Přehrada na Berounce? Megalomanie
Namísto výstavby retenční nádrže by možná bylo lepší zřídit národní park. Křivoklátsko si jej nepochybně zaslouží
Nápady na výstavbu přehrady na Berounce se táhnou uplynulými sto lety jako znečištěná řeka. Letos v únoru zveřejnil státní podnik Povodí Vltavy
ly, ale všech 22 dotčených obcí na Křivoklátsku a horní Berounce jej odmítlo. Proti záměru se okamžitě zvedl odpor a vznikly petice „Ne vodnímu dílu Křivoklát!“, „Petice proti přehradě na Berounce“a „NE přehradě! Petice proti záměru výstavby retenční nádrže na Berounce“.
V dubnu se v Roztokách u Křivoklátu konala proti přehradě demonstrace i schůze a veřejné diskuse – v květnu s hejtmanem Milošem Peterou v sídle Středočeského kraje, na konci června pak s ministrem zemědělství Marianem Jurečkou a generálním ředitelem Povodí Vltavy Petrem Kubalou v Roztokách u Křivoklátu.
Účelnost
V případě výstavby retenční nádrže by příslušné orgány musely zvažovat dva protichůdné veřejné zájmy – na ochraně lidských sídel a infrastruktury na dolní Berounce před povodněmi a na zachování lidských obydlí, turistického a rekreačního rozvoje, přírodního a kulturního bohatství Křivoklátska a horní Berounky. Při rozhodování by veřejná správa musela vybrat, který převažuje, a dát mu přednost.
Toto rozhodování se podle práva řídí principem proporcionality – záměr by byl přípustný, pokud by bylo prokázáno, že vyhovuje třem hlediskům. Za prvé, je účelný, tedy způsobilý zajistit účinnou ochranu dolní Berounky před povodněmi. Za druhé, je nezbytný – jeho účelu nelze dosáhnout jinými, šetrnějšími způso- by. A za třetí, je přiměřený – jeho přínosy převažují nad náklady, škodami a riziky, jež by uskutečnění záměru přineslo.
Nádrž má dle studie snížit při stoleté povodni průtok 1370 metrů krychlových za sekundu v Roztokách u Křivoklátu až o 1001 metrů krychlových za sekundu na takzvaný neškodný průtok 369 metrů krychlových za sekundu. To má snížit průtok v ústí Berounky do Vltavy o 63 procent. Problémem je, že při více než stoleté povodni má být nádrž za dva až tři dny naplněna a přebytečná voda přetékat přes korunu hráze takzvaným přelivem. Při povodni v srpnu 2002 ale byl povodňový průtok v Roztokách 2170 metrů krychlo- vých za sekundu. A z historických záznamů vyplývá, že v minulých 170 letech byly na Berounce tři povodně, jež přesahovaly tu stoletou – v roce 1845 (dvousetletá), 1872 (tisíciletá) a 2002 (pětisetletá).
Studie připouští, že při dvousetleté vodě „budou hodnoty povodňových škod stejné jako při současném stavu“. Záměr je tudíž účelný nejvýše pro stoletou vodu, již při 150leté však bude kapacita nádrže nedostatečná a škodám na dolní Berounce podstatně nezabrání.
Nezbytnost
Studie uvádí, že v uplynulých 15 letech byla vypracována řada analýz alternativních protipovodňových opatření pro povodí Berounky. Jde především o přehrady, retenční hráze, zkapacitnění koryt či revitalizační opatření na Klabavě, Litavce a dalších přítocích Berounky a dále o systémy protipovodňové ochrany měst a obcí, především Berouna a Dobřichovic. Tato opatření by však prý měla na dolní Berounce jen minimální protipovodňový účinek, o čemž však lze pochybovat.
Kromě systému protipovodňové ochrany Berouna vybudovaného v roce 2014 pro stoletou vodu jde převážně o opatření v působnosti uvedeného státního podniku. Tím se ale možnosti protipovodňové ochrany nevyčerpávají, neboť ty nejdůležitější spočívají ve dvou souborech alternativních opatření. První řešení spočívá v budování hrází podél toku v zastavě- ných územích měst a obcí, nastavovaných podle potřeby mobilními protipovodňovými zábranami. To je sice nákladné a na některých úsecích toku technicky obtížné, ale možné a účinné. Toto řešení však komplikuje fakt, že v řadě měst a obcí na dolním toku sahá (především chatová) zástavba téměř k břehové čáře.
Pokud by tedy měly obce budovat hráze či umísťovat mobilní zábrany, musely by pro ně vymezit v územních plánech podél řeky koridory a pozemky a stavby v nich vyvlastnit a odstranit. A to je politicky obtížné. I proto řada měst a obcí na dolní Berounce od velké povodně v roce 2002 neprovedla žádná protipovodňová opatření a lze tedy pochopit, že podpořily výstavbu obří hráze mimo svá území.
Druhé řešení, koncepční a dlouhodobé, spočívá ve vyšší schopnosti krajiny v okolí Berounky zadržovat vodu, a to poldry, rybníčky, hrázkami či hrázemi na přítocích, plánovanou revitalizací těchto toků a jejich niv a především zásadními změnami v lesním a zemědělském hospodaření, zejména omezení holin při těžbě lesů, zvyšování podílu listnatých stromů, programové zalesňování, vytváření teras, mezí, remízků a větrolamů, obnova luk na úkor intenzivně obdělávané orné půdy, zkypření a provzdušnění orné půdy, jež byla dlouhá desetiletí hutněna těžkými zemědělskými stroji, či pěstování plodin, jež neumožňují rychlé splavování vody.
Podle rozsahu povodně má být zátopa až 37 kilometrů dlouhá, o ploše až 1006 hektarů a maximální hloubce 34 metrů. Mezi povodněmi má Berounka protékat čtyřmi výpustnými otvory u dna řeky.
Každopádně obě řešení představují složitá opatření, za jejichž naplánování i provedení jsou zodpovědní především stát, kraje a obce. Pokud by se však nad nimi systematicky zamyslely a investovaly do nich finanční částku, o níž se uvažuje v případě retenční nádrže, měla by významný protipovodňový efekt. Výstavba nádrže proto jen stěží může být nezbytná.
Deficit legitimity
Nezbytnost záměru zpochybňuje i výrazný deficit jeho legitimity. Nádrž má chránit před povodněmi sídla na dolní Berounce, jež v minulosti lidé vybudovali v zátopových územích, přestože ze zkušeností věděli, že byla a budou zaplavována výrazněji neregulovanou řekou. Ty krásné roviny podél řeky, kde se dobře staví a příjemně žije, jsou rovné právě proto, že je během staletí zarovnaly povodně.
Převážně jde o sídla vybudovaná v uplynulých 50 či 60 letech – z velké části pak o chaty a chalupy postavené v 60. až 80. letech 20. století, jež jejich vlastníci po roce 1989 leckdy nákladně zrekonstruovali a začali užívat jako rodinné domy. Tyto stavby v zátopových územích přitom často povolovaly stavební a vodoprávní úřady obcí, jež podpořily výstavbu retenční nádrže. Je otázkou, kolik procent z nich bylo povoleno v rozporu s vodním zákonem, potažmo v předem vymezených zónách zátopového území, kde je v zásadě zakázáno (či nedoporučeno) zřizovat nové stavby, a také kolik procent z nich bylo postaveno bez povolení úřadu, popřípadě v rozporu s ním. Z hustě zastavěné údolní nivy dolní Berounky vyplývá, že procento je nemalé.
Studie se těmito otázkami naznačujícími systémové selhání stavebních a vodoprávních úřadů nezabývá, ale jsou zásadní: Do jaké míry je spravedlivé žádat vyvlastnění a zbourání sídel na Křivoklátsku v zájmu ochrany sídel postavených leckdy neuváženě (možná i protiprávně) v zátopových územích dolní Berounky?
Přiměřenost
Podle studie má retenční nádrž na dolní Berounce v délce téměř 64 kilometrů při jedné stoleté povodni zabránit škodám okolo 5,7 miliardy korun. Po kapitalizaci rizika a výše škod, jež hrozí z povodní opakujících se s jistou statistickou pravidelností, by nádrž měla zabránit škodám okolo 30 miliard. Tyto výpočty však lze jen stěží ověřit, neboť ve studii jsou rozepsány jen rámcově a doloženy obecnými odkazy na podklady, přičemž konkrétní vstupní informace z nich nelze zjistit.
Studie odhaduje, že investiční náklady na výstavbu nádrže mají činit u jednotlivých variant 4,5 až 5 miliard korun. Do částky jsou zahrnuty náklady na stavbu hráze (u jednotlivých variant 2,9 až 3,4 miliardy), náhrady za výkup pozemků, zřízení věcných břemen, odstranění staveb, přeložky komunikací, mostů a inženýrských sítí a za ušlé zisky malých vodních elektráren. Odhad má dva nedostatky, jež v kombinaci výrazně zkreslují prezentovanou ekonomickou výhodnost nádrže.
Za prvé, ze zkušeností s podobnými velkými stavebními projekty v českých podmínkách vyplývá, že jde o podsazený odhad. Uvážíme-li, že například při výstavbě tunelu Blanka v Praze dosáhly reálné náklady 37 miliard korun, zatímco odhadované dle smlouvy činily 17,2 miliardy, pak v případě výstavby nádrže činí střízlivě odhadovaná částka přinejmenším deset miliard. Za druhé, studie nezahrnuje astronomickou ekologickou újmu na zničené přírodě a krajině ani nepřímé ekonomické ztráty v důsledku omezení rekreačního a turistického rozvoje oblasti.
Provoz retenční nádrže je spojen se dvěma riziky, jež sice studie uvádí, ale podrobněji nezkoumá, natož aby je řešila. Za prvé, riziko nestabilních svahů podél celých téměř 40 kilometrů plánované zátopy, na nichž hrozí rozsáhlé eroze až sesuvy půdy při vzestupu a následném poklesu hladiny i tvorba masivních dopadových vln a jejich přelití přes korunu hráze.
Za druhé, riziko naplaveného dřeva a odpadu u hráze při větší povodni, což dle studie také může vést k vážné havárii: „Hlavní prioritou by měla pokud možno být snaha minimalizovat scénář, kdy se prostor nádrže zaplní vodou a plaveným dřívím, které následně způsobí blokádu s fatálním dopadem na bezpečnost díla.“Rizika zvyšují dvě okolnosti: retenční nádrž takových rozměrů, navíc v hlubokém a nestabilním říčním údolí, dosud nebyla v České republice vybudována, a dokonce ani ve světě neexistuje srovnatelný vzor. Má jít tedy v jistém smyslu o experiment.
Cenné území
Výstavba retenční nádrže by měla především tři velké negativní dopady na Křivoklátsko a horní Berounku. Za prvé, Křivoklátsko je z přírodovědeckého i estetického hlediska jedno z nejcennějších území nejen v ČR, ale i ve střední Evropě. To se odráží na třech úrovních jeho ochrany – státní, evropské imezinárodní, která se datuje od roku 1977. Na státní je CHKO, na evropské je součástí soustavy evropských chráněných území Natura 2000 a namezinárodní biosférickou rezervací UNESCO, jedinou ve Středočeském kraji.
Páteř Křivoklátska, kde jsou jeho nejvýznamnější přírodní a krajinné hodnoty, tvoří údolí Berounky, jedné z větších řek v ČR, jejíž ráz dosud nezničila přehrada. Toto údolí je podobně jako řady jejích přítoků hluboce zařízlé a na většině úseků vytváří kaňon se skalními útvary a srázy vysokými více než 200 metrů. Díky velkým výškovým rozdílům a členitosti povrchu i geologického podloží na relativně malém území se zde soustřeďují rozmanitá přírodní stanoviště se značně odlišným mikroklimatem, jež ve srovnatelné kvalitě v ČR již prakticky neexistují, což podává vzácný obraz, jak vypadala údolí našich řek, než je začal výrazněji přetvářet člověk.
Na slunných vrcholech jsou rozpálené skalní stepi, o něco níže přirozené dubové lesy, na strmých srázech suťové lesy a v hlubokých stinných a chladných roklích původní tisové háje, z nichž některé jsou až 500leté. Říční tok pak lemují rozlehlé louky ušetřené civilizační „dekorace“chatových kolonií. Zde jsou nejcennější národní přírodní rezervace chráněné již od roku 1933, přičemž leckdy přesahují hodnotu šumavských přírodních klenotů a ve spojení s okolními, přírodě blízkými lesy odpovídají národnímu parku. A právě tyto ekosystémy by byly retenční nádrží podstatně rozvráceny.
Zřejmě by musely být stromy až do úrovně předpokládané hladiny preventivně vykáceny, aby při zátopě nebyla narušena jejich kořenová stabilita s rizikem jejich popadání do nádrže, odplavení a na- hromadění u hráze. V opačném případě by uhynuly při prvním zatopení za několik dní. Byly by však dotčeny i stromy nad hladinou zátopy – erozemi až sesuvy svahů v důsledku vzestupů a poklesů vody.
Po každém zatopení lze očekávat masivní zanesení zaplaveného údolí bahnem, naplaveným dřívím, odpadky a uhynulými zvířaty. Tento nános po opadnutí vody může při ploše zátopy až tisíc hektarů představovat stovky tisíc metrů krychlových, potažmo tun. Studie neřeší, zda, kdo, jak a kam by nános a odpad odklízel. Zanesení a znečištění údolí by změnily druhovou rozmanitost a vedly k šíření invazivních rostlin nahoru do svahů, čímž by postupně degradovalo unikátní přirozené společenství říčního údolí. Ekologickou újmu ze všech těchto v podstatě nevratných ztrát nikdo nespočítal – podle odborníků jde o 10 až 20 miliard korun.
Vyvlastnění a likvidace
Za druhé, výstavba a provoz retenční nádrže bude vyžadovat úplné nebo částečné vyvlastnění pozemků na více než tisíci hektarech a vyvlastnění a zbourání téměř tisíce staveb – v prvé řadě trvale obývaných s až 133 hlášenými obyvateli. A také chalup a chat, jež mohou tvořit až dvě třetiny. Počet jejich uživatelů, který studie nezjišťovala, může být několik tisíc. A konečně jde o ubytovací zařízení, jako jsou penziony či zájezdní hostince, s mnoha tisíci turistů, trampů a vodáků ročně.
Kvůli přehradě by musela být zlikvidována i řada kulturních památek a pamětihodností, jako je Nezabudický mlýn, převoznická chalupa „strejdy Proška“v Luhu u Bránova, kde je pamětní síň spisovatele Oty Pavla, hostinec u Rozvědčíka, Kouřimecká rybárna, kde se točil film Smrt krásných srnců, kostel sv. Petra a Pavla z 12. století u Dolan či mlýn U Nováků nedaleko zříceniny hradu Krašova. Jde přitom o zástavbu, která ve spojení s říčním údolím vytváří jedinečný ráz harmonické české krajiny.
Kulturní rozměr Křivoklátska korunuje dílo jednoho z nejoblíbenějších českých spisovatelů Oty Pavla, jenž většinu míst popsal ve svých knihách. S jejich zničením by byl do značné míry rozbořen i jeho myšlenkový odkaz – láska k řece a úcta k přírodě a lidem Křivoklátska. Lze tyto ztráty hodnot převést na peníze?
Rekreace a turistika
Za třetí, výstavba nádrže by zasadila fatální ránu rekreačnímu a turistickému využití Berounky a jejího údolí. A výrazně utlumila hospodářský a sociální rozvoj regionu, pro nějž jsou rekreace a turistika jedním z klíčových zdrojů příjmů i společenského oživení. Nemluvě o nehmotné újmě pro tisíce milovníků Berounky, pro něž jsou tyto oblasti místem odpočinku.
Po vybudování retenční nádrže by rekreační plavba po řece i přístup do údolí zřejmě byly nadále možné, nicméně s omezeními a jen mimo napuštění nádrže průměrně každé dva roky. Jenže po vybudování hráze, představující překážku pro lodě, zbourání trvalých staveb, vykácení porostů, přeložení turistických tras a pravidelné devastaci údolí v důsledku zátop by již údolí nebylo turisticky atraktivní, protože by se změnilo v rumiště. Prázdné či skomírající hostince, penziony, kempy a tábořiště provozované místními podnikateli by měly multiplikační negativní dopad na ekonomiku oblasti.
Celkovou výši těchto nákladů lze stěží odhadnout. Nemluvě o dopadech rozsáhlých stavebních a terénních prací při výstavbě, spojených s uzavírkami silnic, masivním provozem těžké techniky, hlukem, prachem a dalšími imisemi. Studie se těmito negativními dopady na ekonomiku a kvalitu života regionu nezabývá a není jasné, zda je promítla do poměru přínosů a nákladů. Posoudíme-li střízlivě „efektivitu“výstavby retenční nádrže v penězích, dostaneme výrazně horší poměr než jedna ku šesti uváděný ve studii.
Náklady na výstavbu by činily přinejmenším miliardu korun, k čemuž je však třeba přičíst ekologickou újmu zhruba 10 až 20 miliard. Ztráty na kulturním dě- dictví a nepřímé ekonomické ztráty v důsledku omezení rekreačního a turistického rozvoje regionu mohou přesahovat pět miliard. Porovnáme-li tyto náklady s cenou ochráněného majetku na dolní Berounce ve výši zhruba 30 miliard korun a započteme-li rizika nevyzkoušeného projektu, je zřejmé, že nula od nuly pojde.
Naštěstí si toto srovnání po protestech dotčených obcí a veřejnosti uvědomili i představitelé krajů a státu. Zastupitelstvo Středočeského kraje na podnět hejtmana Miloše Petery na zasedání 28. června přijalo usnesení, v němž vyjádřilo se záměrem nesouhlas. Ministr zemědělství Jurečka, do jehož resortu výstavba vodních nádrží spadá, na veřejné diskusi v Roztokách u Křivoklátu 29. června přislíbil, že za něho ministerstvo nebude záměr rozpracovávat. O den později generální ředitel Povodí Vltavy Petr Kubala zveřejnil dopis, v němž uvedl: „Na základě negativních stanovisek a vyjádření zejména dotčených obcí v prostoru uvažované zátopy je protipovodňová ochrana obcí na dolní Berounce způsobem, který je obsažen ve studii…, nerealizovatelná.“
Představa technokratů o „něčem velkém“na Berounce je utkvělá. Jen ji naplňují různými motivy – výrobou energie, splavněním, zásobováním vodou či ochranou před povodněmi.
Je tím záměr výstavby přehrady na Berounce definitivně zažehnán? Není. Ministr Jurečka odmítl požadavek petičního výboru, aby předložil vládě návrh usnesení, kterým by vyjádřila se záměrem nesouhlas. Jeho slib proto platí v zásadě jen do příštích voleb. V budoucnu proto může přijít jiný ministr či ředitel Povodí Vltavy se stejným nebo podobným nápadem. A lidé budou zase žít v nejistotě a namáhavě zápasit za záchranu svých domovů a přírody Křivoklátska.
Utkvělá představa
Megalomanské nápady na výstavbu přehrady na Berounce se táhnou uplynulými sto lety jako znečištěná řeka. Začaly v letech 1911 až 1913, kdy inženýr František Radouš vypracoval studii o přehradě u Čertovy skály s délkou zátopy až 74 kilometrů. Účelem měla být nejen výroba elektrické energie, ale i splavnění Berounky z Prahy do Škodových závodů.
Tento záměr byl poté v mnoha studiích a v různých variantách, zpravidla pod názvem Vodní dílo Křivoklát, rozpracováván za první republiky a za protektorátu, ale především za komunistického režimu – od roku 1970 se s vodním dílem Křivoklát počítalo ve vodohospodářských plánech. Po zařazení Křivoklátska na seznam světového přírodního dědictví UNESCO a po vyhlášení CHKO v letech 1977 až 1978 však přijala vláda ČSR v roce 1988 usnesení, podle kterého „se doporučuje nepočítat“v CHKO s výstavbou vodní nádrže Křivoklát.
Jak je vidět, prohlášení ministra, usnesení vlády, a dokonce ani status CHKO nezaručuje, že na Křivoklátsku v budoucnu nevznikne přehrada. V hlavách technokratů je představa vybudování „něčeho velkého“na Berounce utkvělá. V různých dobách ji jen naplňují různými motivy, jež se právě hodí – výroba energie, splavnění řeky, zásobování vodou či ochrana před povodněmi. Chceme-li před touto utkvělou představou ochránit nejen Křivoklátsko, ale i sebe, potřebujeme tu nejpevnější možnou právní záruku. Je jí národní park, jejž vyhlašuje parlament formou zákona.
Plán na vyhlášení národního parku na Křivoklátsku se připravuje od roku 2008 a dnes je prakticky hotov. Pokud část veřejnosti dosud váhala, je-li pro Křivoklátsko nutný a nestačí-li ochrana v podobě CHKO, po letošní zkušenosti s nápadem výstavby retenční nádrže se většina veřejnosti přiklání ke zřízení národního parku. Křivoklátsko si jej nepochybně zaslouží. Je to klenot a jako takový má mít tu nejlepší ochranu. Pojďme to udělat!
Autor vyučuje na Právnické fakultě UK v Praze