Koalice zoufalých a naštvaných
Voliči populistů ve Spojených státech i Evropě ztratili naději a volají po silné ruce, která jedny zachrání a druhé vyžene
Tihle létající aktivisté však doma chtějí občany izolovat a chránit. Volají po kompletním uzavření hranic před migranty, uprchlíky či muslimy, šikují voliče proti „zkorumpovaným elitám“, voličům soupeřů a jiným nepřátelům a na vše nabízejí jednoduchá řešení. Nizozemský politik Wilders slíbil ve svém srpnovém programu zastavení dotací do inovací, umění a větrných mlýnů, prosazení nižších nájmů, závazných referend, spoustu peněz policii a armádě a hlavně zákaz koránu a preventivní pozavírání radikálních muslimů.
Hesla populistů se podobají jako vejce vejci: Nederland weer var ons – Tahle země je naše, We Want Our Country Back, Make America Great Again.
Jejich voliči mají svá lokální specifika a rozdílné motivy, ale zároveň mno- ho společného. A také vzdorují stereotypním představám. Začněme Američany rozhodnutými volit Donalda Trumpa.
Bílí, chudí a naštvaní
Představa typického Trumpova podporovatele se často spojuje s demografickou charakteristikou regionů, kde tento kandidát získává voličskou převahu: s farmáři a zemědělci, především staršími bílými muži, drobnými živnostníky, obyvateli menších měst a bigotními protestanty s nižším vzděláním a podprůměrnou mzdou. A také s dělníky a nezaměstnanými z (post)industriálních oblastí, kteří na bedrech nesou negativní ekonomické dopady globalizace a migrace.
Pravda je, že většina lidí (65 procent) s těmito charakteristikami by spíše volila Trumpa ve srovnání s těmi, kdo jim neodpovídají (31 procent). Jenže nedávno zveřejněná analýza společnosti Gallup, která vedla rozhovory s více než sedmdesáti tisíci Američany a srovnala Trumpovy voliče ze zmíněných oblastí s jeho voliči odjinud, ukázala trochu složitější realitu. Američané s příznivým Trumpovým hodnocením ve skutečnosti vydělávají o šest procent více než ti, kdo ho nepodporují, dokonce předstihují voliče Clintonové nebo Sanderse. To je zčásti dáno specificky bílým elektorátem, který obecně vydělává víc.
Překvapivější je, že lidé s demografickými charakteristikami typického Trumpova podporovatele, kteří žijí v oblastech s největším podílem výroby a ma- nuální práce (a vysokým čínským importem), na něj ve skutečnosti mají méně příznivý pohled. Jinak řečeno: starší bílí muži s nižším vzděláním sice častěji žijí v oblastech s vyšším podílem manuálních zaměstnání, ale stejní muži mají tendenci volit Trumpa i v oblastech s nízkými počty „konkurenčních“migrantů či zasažených poklesem výroby.
Volba v Trumpův prospěch tedy není primárně dána ekonomickými důvody. Stejně tak se množství Trumpových voličů nezvyšuje s blízkostí k mexické hranici a oblastem s vysokým podílem přistěhovalců. Inklinace k Trumpovi tudíž není primárně dána ani reálnými osobními problémy vyplývajícími ze soužití s migranty.
Trumpovi podporovatelé na tom sice v porovnání s lidmi z jejich okolí nemusí být špatně, přesto mají ve srovnání s ame- rickým průměrem nižší socioekonomický status i menší vyhlídky na jeho zlepšení. Většina jich žije v oblastech, kde se bílým lidem jako oni zkracuje délka dožití a děti mají jen nízké šance na překonání chudoby svých rodičů.
Nejvyšší demografickou korelaci pro Trumpovu volbu ve zmíněném průzkumu vykazuje kombinace (bílé) etnicity, (mužského) pohlaví, (vyššího) věku a (nízkého) vzdělání.
Populističtí lídři jsou radikálnější a rychle se učí jeden od druhého. Létají napříč i mezi kontinenty, domlouvají vzájemnou podporu a koalice, využívají nejmodernější komunikační technologie, případně jim nevadí obsazovat křesla v Evropském parlamentu a pobírat peníze od institucí, které kritizují.
Zapomenutí na ostrovech
Chudší, bílí, starší a méně vzdělaní lidé z dělnických profesí volili v červnovém referendu disproporčně častěji také odchod Británie z Unie. Pochází převážně z regionů, kde dříve vyhrávala Labour Party (a později UKIP), chudších industriálních a agrárních zón, jejichž části stagnují od reforem Margaret Thatcherové v sedmdesátých letech, kdy byly postupně privatizovány a zavírány celé průmyslové komplexy a doly.
Část těch, kdo hlasovali pro brexit, jako by odrážela postupný rozpad měst a předměstí, která zůstala desetiletí napospas zapomnění. Jejich mzdy patří po přistěhovalcích a námezdních pracovnících k nejnižším v Británii a nevěří, že se to do budoucna změní. V povolebním průzkumu společnosti lorda Ashcrofta souhlasilo nejvíce voličů brexitu s tvrzeními, že se život v Británii za posledních třicet let zhoršil a děti se budou mít hůře než jejich rodiče. Odpovídali tak zrcadlově opačně než voliči hlasující pro setrvání.
Mezi stížnostmi, které lidé adresovali reportérům deníku The Guardian, nejčastěji zaznívalo: „Není tu žádná slušná práce.“, „Politici se o nás nestarají.“, „Zapomněli na nás.“, „Oklamali nás.“A hlavní viník? „Je tu příliš mnoho imigrantů a my s nimi nemůžeme soutěžit, když jsou ochotni pracovat za tak nízké mzdy.“, „Politici se o nás nestarají. Imigrace tuhle zemi zničila,“opakovali lidé v různých variacích v několika městech.
Jak však naznačil průzkum týdeníku The Economist, přistěhovalci žijí v Británii většinově v místech, kde se voliči rozhodovali spíše pro setrvání v EU. Naopak v městech s nejvyšším podílem hlasujících pro brexit tvoří v porovnání se zbytkem ostrova menšinu. Stížnosti na přistěhovalce začaly dávat smysl až při porovnání nárůstu migrantů. Města smalou zkušeností s cizinci zažila za posledních patnáct let jejich rapidní nárůst. Přestože vysoký podíl imigrace podle všeho Britům nevadí, rychlá změna v menších městech ano.
Stejná sociodemografie se u příznivců populistických stran či radikálně pravicových stran a hnutí opakuje všude. Vždy s nějakými místními zvláštnostmi. Maďarský Jobbik a francouzská Front National například zasahují mladší ročníky mezi 18 a 25 lety, část příznivců německé Pegidy dosahuje vyššího vzdělání atd. Jejich popularita se ovšem téměř vždy kryje s ekonomicky a sociálně nejhůře postiženými kraji.
Rozhodnutí volit Trumpa není primárně dáno ekonomickými důvody. Stejně tak množství jeho voličů neroste úměrně s blízkostí mexické hranice.
Nárůst množství zoufalých a naštvaných lidí v euroatlantickém prostoru tak aspoň zčásti vysvětluje ekonomická stagnace a pokles životní úrovně velkých částí populace, které ztrácejí uplatnění na trhu práce. Horní příčky v příjmové nerovnosti mezi nejvyspělejšími zeměmi drží USA, Rusko a Británie. Ačkoli zpracovatelský průmysl po šoku z finanční krize v zemích OECD dál roste, snížilo se minimálně od osmdesátých let množství pracovních míst v něm až o polovinu (nejvíce v Británii, Francii a USA).
Podle Charlese Murraye v USA za poslední půlstoletí dramaticky narostly rozdíly mezi vzdělanější třídou a dělnickými a nižšími kancelářskými profesemi. Ekonomická a profesní ztráta se odráží na všech úrovních života. Mezi těmi „bitými“vystoupal z patnácti na třicet procent počet těch, kteří nevystačí s platem, z pětapadesáti na pětadvacet procent klesl počet lidí, kteří deklarovali, že žijí ve šťastnémmanželství, a procento dětí, které žily ve čtyřiceti letech věku matky s oběma rodiči, poklesl z devadesáti na třicet pět procent. U vzdělanějších proběhly tyto změny spíše v jednotkách.
Dlouhodobý negativní trend ovšem zažívá i vzdělanější střední a nižší třída vyspělých zemí. Naopak čím dál víc prosperují horní procenta ekonomicky nejúspěšnějších a miliony lidí v Číně či Indii. Celosvětově si globální medián, který se soustředí hlavně do zemí jihovýchodní Asie, polepšil v příjmech přepočtených na obyvatele v paritě kupní síly o sedmdesát procent. Svět zbohatl. Avšak střední a nižší třídě většiny vyspělých zemí se za poslední čtvrtstoletí příjmy nezvýšily téměř vůbec.
Nový trend v globálním rozložení sil kopírují i postoje lidí vůči budoucnosti. V rozsáhlé studii agentury Ipsos MORI z předminulého roku se na prvních příčkách v otázce pozitivního hodnocení budoucnosti vlastních dětí umístily Čína, Indie a Brazílie. Západní země včetně úspěšných ekonomik Německa či Švédka se pohybovaly v nejspodnější části spektra. Stejně pochmurný pohled do budoucna vykazovali i mladí lidé. A staří „Zápaďané“projevili ve srovnání s ostatními národy nejmenší ochotu se obětovat pro budoucnost mladých.
Trestající voliči brexitu
Voliči populistů a příznivci různých radikálních a protestních hnutí jako by tuhle kulturu beznaděje zosobnili. Cítí se rozhořčení, ponížení, oslyšení a cítí ztrátu kontroly nad vlastními životy. Zároveň ovšem představují čím dál tím silnější vůli ke změně celkových poměrů. Mají docela jasno v hodnotách, které jim mají zaručit novou budoucnost: žádají silný (národní) stát a ostrahu hranic, silnou armádu a bezpečnostní složky, zajišťující kontrolu „neřádů“a zaručující řád, který jim pomůže najít a opevnit ztracenou identitu, důstojnost a smysl. Nikoliv náhodou za své největší nepřátele považují liberály, kosmopolitní levičáky, kteří hájí otevřené hranice a menšiny.
V Británii zdaleka největší rozdíly mezi voliči za odchod, či setrvání v EU, představovaly v průzkumu Lorda Ashtona otázky hodnotící multikulturalismus, feminismus, zelené hnutí, globalizaci a imigraci. Voliči hlasující pro odchod nalezli ve zmíněných otázkách z osmdesáti procent neblahý společenský vliv, naopak voliči hlasující pro setrvání je téměř zrcadlově hodnotili pozitivně.
Eric Kaufman z University of London nalezl nejvyšší korelace volby pro brexit nikoli s etnicitou, věkem, příjmem, lokalitou či povoláním, ale s příklonem k autoritářským hodnotám. Při použití hodnotících škál autoritářských tendencí se ekonomické a další faktory jevily skoro nevýznamné. Čím silněji lidé například souhlasili se zavedením trestu smrti, tím pravděpodobněji hlasovali pro brexit, jen s minimálními odchylkami mezi lidmi s vysokým a nízkým příjmem. Souhlas s veřejným bičováním pachatelů sexuálních trestných činů úměrně koreloval s otázkou škodlivého působení EU. Tím nemá být řečeno, že kdo nemá rád EU a hlasoval pro brexit, je autoritář, nicméně běží o významný a varující jev.
Silné korelace s autoritářskými tendencemi se projevují též u voličů Donalda Trumpa. Podle Matthewa Macwilliamse, Marca Hetheringtona a několika dalších výzkumníků je autoritářský voličský pro- fil dokonce nejlepší statisticky významnou proměnou, která bez dalšího předpoví pravděpodobnost Trumpovy volby.
Hrdí
Autoritářství je od druhé světové války jedním z nejvíce prozkoumaných fenoménů. Teorie založená na pracích Stanleyho Feldmana, Karen Stennerové, Marca Hetheringtona a Elizabeth Suhayové předpokládá, že lidé v určité konstelaci pociťovaného tělesného ohrožení a strachu ze společenských změn aktivují latentní autoritářskou dynamiku s potřebou vůdce, který jim pomůže hrozby eliminovat.
K autoritářství inklinující občané jsou vnímavější k hrozbám a upřednostňují silný sociální řád a hierarchii zajišťující kýženou kontrolu v chaotickém světě. „Snahy o narušení řádu, např. diverzita, příliv cizinců, porušování starého řádu, jsou zakoušeny jako osobní ohrožení. Autoritáři pak podporují politiky, kteří jim nabízejí ochranu a upřednostňují silová řešení,“píše v rozsáhlém článku na serveru Vox Američanka Amanda Taubová, právnička působící na Fordham University.
Teorie autoritářské dynamiky pomáhá porozumět některým jinak těžko pochopitelným postojům lidí v minulosti i v současnosti. Češi se dnes například v důvěře ve funkční a akceptovatelné řešení uprchlické a migrační krize přiklánějí k politikům a stranám s nižší preferencí, které ovšem zastávají nejtvrdší postoje. Pro dubnový průzkum společnosti Median pro deník MF DNES tak 31 procent dotázaných uvedlo, že by nechalo migraci řešit komunisty, a 28 procent Tomia Okamuru, který vyzývá armádu k „neprodyšnému uzavření hranic“.
Stejně tak můžeme vysvětlit náhle probuzenou „národní a evropskou hrdost“části populace, která se začala odvolávat k tradičním hodnotám, aniž dřív projevovala zájem o křesťanství či o historii, i silnou polarizaci společnosti, která lidi s opačným názorem vnímá jako reálné fyzické a morální ohrožení společnosti. Zá- roveň je třeba zůstat obezřetný a nemíchat konzistentní konzervativismus s nálepkováním druhých jako autoritářů.
Čím dál dynamičtější a vratší vývoj, který nás strhává do proudu velkých dějin a propojuje se zbytkem světa, série krizí a ničivé technologie, které během krátkého času proměňují veřejný prostor a celá ekonomická odvětví, by jednomu zamotaly hlavu i bez teorie.
Je ironií dějin, že britským populistům posloužili k vyvolání paniky v kampani za vystoupení nejhledanější kriminálníci z východní a střední Evropy, hlavně pak Poláci, Litevci, Rumuni a Slováci, včetně jednoho Čecha. Sehráli jsme tak roli lidových ďáblů ohrožujících hrdla a statky slušných Britů, stejně jako ji pro nás a naše politiky hrají „nekompatibilní“migranti z islámských zemí.
Přesto není dobré pocity Britů zlehčovat. Počet migrantů z východní a střední Evropy vystoupal v Británii mezi léty 2004 a 2014 o víc než milion lidí a pro obyvatele menších měst prostě představují cizorodý prvek. Často neumí pořádně anglicky a pracují za nižší mzdy. Podle deníku Financial Times ovšem existují pouze minimální důkazy o tom, že by více cizinců stlačovalo mzdy, a podle OECD migrace od roku 2005 tvořila polovinu ekonomického růstu Británie. Malý negativní efekt může migrace mít na snižování mezd u sociálních pracovníků, pomocníků v obchodech či v restauracích a barech. Jenže přesné statistiky a makroekonomická čísla dlouhodobě frustrované Brity nezajímaly. Více slyšeli na Borise Johnsona, který tvrdil, že migranti tlačí mzdy dolů. A navíc jsou mezi nimi vrazi.
Reálný problém, kteří lidé oprávněně pociťují jako ohrožující, je rychlost proměny celkového charakteru společnosti a z něj plynoucí ohrožení identity a jedinečnosti jednotlivých míst. Multikulturalismus není ideologie, nýbrž především žitá realita globálních metropolí hnětená volnou rukou trhu a potřebami demografie. Část společnosti ovšem tempo, s jakým se svět mění před očima, nestíhá nebo nechce přijmout. A nelze se jim divit.
V Bruselu, Amsterdamu či Rotterdamu už počet nově příchozích převýšil původní obyvatele. Během několika desetiletí je budou následovat další evropská města.
Před rokem 1985 tvořila čistá migrace do Evropy kolem sto tisíc lidí za rok. Mezi roky 1985 až 2000 už to bylo 600 tisíc a v posledním desetiletí narůstá ročně kolem milionu lidí, nepočítaje v to přijetí současných uprchlíků. V Británii, Německu nebo Nizozemsku tvoří lidé s kořeny mimo tyto země kolem dvaceti procent, v USA pak čtvrtinu. Podle projekcí demografa Williama Freye převýší kolem roku 2045 americké minority bílou majoritu. Jestliže se o dvacátém století mluvilo jako o době migrace, mluví odborníci o jedenadvacátém století jako o věku superdiverzity.
Pocit ohrožení vlastní kultury a identity tak může být i vyjádřením úzkosti z neblahé budoucnosti bílého muže a ztráty jeho dominance. Kolem poloviny obyvatel západních zemí si podle nedávného průzkumu společnosti Ipsos MORI myslí, že v jeho zemi je příliš mnoho imigrantů. Odpovědí středových stran na tyto obavy je zdůrazňování lepší integrace a významu british- ness, německé Leitkultur, francouzské laicité nebo nizozemských progresivních hodnot. Odpovědí radikální a extrémní pravice a populistů je: musíme to šílenství zastavit!
Spolu s teroristickými útoky vytvořila rostoucí diverzita nebezpečný koktejl, který vlil do žil evropských i amerických populistů a autoritářů novou krev. Ta začala ve spojení s novým mediálním ekosystémem v žilách jejich podporovatelů vřít a stříkat kolem.
Šokovaní a vystrašení
Politici hrající na emocionální a instinktivní struny voličů velmi brzo pochopili možnosti, které jim přináší internet a sociální sítě. Část „drobečkových“populistů, jako je u nás Tomio Okamura, kteří dnes v silné konkurenci na Facebooku oslovují desetitisíce, někdy i statisíce vystrašených a naštvaných příznivců, se rozhodla běžná média obejít. Jejich problémem je, že často nepřekročí bublinu svých fanoušků.
Ti schopnější se učí využívat synergií s bulvárem, clickbaitovými servery jako Parlamentní listy, s různými ideologicky spřízněnými názorovými a aktivistickými weby, blogy a facebookovými skupinami. Důležité je pochopit nový mediální design zvýhodňující krátká šokující sdělení s jednoduchým signálem, která se v digitálním prostředí rychle zmnoží a dostanou se k velkému počtu příjemců.
Média a sociální sítě začínají prorůstat veřejným prostorem, a tak ho propojují s prostorem osobním. Podle průzkumu společnosti Pew Research čte už téměř polovina Američanů zprávy na Facebooku, na jehož algoritmech začíná být zbytek médií existenčně závislý. Většina seriózních médií postupně splývá s bulvárem a politické kolbiště se proměňuje ve válku memů. Debata se polarizuje a zintenzivňuje a část populace se dostává do apokalyptické nálady živené titulky ve stylu: „Tohle vám média tají: muslimové z vás udělají otroky. Zbavte se té zrádné svoloče, co vám vládne, a postavte ji před soud. Světoznámý znalec islámu promlouvá.“
Populisté se v tomhle prostředí cítí jako ryba ve vodě. Část z nich jen chladně kalkuluje a přizpůsobuje svá sdělení momentální náladě a proměňujícím se terčům nahněvaného lidu. Další, většinou samolibí a manipulativní chlapíci, svým „pravdám“často věří a opevňují se ve svém paranoidním světě plném úkladných nepřátel a konspiračních teorií. Ti nejúspěšnější ale zvládají obojí. Trump, Putin, Erdogan, Wilders, Kaczyński a Zeman jsou toho dobrými příklady.
Hledači definitivních řešení
Ve srovnání s rokem 2000 mají dnes populistické a radikálně pravicové strany dvojnásobnou podporu. Podle týdeníku The Economist jsou součástí koaličních vlád v devíti evropských zemích a jejich preference dál stoupají. Podobný vzestup zažily naposledy v osmdesátých letech. Od té doby samy prošly velkým přerodem. Zbavily se otevřené antisemitské a rasistické rétoriky a program začaly upravovat pro širší vrstvy. Asi nejvtipnější je v tomhle ohledu francouzská Front National, která předloni založila patriotické ekologické hnutí Collectif Nouvelle Ecologie, s nímž oslovuje intelektuálnější městské publikum.
V zemích východní a střední Evropy vyluxovaly voliče radikálních nacionalistických subjektů středovější strany, které přebraly jejich rétoriku a také autoritářský apetit. V Polsku a Maďarsku začaly porušovat ústavní pravidla, podrobily si veřejnoprávní média a vychýlily demokratický princip brzd a protivah zabraňující převzetí moci jedním subjektem a vytvoření státostrany. Jenže je třeba dodat, že růst populistů souvisí i s neschopností středovějších stran oslovit méně vzdělané voliče.
Populismus je tedy odpovědí na strach a zvyšující se existenciální úzkost chudší části populace, která má pocit ztráty kontroly nad vlastními životy a v odpovědích na složitost a propojenost dnešního světa volí jednoduchá řešení. Riziko této volby spočívá v tom, že řešení a sliby, které jim populisté nabízejí, organicky znamená omezení vlastních svobod a dává moc lidem, kteří se jí nebudou chtít vzdát.
V Bruselu, Amsterdamu či Rotterdamu už počet nově příchozích převýšil původní obyvatele. Během několika desetiletí je budou následovat další evropská města.