Kováčova emancipace

První prezident pomohl Slovensku překonat minulost

Když se koncem roku 1992 rozdělilo Československo a Češi a Slováci šli každý svou cestou, byly jejich výchozí situace, pokud šlo o budoucí tvář v čele samostatného státu, odlišné.

Zatímco Češi očekávali, že jejich prezidentem bude Václav Havel, Slováci zůstali ve větší nejistotě. Osobnost srovnatelného charismatu či s podobným životním příběhem nebyla na obzoru, zároveň ale věděli, že hlavní roli v jejich politice bude hrát populistický premiér Vladimír Mečiar.

Jeho mocenský systém nakonec jako prezidenta vygeneroval někdejšího slovenského ministra financí, původně zaměstnance Státní banky československé Michala Kováče.

Ve středu Michal Kováč ve věku 86 let zemřel, shodou okolností v tentýž den, kdy si Češi připomínali nedožité osmdesáté narozeniny Václava Havla.

Premiér Mečiar si poněkud bezbarvého technokrata nevybral do čela státu náhodou. Potřeboval někoho, kdo by mu nepřekážel. Avšak téměř do roka a do dne Mečiar svého rozhodnutí litoval. Prezident přednesl v parlamentu drtivou kritiku vlády a premiéra obvinil z rozdělování společnosti. Následoval pád vlády, předčasné volby aMečiarův návrat. Premiér vyhlásil prezidentovi osobní válku, která vyvrcholila únosem Kováčova syna do Rakouska agenty slovenské tajné služby.

S odstupem téměř dvou dekád je ale Kováčův přínos v roli prezidenta daleko zásadnější, než že se postavil všehoschopnému Mečiarovi.

Jako první prezident v novodobých dějinách totiž musel definovat smysl úřadu i slovenské státnosti. Znamenalo to i rozejít se s odkazem válečného „slovenského štátu“vedeného Jozefem Tisem. Navíc v situaci, kdy prvními sudičkami samostatné republiky byly v roce 1993 exilové kruhy, jež válečné období zpravidla nekriticky oslavovaly.

Původně podceňovanému Kováčovi je třeba přičíst k dobru, že i díky němu si Slováci uvědomili, že kolo dějin nelze vrátit zpět a s minulostí je třeba se vyrovnat. Robert Schuster