dnes řádově vyšší než v roce 1989, prakticky nikdy nesplatitelné, což představuje obrovskou zátěž. Je to možná i kvůli tomu, že poslední bankéř se svědomím, jak se Herrhausenovi říkávalo, zemřel v roce 1989. Na jeho skromném náhrobním kameni jsou vytesány tyto věty: „Musíme říkat, co si myslíme. Musíme dělat, co říkáme. A tím, co děláme, musíme také být.“

Alfred Herrhausen.