Ve jménu Boha milosrdného...
i chlapci uvažující o připojení k nim jsou tak vyzýváni, aby nehledali jednodušší cestu v podobě snahy zničit skutečné či jen domnělé zlo v okolním světě. Ale aby sebrali odvahu k daleko těžšímu boji a utkali se se zlem ve vlastním srdci. Podle učenců navíc džihád nelze aplikovat na válčení s jinými muslimy, kteří však reálně představují hlavní protivníky a drtivou většinu všech obětí bojechtivých islamistů.
Obecněji zaměřený pacifistický osten kromě diskutování džihádu připomíná, že podle koránu Bůh-Stvořitel učinil každý život posvátným. Proto se nemají životy druhých ničit, neboť se tak ničí i posvátné boží dílo. Zabíjení je pak jedním z nejhorších hříchů vůbec, protože život člověka si může vzít zpět pouze Bůh. V této souvislosti duchovní připomínají slavné verše koránu, podle nichž zabít jednoho člověka je totéž jako zabít celé lidstvo. A naopak: záchrana byť jen jediného lidského života je skutkem, který se rovná záchraně celého světa. Tak moc podle duchovních islámu záleží na posvátném životě každého jednoho člověka. Podle signatářů je proto naprosto nepřípustné zabíjet ostatní jen proto, že nesouhlasí s určitým pojetím náboženství. Vyznavačům takzvaného Islámského státu pak dopis neustále připomíná, že každý verš koránu začíná frází: „Ve jménu Boha, milosrdného, slitovného.“A jsou vyzýváni, aby se k základnímu poselství milosrdenství vrátili s tím, že Bůh jim jejich hříchy snad odpustí.
To, co jste teď vy, budeme i my
Otevřený dopis ale trpí četnými slabinami. A ty jsou bohužel společné i dalším podobným iniciativám, v jejichž rámci se elitní islámští duchovní snaží vstoupit do propagandistické války o „duše a mysl“prostých muslimů. Základním problémem podobných iniciativ je jejich neatraktivní, komplikovaný jazyk teologické disputace a suchá právnická argumentace. Ta může v nejlepším případě oslovit hrstku intelektuálů, nikoli ale průměrné muslimy, čerstvé konvertity či sympatizanty radikálů, kteří se v nepřístupných formulacích a argumentačních kličkách rychle ztratí.
Již na první pohled například bije do očí kontrast mezi Otevřeným dopisem a atraktivním barevným formátem časopisu Dábiq, který je hlavním tiskovým orgánem takzvaného Islámského státu. Vedle něj je dopis nudným tokem nekonečného textu. Tam, kde džihádisté nabízejí jednoduchou, elegantní a přehlednou pravdu, nabízejí duchovní kostrbatou zprávu o složitosti jejího hledání.
Dalším problémem je fakt, že sunnité nemají nic na způsob centrální autority v podobě papeže a závazných stanovisek koncilů. Islám naopak vždy akceptoval pluralitu názorů. Ani stanovisko du- chovních z předních institucí (například egyptské univerzity al-Azhar), kteří odmítají radikály, není pro věřící závazné. Jde jen o jeden z mnoha hlasů soudobého islámu, přičemž je jen na svědomí každého muslima, k jakému pohledu se nakonec přikloní. Bude to totiž on, kdo si to podle islámu nakonec bude muset před Bohem zodpovědět a případně i ponese následky.
Problémem přitom může být i to, že většina blízkovýchodních signatářů Otevřeného dopisu jsou oficiální duchovní figurující na výplatních páskách autoritářských a zkorumpovaných režimů. Blízkovýchodní duchovní proto v posledních desetiletích čelí rostoucí krizi autority v očích běžných věřících. Zkompromitovali se totiž dlouhodobým sepětím s nepopulárními vojenskými imonarchistickými režimy, v jejichž zájmu již mnohokrát ohýbali islám tak, jak mocipáni a chlebodárci zrovna potřebovali. Nejprve jazykem islámu ospravedlňovali arabský socialismus či nacionalismus, dnes se pouští do polemik s islamisty či s demokraticky orientovanou opozicí. Avšak není-li důvěryhodný posel, nemůže být z pohledu běžných muslimů důvěryhodné ani jeho poselství. Otevřený dopis pak lze snadno napadnout jako pouhou snahu starých režimů udržet se u moci.
Vše je dále komplikováno tím, že mladí muslimové v Evropě, v arabském světě i na Kavkaze – cílová skupina zuřící propagandistické války – jsou elitním duchovním generačně vzdáleni. Zatímco duchovní dospěli již do pokročilého věku, jejich publikum je většinově mladší třiceti let. Nesdílí stejnou životní zkušenost a domnívá se, že k jeho dnešním problémům nemají seniorní du- chovní co říci. Stále vzdělanější a mediálně informovanější generace naopak čím dál sebevědoměji tvrdí, že duchovenstvo vlastně vůbec nepotřebují. Jsou přesvědčeni, že díky svým středoškolským a vysokoškolským titulům na rozdíl od svých hůře vzdělaných rodičů či prarodičů mohou posvátné texty nastudovat, pochopit a také pro ostatní věřící interpretovat minimálně stejně dobře jako zkompromitované duchovenstvo. Jde o součást širšího – a sílícího – proudu posledních dekád, během nichž se z laiků stávají samozvaní kazatelé, konkurující tradičně vzdělaným duchovním a narušující jejich mnohasetletý monopol na výklad islámu. Přitom hlavní spor mezi laiky a duchovními se netýká dílčích interpretací islámu, ale interpretace toho, kdo je vůbec oprávněn islám interpretovat.
Na 19. září roku 2014 nevzpomíná vůdce takzvaného Islámského státu Abú Bakr al-Bagdádí zrovna rád. Právě toho dne mu více než sto islámských duchovních adresovalo sžíravě kritický Otevřený dopis. Ten dodnes představuje jeho nejpropracovanější veřejnou kritiku, založenou na citacích z koránu a islámské tradice. Od zveřejnění dopisu uplynuly dva roky. Co odhalily? Podle výzkumů provedených v osmi arabských zemích 85 % Arabů al-Bagdádího „stát“odmítá. Špatnou zprávou je, že 11 % jich jej naopak vnímá z různých důvodů pozitivně.
Přitažlivost vzdoru
Velkou část rekrutů takzvaného Islámského státu, kteří vstupují do jeho řad z náboženských pohnutek, tak sofistikované teologické disputace neodradí. Ten největší problém podobných snah islámských učenců ovšem spočívá v tom, že jen část militantů se k radikálům dává z ideových motivů. Další se k němu přidávají z důvodů politických, pragmaticky pro peníze, nebo dokonce pro zábavu. Ideologická válka v duchu Otevřeného dopisu proto na al-Bagdádího stoupence nemůže platit, ve hře jsou navíc ještě další motivy. Dopis například nemá čím oslovit bojovníky, které nezajímá ideologie ani pozemské statky, ale nade všechno milují adrenalinové zážitky a frajerské selfie.
Jakkoliv se v západní debatě o takzvaném Islámském státu vše vysvětluje náboženským fanatismem, ve hře jsou také politické faktory. Podle reprezentativních sociologických výzkumů provedených Arab Center for Research and Policy Studies v osmi arabských zemích 85 % Arabů al-Bagdádího „stát“odmítá. Špatnou zprávou zůstává, že naopak 11% Arabů jej vidí z různých důvodů pozitivně. To ještě zdaleka nemusí znamenat jeho aktivní podporu, jde ale o potenciální základnu podporovatelů. Avšak mezi Araby nepanuje shoda, z čeho atraktivita Islámského státu v očích jeho sympatizantů pramení. Někteří se domnívají, že svým fanouškům imponuje především demonstrovanou věrností islámským principům. Což je něco, s čím se právě snaží bojovat iniciativy podobné té, jakou předvedl Otevřený dopis.
Avšak mezi častěji udávané důvody patří vojenské úspěchy a vyhlášení chalífátu. Tedy zdánlivá síla, státotvornost a snaha přijít s alternativní formou společenského a politického uspořádání. Ještě další pak míní, že al-Bagdádího družina přitahuje sympatizanty především z důvodů čistě politických a geopolitických. Jeho útvar vnímají jako jediný, který je schopen efektivně chránit sunnitské muslimy, kteří se v Iráku stali po roce 2003 občany druhého řádu izolovanými od moci, dělení petrodolarů, prestiže i bezpečí. Přičemž i v širším blízkovýchodním regionu čelí sunnitská majorita rostoucímu sektářskému napětí rozdmýchávanému stále ambicióznějším šíitským Íránem. Podobně se další respondenti domnívají, že takzvaný Islámský stát je jako jediný schopen vyvažovat nejen vliv šíitského Íránu, ale také zastrašit Západ od neustálých vojenských intervencí do arabských záležitostí. Konečně si prý radikálové získávají sympatie také ochotou postavit se krvežíznivému syrskému režimu hromadně zabíjejícímu vlastní občany.
Síla islamistických teroristů tak do značné míry stojí na diskreditaci a rozpadu politických režimů v arabském světě, které jsou chápané jako zkorumpované, nespravedlivé a nefunkční. A podobně pramení také z nevole nad neustálými vojenskými intervencemi zvnějšku, ať už za nimi stojí Západ, nebo Írán. Výsledkem je snaha nalézt alternativu regionálního i globálního politického uspořádání, která by tomu všemu učinila přítrž. A v tomto kontextu se jakákoliv sofistikovaná diskuse islámských duchovních jeví jako irelevantní. Žádnou nadějeplnou alternativu totiž nenabízí amezi řádky volá po trpělivosti a zachování stávajícího řádu. Ten se však řadě muslimů na základě jejich každodenní zkušenosti jeví jako nesnesitelný a neudržitelný.