Plavbu k Sicílii přežili. Kam zamíří dál?
Proud utečenců, kteří putují na vratkých člunech k italskému pobřeží, se netenčí. Záchranáři mají plné ruce práce. Zkraje týdne stihli jen za jediný den vytáhnout z moře 4655 migrantů, ale i 28 utonulých. Od roku 2013 už zahynulo při cestě do Evropy přes 10 tisíc lidí.
agentury Frontex, obeznámená s otázkami migrace.
Prudký vítr unáší poházené odpadky, které se stávají na další pouti nepotřebné. Fronta se sune svižně vpřed. Sotva jeden mladík seskočí, další už mu stojí v patách. Vypadají mladě, jsou to chlapci ve věku nějakých patnáct až pětadvacet let, ženy a děti jsou výrazně v menšině.
Zdravotníci jsou sehraní. Vyzvou nejprve zdvořile běžence, aby zvedl ruce. Prohlédnou, zda nemá teplotu, zda netrpí zjevnými neduhy. Ochranné roušky si sundávají jen výjimečně. Výborně, pojďte další.
Následuje přijímací rozhovor. Jde jen o první informace, úředníci, ovládající početnou škálu jazyků, se snaží nic neprotahovat. Nově příchozí čeká snímání otisků prstů, i pozdější další kontroly. Přesto to trvá nějaké čtyři hodiny, než se celá loď vyprázdní.
Když se ozve naléhavé volání
Teď už zbývá uprchlíkům jen sednout autobus, kterým putují do detenčního centra. Mnozí se možná vracejí ve vzpomínkách na cestu přes moře, kterou mají za sebou.
Nejsou to věci, o kterých by rádi mluvili. Vyjednávání s pašeráky, tlačenice na palubě, nejistota. „Někdy ty nešťastné lidi sleduji, jak se jen dívají netečně před sebe, mnozí upadají po dlouhé cestě do zvláštní letargie,“říká mladá italská aktivistka v červeném tričku Save the Children, která pomáhá s překladem.
O osudech uprchlíků vědí hodně i italští záchranáři z Catanie, kteří denně střeží rozsáhlé vody východně od Sicílie.
Akce zpravidla začíná naléhavým voláním o pomoc, námořníci okamžitě vyráží na místo udané souřadnicemi. Člun přeplněný migranty se většinou může každou chvíli převrátit.
„Zůstaňte v klidu, zachráníme vás všechny,“opakují při každé akci naléhavě záchranáři. Lidé v člunu zpravidla poslechnou a zklidní se. První putují na palu- bu malé děti, postupně je převezou na záchrannou loď všechny. Ptají se na jejich zdravotní stav.
„Pobřeží je nesmírně rozsáhlé, musíme obsáhnout velký prostor,“říká podsaditý velitel záchranářů Gianluca D’Agostini, oblečený v tmavé kombinéze . Námořníci z Catanie střeží zhruba 40 tisíc čtverečních kilometrů východně od Sicílie. Jejich práce se přitom netýká jenmigrace, kontrolují třeba i dodržování pravidel rybolovu či dodržování norem znečištění.
Běžence čeká také první lékařská i bezpečnostní kontrola. I focení pro úřady. Tím ovšem běžná práce záchranářů nekončí. „Nedávno jsme třeba na moři asistovali u dvou porodů,“líčí velitel D’Agostini a ukazuje na záchranném plavidle ošetřovnu, kam převezli rodičku.
Do popisu jejich práce spadá i rozdávání tisíců snídaní v balíčcích, utěšování malých dětí, ale i důkladná kontrola, zda někdo nepašuje zbraně.
Proud utečenců se s podzimním počasím zatím neztenčil.
Jen tento týden v úterý museli italští námořníci podniknout 33 záchranných operací. Pašeráci využívají doznívajícího teplého počasí ve Středomoří a snaží se dostat k italským břehům co nejvíce lidí, aby navýšili své zisky.
Celkem letos připlulo podle Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky do Itálie z Afriky už 142 tisíc migrantů. To představuje pro Sicílii, stejně jako pro celou Itálii, značnou zátěž. Už 3100 lidí letos při cestě za lepším životem zahynulo. Podle italských úřadů je hlavním úkolem rozbít gangy, které se na přistěhovalcích přiživují. „Prioritou je rozbít pašerácké sítě a spolupracovat s vládami zemí, odkud lidé prchají,“míní Izabella Cooperová.
Život s 2,50 eura na den
Vstupem na italskou půdu ale jejich příběhy teprve začínají. Pro další pokračování je třeba se přenést dále do sicilského vnitrozemí. Do vzorových patrových domů , které zůstaly po americké armádě, která zde působila v rámci Severoatlantické aliance. Azylový tábor v Mineu má kapacitu asi 3500 lidí.
Běženci si místo pochvalují. Nic ji nechybí. Mají tu bydlení, provizorní kostel, mešitu, školu, obchody. Snad se jen občas nudí.
„Většinu obyvatel tu tvoří Eritrejci, Alžířané, ale i Gambijci či Senegalci,“říká český zaměstnanec tábora Patrik Vystavěl, který zde sepisuje s migranty žádosti o azyl. „Stihnu jich zpracovat tak pět až šest za den, je to docela náročný byrokratický postup,“vysvětluje Vystavěl. Od června, kdy s prací začal, už poznal některá specifika. Třeba Syřané přicházejí v rozvětvených rodinách, jejich žádosti se vyřizují hodně dlouho.
Pokud žadatel uspěje, čeká jej cesta do nové země. Zájem je hlavně o Německo. Pokud nikoli, proces se opakuje, v krajním případě může skončit až deportací neúspěšného žadatele. „Takový scénář se ale téměř nikdy nekoná, běženci pak většinou zmizí z tábora a stanou se pro úřady nedosažitelnými,“uvedl Vystavěl.
Končí dopoledne, mladí azylanti se vracejí z hřiště. Mají tady i přípravné kurzy pro některá povolání. Sami ale pracovat nesmějí. I když někdy je to svádí pravidla porušovat. „Občas se snažíme pomoci italským hospodářům na poli,“říká mladý Alžířan Abdul Hafiz, který je podle svých slov v táboře už šest měsíců.
Azylanti mají od italských úřadů 2,50 eura na den. S tím musí vystačit, protože dostávají i veškeré jídlo zdarma a navíc poukázky do obchodů. Při pohledu zvenku to vypadá, že jim tu nic nechybí.
Jejich nepřítelem je ale chybějící perspektiva. Mnoho z nich neví, kam povedou jejich cesty v příštích měsících a letech.
„Rodiče říkají, že v Africe by nás čekaly epidemie, války a chudoba,“říká zhruba dvanáctiletý Abdul Hafiz. Tábor v Mineu vidí jako svůj domov. Chce ale do Německa, už někdy brzy. „Chci být fotbalistou, proto se jednou vydám dál do světa, na bundesligu se třeba dívám rád,“říká.