Klišé, které platí
Letos dvacetiletý Senát je ústavní pojistkou. Slušný výsledek nechtěného dítěte
Před dvaceti lety byl poprvé zvolen český Senát, vnímaný tehdy značnou částí občanů jako nechtěné dítě polistopadové politiky. Rodiče byli poněkud nesourodý pár. Otec, tradiční dvoukomorový parlamentní systém, ovšem v těchto zeměpisných šířkách s pošramocenou prvorepublikovou pověstí politické trafiky, matka dravá snaha ukončit co nejelegantněji existenci společného státu se Slováky. V předmanželské smlouvě (Ústavě) bylo slíbeno, že se Senát narodí vzápětí po umělém početí formou slibu, že vedle České národní rady (budoucí Poslanecké sněmovny) vznikne horní komora, zpočátku složená z českých poslanců Federálního shromáždění. To, že jich bylo 174, okamžitě vyvolalo první problém: ideální Senát po americkém vzoru jich má 81 – takže se uvažovalo o losu.
Prozatímní Senát však nikdy nevznikl. Proklamovaným důvodem měly být obavy z toho, že by mohl brzdit ekonomickou transformaci. Fakticky šlo spíše o to, že většina politických elit, zvolených do sněmovny, nestála o konkurenci exfederálních kolegů. Svědčí o tom i přezdívka, kterou nikdy neuskutečněný proces dostal: přeprasení poslanců.
Nicméně po třech letech byla ústava konečně naplněna, na podzim roku 1996 proběhly první volby a 18. prosince byl na ustavující schůzi novodobého českého Senátu tou nejtěsnější většinou zvolen jeho předsedou Petr Pithart. A protože dějiny mají zálibu v nechtěných kouzlech, bude po těchto volbách jediným ze senátorů, který se ustavující schůze zúčastnil a od té doby v horní komoře nepřetržitě zasedá, současný předseda Senátu Milan Štěch (nezasvěcený pozorovatel by mohl soudit, že si to předsednictví vyseděl).
Osobnosti i političtí exoti
Vznikem Senátu však nezanikla nechuť značné části politických elit k bikamerálnímu politickému systému obecně, která se konkrétně projevuje ve vytrvalém úsilí o umenšení vlivu horní komory. Nejkřiklavějším příkladem této nevyváženosti je pro- ces předkládání zákonů: zatímco ve sněmovně je může předkládat jeden každý poslanec, tak říkajíc když se na to dobře vyspí, Senát může zákony předkládat pouze jako celek. Přes veškeré úsilí horní komory a pro nehnutelný odpor sněmovny se na tom po celých dvacet let nic nezměnilo. Stejně tak stále neexistuje ústavou předpokládaný zákon o zásadách jednání a styku parlamentních komor (tzv. stykový zákon). Všechny pokusy o jeho přijetí skončily v ústavně-právním výboru sněmovny, který má ve své zasedací místnosti evidentně jámu pamětnici s těžkým betonovým poklopem.
Ani tato nevůle však nedokázala Senát zcela umrtvit a naplnit proroctví, že se stane pouhým odložištěm vysloužilých politiků a potentátů. Soudím, že podstatnou roli v tom hrála kombinace dvoukolového většinového systému, jímž je volen, a trvale nízké volební účasti, kterážto kombinace umožňuje mnohem výraznější pronikání kandidátů, kteří nejsou závislí na vedení po- litických stran. Má to přirozeně i své stinné stránky, vedle skutečných osobností mandáty získávají i političtí exoti (majitel cestovní kanceláře Fischer, fotbalista Jarůšek, pseudoagrárník Veleba).
A z ostravské aglomerace tak do centra pronikl i svěží vánek Topolánek, jenž pak rozhýbal politickou scénu mnohem víc, než si dosavadní dominátorské duo Klaus–Zeman vůbec dovedlo představit a než jsme si my ostatní zasloužili.
Děly se i dobré věci
Jeden čas přibývalo lékařů (v pozdních večerních hodinách se nad lahvinkou senátoři dohadovali, zda by dali dohromady polikliniku celou, nebo jestli by se za některým vyšetřením muselo docházet do sněmovny), později začali pronikat starostové a s nimi i klientelistická politická agenda, na hony vzdálená konzervativnímu krédu Edmunda Burkea, zavazujícímu politiky v okamžiku získání mandátu upřednostňovat zájmy celospolečenské před zájmy lokálními. Ale děly se i dobré věci: to Senát překazil úžasný plán zakoupit několik desítek gripenů a nesčetněkrát dokázal drobnou prací zabránit paskvilům desítek zákonů. Jakkoli to zní jako strašlivé klišé, je ústavní pojistkou. A i když je to v dějinném kontextu jen maličkost: dokáže pečovat o komplex Valdštejnského paláce i další paláce, jež jsou mu svěřeny tak, aby uchoval jejich kulturní hodnotu a v rámci provozních možností je otevíral veřejnosti.
Dvacet let existence Senátu je každopádně dost dlouho, aby se dalo celkem střízlivě odhadnout, co se od něj dá čekat rovněž v letech příštích, pokud tedy nedojde k opravdu silnému zemětřesní v jakémkoli slova smyslu. Tedy: neočekávejme od něj nic zásadního, nedej bůh převratného. Má zůstat především takový, jaký je, stabilní a pojistný. Volme do něj senátory, jejichž jedinou starostí není a nebude sledovat místní větry a prosazovat klientelistické zájmy. Podaří-li se to, bude to na nechtěné dítě, které se kdysi všichni nejsilnější hráči české politické scény snažili zahubit ještě dříve, než se skutečně narodilo, dosti slušný výsledek.