Zápas Václava Havla s andělem
O Václavu Havlovi, jehož nedožité osmdesátiny jsme si připomněli ve středu, se jako o budoucím prezidentovi prý hovořilo už na začátku 80. let, kdy byl vězněn. Zápasit s andělem profesionální politiky však Havel nepřestal ani v době, kdy už politikem byl. Minimálně stranicky nikam nikdy patřit nechtěl. Proč?
Politické dráze se dlouho bránil.
vel u zrodu Klubu nezávislých spisovatelů jako jeho předseda. Politika tvořila dál podloží jeho postojů, měl konkrétní představu, jak by vypadal program demokratické politické strany a veřejně jeho obrysy formuloval, ale nepokusil se ji založit a v osobním rozhovoru s Alexandrem Dubčekem mu doporučoval legalizovat sociální demokracii.
Angažovaný z vnitřní nutnosti
Jaká příčina a jaký tlak vyvolaly Havlovo významné vystoupení v roce 1973? Mám na mysli Dopis Gustávu Husákovi. Havlův prožitek se zásadně změnil. Jeho hry z šedesátých let vyzařovaly dojem, že se jejich autor baví. Byly veselé a obecenstvo se smálo. Na recidivu padesátých let téměř nikdo nevěřil. Pookupační pokus o jejich obnovu působil tím drtivěji. Byli tu opět političtí vězňové a zakázaní spisovatelé. Václav Havel pokládal za nutné vystoupit s politickou analýzou. Riskoval další pronásledování.
Chopil se iniciativní úlohy při vzniku Charty 77 a funkce jednoho z trojice jejích prvních mluvčích. Následoval několikaměsíční pobyt ve vyšetřovací vazbě a sílící ohlas ve svobodném světě. V roce 1978 se Václav Havel podílel na ustavení a činnosti Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Signatář Charty 77 Ludvík Vaculík mu to vytkl: měl by si střežit klid k psaní a neprovokovat stupňování represí. Ale Václav Havel se jako občan angažoval z vnitřní nutnosti, jež byla stejně intenzivní jako potřeba psát. Byl obžalován, odsouzen a uvězněn. Odmítl nabídku odjet za hranice. V žaláři málem umřel. Ještě dřív, než se stal politikem, dotvrdil na své kůži přesvědčení, že za svůj názor a postoj má člověk ručit životem.
Někdy snad v roce 1982 u nás zazvonil muž, kterého právě propustili z výkonu trestu. Přinesl mi pozdrav od svého spoluvězně Václava Havla. Jak se mu daří? Prý to ujde. Celá věznice říká, že bude jednou prezidentem. Ale Václav Havel se o politické dráze po návratu z vězení zdráhal byť i jen uvažovat. Domýšlím se, proč navzdory dosavadní rezistenční aktivitě zápasil tak úporně s andělem profesionální politiky. Byl si vědom toho, že na něj jako na dramatika, jehož ctižádostí je jevištní ztělesnění celého člověka, naléhá zvěstovatel zúžení scény na pouhé nositele politických názorů. Vyhovět mu znamenalo smířit se s okruhem spolupracovníků, jejichž výběr bude spoluurčen poli- tickým profilem, převzít povinnost reprezentovat, stýkat se s politiky bez ohledu na jejich charakter, být k dispozici novinářům a oficiální veřejnosti, dbát svého obrazu v očích spoluobčanů, vzdát se umělecké tvorby přinejmenším po dobu výkonu funkce a omezit inspirující kontakt s nejbližšími přáteli, pokud jej nadobro neoželet. Zárodečně to Václav Havel zakusil už v době, kdy se stal čelným aktivistou české a slovenské opozice.
Usiloval o takové postavení vědomě, nebo se mu přihodilo pouhým samospádem jako důsledek jeho činů? Rozhodnutí tak jako tak nebylo snadné. Jenže události Václava Havla předběhly. V jednom českém filmu zazněla obecně platná věta: „Když může jenom jeden, pak musí.“V tomto smyslu Václavu Havlovi domlouvalo jeho disidentské okolí: je jako prezidentský kandidát bez vážné konkurence. Olga prudce nesouhlasila. Nepřímo varoval Josef Šafařík, že i moc bezmocných narušuje identitu. Ale Václav Havel přesto nakonec kandidaturu přijal, širší veřejnost se s ním rychle seznámila, byl zvolen a funkci zodpovědně vykonával.
Strana, kterou nezaložil
Za tu dobu oba státní celky, v jejichž čele postupně stál, dosáhly výsledků, které odedávna považoval za nezbytné: únorový převrat roku 1948 došel spravedlivého zhodnocení, jeho následky byly odstraněny nebo aspoň zmírněny, zaniklo rozdělení Evropy spjaté s údajnou úmluvou tří mocností v Jaltě a Postupimi, Česká republika se znovu zařadila do západního světa a stvrdila to členstvím v NATO a zahájením přístupových jednání s EU, součástí ústavního pořádku se stala Listina základních práv a svobod a tržní ekonomice se vrátilo její centrální postavení v hospodářském systému. Václav Havel se jako světově známá osobnost zasloužil o nebývalé zvýšení české prestiže v zahraničí.
S andělem profesionální politiky však zápasil dál. Veřejně dával najevo přání omezovat moc parlamentních stran, přičiňoval se o to a absolvoval v tom směru několik konfliktů. Přitom si jeho nejbližší přátelští poradci uvědomovali, že ho jeho mimořádný společenský věhlas vybavil jedinečným předpokladem pro založení politické strany. Nevyslyšel je. Příčila se mu vidina, že se bude o každém jeho kroku hlasovat? Co když zvítězí něco podstatně jiného, než nač přísahal? Rezignuje?
Neznám skutečné důvody, proč nikam nechtěl stranicky patřit a nepatřil, ale jsem si jist, že byly vážné. To, že dnes nemáme silnou liberálně orientovanou stranu – důslednou stoupenkyni lidských svobod, příslušnosti k Západu a občanské a mezinárodní solidarity a sociální citlivosti –, působí ovšem jako handicap. Už ji podle mne nikdo nezaloží. Musejí ji suplovat iniciativy, výzvy a jiné nevolené složky společnosti. Podílím se na některých z nich a je mi přitom čím dál víc líto, že andělovo nejkrajnější pokušení neumělo být pro Václava Havla dostatečně přitažlivé.
V žaláři málem umřel. Ještě dřív, než se stal politikem, dotvrdil na své kůži přesvědčení, že za svůj názor a postoj má člověk ručit životem.