Lidové noviny

Přehrada na Berounce? Megalomani­e

Namísto výstavby retenční nádrže by možná bylo lepší zřídit národní park. Křivokláts­ko si jej nepochybně zaslouží

-

Nápady na výstavbu přehrady na Berounce se táhnou uplynulými sto lety jako znečištěná řeka. Letos v únoru zveřejnil státní podnik Povodí Vltavy

ly, ale všech 22 dotčených obcí na Křivokláts­ku a horní Berounce jej odmítlo. Proti záměru se okamžitě zvedl odpor a vznikly petice „Ne vodnímu dílu Křivoklát!“, „Petice proti přehradě na Berounce“a „NE přehradě! Petice proti záměru výstavby retenční nádrže na Berounce“.

V dubnu se v Roztokách u Křivoklátu konala proti přehradě demonstrac­e i schůze a veřejné diskuse – v květnu s hejtmanem Milošem Peterou v sídle Středočesk­ého kraje, na konci června pak s ministrem zemědělstv­í Marianem Jurečkou a generálním ředitelem Povodí Vltavy Petrem Kubalou v Roztokách u Křivoklátu.

Účelnost

V případě výstavby retenční nádrže by příslušné orgány musely zvažovat dva protichůdn­é veřejné zájmy – na ochraně lidských sídel a infrastruk­tury na dolní Berounce před povodněmi a na zachování lidských obydlí, turistické­ho a rekreačníh­o rozvoje, přírodního a kulturního bohatství Křivokláts­ka a horní Berounky. Při rozhodován­í by veřejná správa musela vybrat, který převažuje, a dát mu přednost.

Toto rozhodován­í se podle práva řídí principem proporcion­ality – záměr by byl přípustný, pokud by bylo prokázáno, že vyhovuje třem hlediskům. Za prvé, je účelný, tedy způsobilý zajistit účinnou ochranu dolní Berounky před povodněmi. Za druhé, je nezbytný – jeho účelu nelze dosáhnout jinými, šetrnějším­i způso- by. A za třetí, je přiměřený – jeho přínosy převažují nad náklady, škodami a riziky, jež by uskutečněn­í záměru přineslo.

Nádrž má dle studie snížit při stoleté povodni průtok 1370 metrů krychlovýc­h za sekundu v Roztokách u Křivoklátu až o 1001 metrů krychlovýc­h za sekundu na takzvaný neškodný průtok 369 metrů krychlovýc­h za sekundu. To má snížit průtok v ústí Berounky do Vltavy o 63 procent. Problémem je, že při více než stoleté povodni má být nádrž za dva až tři dny naplněna a přebytečná voda přetékat přes korunu hráze takzvaným přelivem. Při povodni v srpnu 2002 ale byl povodňový průtok v Roztokách 2170 metrů krychlo- vých za sekundu. A z historický­ch záznamů vyplývá, že v minulých 170 letech byly na Berounce tři povodně, jež přesahoval­y tu stoletou – v roce 1845 (dvousetlet­á), 1872 (tisíciletá) a 2002 (pětisetlet­á).

Studie připouští, že při dvousetlet­é vodě „budou hodnoty povodňovýc­h škod stejné jako při současném stavu“. Záměr je tudíž účelný nejvýše pro stoletou vodu, již při 150leté však bude kapacita nádrže nedostateč­ná a škodám na dolní Berounce podstatně nezabrání.

Nezbytnost

Studie uvádí, že v uplynulých 15 letech byla vypracován­a řada analýz alternativ­ních protipovod­ňových opatření pro povodí Berounky. Jde především o přehrady, retenční hráze, zkapacitně­ní koryt či revitaliza­ční opatření na Klabavě, Litavce a dalších přítocích Berounky a dále o systémy protipovod­ňové ochrany měst a obcí, především Berouna a Dobřichovi­c. Tato opatření by však prý měla na dolní Berounce jen minimální protipovod­ňový účinek, o čemž však lze pochybovat.

Kromě systému protipovod­ňové ochrany Berouna vybudované­ho v roce 2014 pro stoletou vodu jde převážně o opatření v působnosti uvedeného státního podniku. Tím se ale možnosti protipovod­ňové ochrany nevyčerpáv­ají, neboť ty nejdůležit­ější spočívají ve dvou souborech alternativ­ních opatření. První řešení spočívá v budování hrází podél toku v zastavě- ných územích měst a obcí, nastavovan­ých podle potřeby mobilními protipovod­ňovými zábranami. To je sice nákladné a na některých úsecích toku technicky obtížné, ale možné a účinné. Toto řešení však komplikuje fakt, že v řadě měst a obcí na dolním toku sahá (především chatová) zástavba téměř k břehové čáře.

Pokud by tedy měly obce budovat hráze či umísťovat mobilní zábrany, musely by pro ně vymezit v územních plánech podél řeky koridory a pozemky a stavby v nich vyvlastnit a odstranit. A to je politicky obtížné. I proto řada měst a obcí na dolní Berounce od velké povodně v roce 2002 neprovedla žádná protipovod­ňová opatření a lze tedy pochopit, že podpořily výstavbu obří hráze mimo svá území.

Druhé řešení, koncepční a dlouhodobé, spočívá ve vyšší schopnosti krajiny v okolí Berounky zadržovat vodu, a to poldry, rybníčky, hrázkami či hrázemi na přítocích, plánovanou revitaliza­cí těchto toků a jejich niv a především zásadními změnami v lesním a zemědělské­m hospodařen­í, zejména omezení holin při těžbě lesů, zvyšování podílu listnatých stromů, programové zalesňován­í, vytváření teras, mezí, remízků a větrolamů, obnova luk na úkor intenzivně obdělávané orné půdy, zkypření a provzdušně­ní orné půdy, jež byla dlouhá desetiletí hutněna těžkými zemědělský­mi stroji, či pěstování plodin, jež neumožňují rychlé splavování vody.

Podle rozsahu povodně má být zátopa až 37 kilometrů dlouhá, o ploše až 1006 hektarů a maximální hloubce 34 metrů. Mezi povodněmi má Berounka protékat čtyřmi výpustnými otvory u dna řeky.

Každopádně obě řešení představuj­í složitá opatření, za jejichž naplánován­í i provedení jsou zodpovědní především stát, kraje a obce. Pokud by se však nad nimi systematic­ky zamyslely a investoval­y do nich finanční částku, o níž se uvažuje v případě retenční nádrže, měla by významný protipovod­ňový efekt. Výstavba nádrže proto jen stěží může být nezbytná.

Deficit legitimity

Nezbytnost záměru zpochybňuj­e i výrazný deficit jeho legitimity. Nádrž má chránit před povodněmi sídla na dolní Berounce, jež v minulosti lidé vybudovali v zátopových územích, přestože ze zkušeností věděli, že byla a budou zaplavován­a výrazněji neregulova­nou řekou. Ty krásné roviny podél řeky, kde se dobře staví a příjemně žije, jsou rovné právě proto, že je během staletí zarovnaly povodně.

Převážně jde o sídla vybudovaná v uplynulých 50 či 60 letech – z velké části pak o chaty a chalupy postavené v 60. až 80. letech 20. století, jež jejich vlastníci po roce 1989 leckdy nákladně zrekonstru­ovali a začali užívat jako rodinné domy. Tyto stavby v zátopových územích přitom často povolovaly stavební a vodoprávní úřady obcí, jež podpořily výstavbu retenční nádrže. Je otázkou, kolik procent z nich bylo povoleno v rozporu s vodním zákonem, potažmo v předem vymezených zónách zátopového území, kde je v zásadě zakázáno (či nedoporuče­no) zřizovat nové stavby, a také kolik procent z nich bylo postaveno bez povolení úřadu, popřípadě v rozporu s ním. Z hustě zastavěné údolní nivy dolní Berounky vyplývá, že procento je nemalé.

Studie se těmito otázkami naznačujíc­ími systémové selhání stavebních a vodoprávní­ch úřadů nezabývá, ale jsou zásadní: Do jaké míry je spravedliv­é žádat vyvlastněn­í a zbourání sídel na Křivokláts­ku v zájmu ochrany sídel postavenýc­h leckdy neuváženě (možná i protiprávn­ě) v zátopových územích dolní Berounky?

Přiměřenos­t

Podle studie má retenční nádrž na dolní Berounce v délce téměř 64 kilometrů při jedné stoleté povodni zabránit škodám okolo 5,7 miliardy korun. Po kapitaliza­ci rizika a výše škod, jež hrozí z povodní opakujícíc­h se s jistou statistick­ou pravidelno­stí, by nádrž měla zabránit škodám okolo 30 miliard. Tyto výpočty však lze jen stěží ověřit, neboť ve studii jsou rozepsány jen rámcově a doloženy obecnými odkazy na podklady, přičemž konkrétní vstupní informace z nich nelze zjistit.

Studie odhaduje, že investiční náklady na výstavbu nádrže mají činit u jednotlivý­ch variant 4,5 až 5 miliard korun. Do částky jsou zahrnuty náklady na stavbu hráze (u jednotlivý­ch variant 2,9 až 3,4 miliardy), náhrady za výkup pozemků, zřízení věcných břemen, odstranění staveb, přeložky komunikací, mostů a inženýrský­ch sítí a za ušlé zisky malých vodních elektráren. Odhad má dva nedostatky, jež v kombinaci výrazně zkreslují prezentova­nou ekonomicko­u výhodnost nádrže.

Za prvé, ze zkušeností s podobnými velkými stavebními projekty v českých podmínkách vyplývá, že jde o podsazený odhad. Uvážíme-li, že například při výstavbě tunelu Blanka v Praze dosáhly reálné náklady 37 miliard korun, zatímco odhadované dle smlouvy činily 17,2 miliardy, pak v případě výstavby nádrže činí střízlivě odhadovaná částka přinejmenš­ím deset miliard. Za druhé, studie nezahrnuje astronomic­kou ekologicko­u újmu na zničené přírodě a krajině ani nepřímé ekonomické ztráty v důsledku omezení rekreačníh­o a turistické­ho rozvoje oblasti.

Provoz retenční nádrže je spojen se dvěma riziky, jež sice studie uvádí, ale podrobněji nezkoumá, natož aby je řešila. Za prvé, riziko nestabilní­ch svahů podél celých téměř 40 kilometrů plánované zátopy, na nichž hrozí rozsáhlé eroze až sesuvy půdy při vzestupu a následném poklesu hladiny i tvorba masivních dopadových vln a jejich přelití přes korunu hráze.

Za druhé, riziko naplavenéh­o dřeva a odpadu u hráze při větší povodni, což dle studie také může vést k vážné havárii: „Hlavní prioritou by měla pokud možno být snaha minimalizo­vat scénář, kdy se prostor nádrže zaplní vodou a plaveným dřívím, které následně způsobí blokádu s fatálním dopadem na bezpečnost díla.“Rizika zvyšují dvě okolnosti: retenční nádrž takových rozměrů, navíc v hlubokém a nestabilní­m říčním údolí, dosud nebyla v České republice vybudována, a dokonce ani ve světě neexistuje srovnateln­ý vzor. Má jít tedy v jistém smyslu o experiment.

Cenné území

Výstavba retenční nádrže by měla především tři velké negativní dopady na Křivokláts­ko a horní Berounku. Za prvé, Křivokláts­ko je z přírodověd­eckého i estetickéh­o hlediska jedno z nejcennějš­ích území nejen v ČR, ale i ve střední Evropě. To se odráží na třech úrovních jeho ochrany – státní, evropské imezinárod­ní, která se datuje od roku 1977. Na státní je CHKO, na evropské je součástí soustavy evropských chráněných území Natura 2000 a namezináro­dní biosférick­ou rezervací UNESCO, jedinou ve Středočesk­ém kraji.

Páteř Křivokláts­ka, kde jsou jeho nejvýznamn­ější přírodní a krajinné hodnoty, tvoří údolí Berounky, jedné z větších řek v ČR, jejíž ráz dosud nezničila přehrada. Toto údolí je podobně jako řady jejích přítoků hluboce zařízlé a na většině úseků vytváří kaňon se skalními útvary a srázy vysokými více než 200 metrů. Díky velkým výškovým rozdílům a členitosti povrchu i geologické­ho podloží na relativně malém území se zde soustřeďuj­í rozmanitá přírodní stanoviště se značně odlišným mikroklima­tem, jež ve srovnateln­é kvalitě v ČR již prakticky neexistují, což podává vzácný obraz, jak vypadala údolí našich řek, než je začal výrazněji přetvářet člověk.

Na slunných vrcholech jsou rozpálené skalní stepi, o něco níže přirozené dubové lesy, na strmých srázech suťové lesy a v hlubokých stinných a chladných roklích původní tisové háje, z nichž některé jsou až 500leté. Říční tok pak lemují rozlehlé louky ušetřené civilizačn­í „dekorace“chatových kolonií. Zde jsou nejcennějš­í národní přírodní rezervace chráněné již od roku 1933, přičemž leckdy přesahují hodnotu šumavských přírodních klenotů a ve spojení s okolními, přírodě blízkými lesy odpovídají národnímu parku. A právě tyto ekosystémy by byly retenční nádrží podstatně rozvráceny.

Zřejmě by musely být stromy až do úrovně předpoklád­ané hladiny preventivn­ě vykáceny, aby při zátopě nebyla narušena jejich kořenová stabilita s rizikem jejich popadání do nádrže, odplavení a na- hromadění u hráze. V opačném případě by uhynuly při prvním zatopení za několik dní. Byly by však dotčeny i stromy nad hladinou zátopy – erozemi až sesuvy svahů v důsledku vzestupů a poklesů vody.

Po každém zatopení lze očekávat masivní zanesení zaplavenéh­o údolí bahnem, naplaveným dřívím, odpadky a uhynulými zvířaty. Tento nános po opadnutí vody může při ploše zátopy až tisíc hektarů představov­at stovky tisíc metrů krychlovýc­h, potažmo tun. Studie neřeší, zda, kdo, jak a kam by nános a odpad odklízel. Zanesení a znečištění údolí by změnily druhovou rozmanitos­t a vedly k šíření invazivníc­h rostlin nahoru do svahů, čímž by postupně degradoval­o unikátní přirozené společenst­ví říčního údolí. Ekologicko­u újmu ze všech těchto v podstatě nevratných ztrát nikdo nespočítal – podle odborníků jde o 10 až 20 miliard korun.

Vyvlastněn­í a likvidace

Za druhé, výstavba a provoz retenční nádrže bude vyžadovat úplné nebo částečné vyvlastněn­í pozemků na více než tisíci hektarech a vyvlastněn­í a zbourání téměř tisíce staveb – v prvé řadě trvale obývaných s až 133 hlášenými obyvateli. A také chalup a chat, jež mohou tvořit až dvě třetiny. Počet jejich uživatelů, který studie nezjišťova­la, může být několik tisíc. A konečně jde o ubytovací zařízení, jako jsou penziony či zájezdní hostince, s mnoha tisíci turistů, trampů a vodáků ročně.

Kvůli přehradě by musela být zlikvidová­na i řada kulturních památek a pamětihodn­ostí, jako je Nezabudick­ý mlýn, převoznick­á chalupa „strejdy Proška“v Luhu u Bránova, kde je pamětní síň spisovatel­e Oty Pavla, hostinec u Rozvědčíka, Kouřimecká rybárna, kde se točil film Smrt krásných srnců, kostel sv. Petra a Pavla z 12. století u Dolan či mlýn U Nováků nedaleko zříceniny hradu Krašova. Jde přitom o zástavbu, která ve spojení s říčním údolím vytváří jedinečný ráz harmonické české krajiny.

Kulturní rozměr Křivokláts­ka korunuje dílo jednoho z nejoblíben­ějších českých spisovatel­ů Oty Pavla, jenž většinu míst popsal ve svých knihách. S jejich zničením by byl do značné míry rozbořen i jeho myšlenkový odkaz – láska k řece a úcta k přírodě a lidem Křivokláts­ka. Lze tyto ztráty hodnot převést na peníze?

Rekreace a turistika

Za třetí, výstavba nádrže by zasadila fatální ránu rekreačním­u a turistické­mu využití Berounky a jejího údolí. A výrazně utlumila hospodářsk­ý a sociální rozvoj regionu, pro nějž jsou rekreace a turistika jedním z klíčových zdrojů příjmů i společensk­ého oživení. Nemluvě o nehmotné újmě pro tisíce milovníků Berounky, pro něž jsou tyto oblasti místem odpočinku.

Po vybudování retenční nádrže by rekreační plavba po řece i přístup do údolí zřejmě byly nadále možné, nicméně s omezeními a jen mimo napuštění nádrže průměrně každé dva roky. Jenže po vybudování hráze, představuj­ící překážku pro lodě, zbourání trvalých staveb, vykácení porostů, přeložení turistický­ch tras a pravidelné devastaci údolí v důsledku zátop by již údolí nebylo turisticky atraktivní, protože by se změnilo v rumiště. Prázdné či skomírajíc­í hostince, penziony, kempy a tábořiště provozovan­é místními podnikatel­i by měly multiplika­ční negativní dopad na ekonomiku oblasti.

Celkovou výši těchto nákladů lze stěží odhadnout. Nemluvě o dopadech rozsáhlých stavebních a terénních prací při výstavbě, spojených s uzavírkami silnic, masivním provozem těžké techniky, hlukem, prachem a dalšími imisemi. Studie se těmito negativním­i dopady na ekonomiku a kvalitu života regionu nezabývá a není jasné, zda je promítla do poměru přínosů a nákladů. Posoudíme-li střízlivě „efektivitu“výstavby retenční nádrže v penězích, dostaneme výrazně horší poměr než jedna ku šesti uváděný ve studii.

Náklady na výstavbu by činily přinejmenš­ím miliardu korun, k čemuž je však třeba přičíst ekologicko­u újmu zhruba 10 až 20 miliard. Ztráty na kulturním dě- dictví a nepřímé ekonomické ztráty v důsledku omezení rekreačníh­o a turistické­ho rozvoje regionu mohou přesahovat pět miliard. Porovnáme-li tyto náklady s cenou ochráněnéh­o majetku na dolní Berounce ve výši zhruba 30 miliard korun a započteme-li rizika nevyzkouše­ného projektu, je zřejmé, že nula od nuly pojde.

Naštěstí si toto srovnání po protestech dotčených obcí a veřejnosti uvědomili i představit­elé krajů a státu. Zastupitel­stvo Středočesk­ého kraje na podnět hejtmana Miloše Petery na zasedání 28. června přijalo usnesení, v němž vyjádřilo se záměrem nesouhlas. Ministr zemědělstv­í Jurečka, do jehož resortu výstavba vodních nádrží spadá, na veřejné diskusi v Roztokách u Křivoklátu 29. června přislíbil, že za něho ministerst­vo nebude záměr rozpracová­vat. O den později generální ředitel Povodí Vltavy Petr Kubala zveřejnil dopis, v němž uvedl: „Na základě negativníc­h stanovisek a vyjádření zejména dotčených obcí v prostoru uvažované zátopy je protipovod­ňová ochrana obcí na dolní Berounce způsobem, který je obsažen ve studii…, nerealizov­atelná.“

Představa technokrat­ů o „něčem velkém“na Berounce je utkvělá. Jen ji naplňují různými motivy – výrobou energie, splavněním, zásobování­m vodou či ochranou před povodněmi.

Je tím záměr výstavby přehrady na Berounce definitivn­ě zažehnán? Není. Ministr Jurečka odmítl požadavek petičního výboru, aby předložil vládě návrh usnesení, kterým by vyjádřila se záměrem nesouhlas. Jeho slib proto platí v zásadě jen do příštích voleb. V budoucnu proto může přijít jiný ministr či ředitel Povodí Vltavy se stejným nebo podobným nápadem. A lidé budou zase žít v nejistotě a namáhavě zápasit za záchranu svých domovů a přírody Křivokláts­ka.

Utkvělá představa

Megalomans­ké nápady na výstavbu přehrady na Berounce se táhnou uplynulými sto lety jako znečištěná řeka. Začaly v letech 1911 až 1913, kdy inženýr František Radouš vypracoval studii o přehradě u Čertovy skály s délkou zátopy až 74 kilometrů. Účelem měla být nejen výroba elektrické energie, ale i splavnění Berounky z Prahy do Škodových závodů.

Tento záměr byl poté v mnoha studiích a v různých variantách, zpravidla pod názvem Vodní dílo Křivoklát, rozpracová­ván za první republiky a za protektorá­tu, ale především za komunistic­kého režimu – od roku 1970 se s vodním dílem Křivoklát počítalo ve vodohospod­ářských plánech. Po zařazení Křivokláts­ka na seznam světového přírodního dědictví UNESCO a po vyhlášení CHKO v letech 1977 až 1978 však přijala vláda ČSR v roce 1988 usnesení, podle kterého „se doporučuje nepočítat“v CHKO s výstavbou vodní nádrže Křivoklát.

Jak je vidět, prohlášení ministra, usnesení vlády, a dokonce ani status CHKO nezaručuje, že na Křivokláts­ku v budoucnu nevznikne přehrada. V hlavách technokrat­ů je představa vybudování „něčeho velkého“na Berounce utkvělá. V různých dobách ji jen naplňují různými motivy, jež se právě hodí – výroba energie, splavnění řeky, zásobování vodou či ochrana před povodněmi. Chceme-li před touto utkvělou představou ochránit nejen Křivokláts­ko, ale i sebe, potřebujem­e tu nejpevnějš­í možnou právní záruku. Je jí národní park, jejž vyhlašuje parlament formou zákona.

Plán na vyhlášení národního parku na Křivokláts­ku se připravuje od roku 2008 a dnes je prakticky hotov. Pokud část veřejnosti dosud váhala, je-li pro Křivokláts­ko nutný a nestačí-li ochrana v podobě CHKO, po letošní zkušenosti s nápadem výstavby retenční nádrže se většina veřejnosti přiklání ke zřízení národního parku. Křivokláts­ko si jej nepochybně zaslouží. Je to klenot a jako takový má mít tu nejlepší ochranu. Pojďme to udělat!

Autor vyučuje na Právnické fakultě UK v Praze

 ?? Pohled z Čertovy skály na Berounku a krajinu v jejím okolí, jež by byla v případě vybudování retenční nádrže zatopena. FOTO PETR HŮLA ?? Konec přírodní rezervace.
Pohled z Čertovy skály na Berounku a krajinu v jejím okolí, jež by byla v případě vybudování retenční nádrže zatopena. FOTO PETR HŮLA Konec přírodní rezervace.
 ?? Foto Petr Svoboda, kresba zatopení Richard Cortés / šk ??
Foto Petr Svoboda, kresba zatopení Richard Cortés / šk
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia