Lepší svět jako víkendová akce
Pokus o utopii. Krátkodobý model jiné společnosti. Globálně populární hudebníci na chvíli mimo rámec byznysu. Tak lze mluvit o jedinečném festivalu, který se odehrál minulý víkend v Berlíně.
Stará budova východoberlínského rozhlasu na pár dní ožila. no spělo k sobotnímu poledni, kdy se otevřely brány.
Sčítání hipsterských plnovousů
Velkou samostatnou kapitolou, zajímavou i z hlediska příběhu moderní Evropy, je místo činu. Pět tisíc návštěvníků festivalu mířilo někam, kam běžně není přístup: do centrální budovy rozhlasu bývalého socialistického Německa. Takzvaný Funkhaus byl postaven v 50. letech, když sovětští poradci rozhodli, že jezdit nadále vysílat do britské zóny je nepraktické. Vznikl tak velký komplex na břehu Sprévy, na němž je dodnes dobře vidět, že měl plnit funkci reprezentativního klenotu. Němci tehdy povolali architekta Franze Ehrlicha a experty na akustiku: do budovy dokonce byly vsazeny mramorové desky převezené z Reichstagu. Státní rozhlas NDR odsud vysílal v letech 1956–1990, ale výtečně vybavené sály (včetně mohutných varhan) sloužily i jako jedno z hudebních center země. Dnes se tu čas od času něco koná, ale festival vlastně osquatoval prázdnou, nevytápěnou dvojbudovu se čtyřmi velkými koncertními sály a čtyřmi menšími studii.
Celý ten koncept rovnostářství si příchozí uvědomovali postupně víc a víc. Nikde žádná reklama. Žádní sponzoři. Vstupné (88 eur na dva dny) přímo odráželo náklady na produkci, festival negeneroval zisk. S náramkem-vstupenkou každý dostal tašku, v ní anonymizující, zrcadlově lesklou masku a heslo „jsi kdokoli a cokoli“. (Nevím, kolik lidí zareagovalo na výzvu vyfotit se v určitý čas v maskách společně.) Rovnost se odrážela i v tom, že festival uvedl muzikanty pouze pod jejich občanskými jmény: žádné názvy populárních kapel, žádné pseudonymy, pod nimiž jsou známí. Byla to tak trochu šifra: zjistit, že Yoann Lemoine je populární Woodkid nebo že Alexei Casselle je bílý hiphoper známý jako Kill the Vultures...
A hlavně: festival nevypsal žádný program. Až když se před stovkami posluchačů zjevil někdo na pódiu, pochopili, kdo bude hrát. Často se objevil někdo známý a většina lidí nadšeně zařvala. Ale také platilo, že v každém bloku se propletli slavní a méně slavní v premiéře těsné spolupráce. Mnozí diváci protagonistu samozřejmě nepoznali a náhle se ocitli v situaci, kdy se museli rozhodnout, zda se jim produkce líbí, aniž by měli sebemenší „data“.
„Co si člověk nepamatuje druhý den ráno, to na koncertě nestálo za nic,“říká americký publicista Greil Marcus. Z dvou poctivých půldnů a desítek zastižených muzikantů se celá řada událostí jeví jako pamětihodná. Ženský sbor jako nečekané uvítání na samém začátku obřadně scházel ze schodiště, zvonil na zvonce a zpíval jakousi pomalou polyfonii: bylo to soustředěné, nejisté, mimo koncertní sál – a výtečně to předznamenalo festival nestandardních, namístě nazkoušených kusů. Kurátoři, tedy bratři Dessnerové z The National a Bon Iver, byli pořád někde: odedřeli si svoje a hráli v nespočtu variant.
Je trochu absurdní vidět hvězdy této ráže za festival třeba pětkrát. Justin Vernon (Bon Iver) je silně proměnlivý, nepochybně naschvál: hrál své emotivní songy akusticky v aranžmá pro dva klavíry, později předvedl skrznaskrz elektrický sound právě vydané desky 22, A Million. Ta má tu zvláštnost, že je celá zpívaná přes vokoder, tedy v robotické úpravě hlasu. Z nahrávky to působí vyváženěji, na koncertě vede odosobněnost k nudě a poněkud hnusnému zvuku.
Na festivalu bylo znát, že jeho hybatelé mají hodně společného s nultou dekádou a hipstery: měkčích mužů (s ironickými plnovousy i bez) tu byla celá řada. Irský Fionn Regan pochopil, že skvělá akustika rozhlasového studia mu umožňuje zpívat před stovkami lidí skoro šeptem, a dovedl seanci ke skutečné intimitě. Úspěšný Damien Rice se projevil jako dobrý manipulátor při sborovém rozezpívávání publika. Suverenitu, velký půvab a cit pro skutečně moderní, postsimonov- skou městskou píseň mají norští Kings of Convenience, jejichž mozkem je dvoumetrový Erlend Öye. Ten navíc mimo pódium vůbec nemá náturu melancholického pozorovatele světa: spíš se chová jako manický chrlič nápadů, který se chce bavit, a dělá proto v baru o závod kliky, uprostřed konverzace zpívá a noční kyvadlovou dopravu promění s kytarou v další koncert.
Zažít zase slavnost
Myšlenka spoluprací těsně před festivalem je jednoduchá, ale vede k něčemu víc: účinkující se sobě otvírají a diváci to s napětím sledují. Poslední večer je cítit, že všichni hrají jako o život, protože je to poslední možnost vyzářit týdenní úsilí. K písním Bon Iver se přidává berlínský mladý chrámový sbor Cantus Domus. V největší společné kolaboraci hraje skupina Mouse on Mars, Dessneři a další hráči poctu německému krautrocku, dlouhou gradující plochu. Filmař Vincent Moon naživo mixuje své filmy z (jihoamerických?) tradičních obřadů a bohoslužeb a do toho vrčí a strašlivě řve indonéské duo Senyawa; rytmus drží se šamanským bubnem Islanďanka a elektroniku obsluhuje berlínský kurátor a muzikant libanonského původu Rabih Beaini.
Nátlakový zvuk dua Senyawa, dost ctěného na dnešních art festivalech západního světa, byl nejčistším rituálem na festivalu. Ale celý ten víkend byl jasným pokusem o obnovu rituálu. Slavnosti, která má pevný základ. Koneckonců, diváci v naprosté většině akceptovali (na dnešní poměry mimořádnou) prosbu vyřčenou před začátkem: vykašlete se na mobily a nefoťte. Přítomnost je dost silná na to, abychom si ji užili bez nutkavého pořizování momentek „na potom“.
Měl jsem možnost pohybovat se v zákulisí a vidět, s jakým zájmem se spolu muzikanti bavili. Během společného týdne účastníci nafotili a napsali „noviny“, které v sobotu vyšly tiskem. Filmař Vincent Moon zakončuje svůj text následujícím odstavcem: „Nikdy dřív jsem nezažil takhle kreativní situaci. A tipuju, že ostatní taky ne. Vidím, jak je to pro umělce občerstvující. Společně lze růst mnohem víc, než bych byl řekl. (…) Jediné podstatné slovo tohoto týdne je hra. Oddat se hře znamená dostat se na vyšší úro- veň. Dnes už mě víceméně nezajímá pop – a to, co tu vidím, je něco víc: je to značně improvizované, šamanské, nějaký druh kolektivního transu. Naprosto nepřeháním. V hloubi to souvisí s něčím posvátným.“
Protiklad Colours
Je evidentní, že berlínské prolnutí necelé stovky muzikantů zdaleka nebylo jen hudební událostí. Jistě, v něčem zapadá do dnešního trendu připravit lidem „event“, netradiční zážitek, hudbu na nezvyklém místě, v překvapivém kontextu. Pionýrem, který může berlínskou snahu připomenout, je v tomto směru krakovský Unsound: ten je však křiklavý, okázale bohatý a ega spíš pěstuje než potlačuje.
Ale MichelbergerMusic byl hlavně sociální experiment – na rovině vědomé a zčásti asi i podvědomé. Akce bez reklam, bez jediného banneru. Bez prodeje suvenýrů a desek. Bez coly a fanty – jen s několika lokálními nápoji a vývařovnou na místě. Hudebníci se tu na pár dní ocitli mimo rámec byznysu. Zároveň o ně bylo dobře postaráno, mohli se věnovat jen své hudbě a ziskem pro některé jistě byly i nové či znovuoživené profesní kontakty.
Je dobré vědět, že takové akce jsou uskutečnitelné. Působí jako přímá opozice vůči velkým zábavním festivalům, kde jsou jednotlivá pódia pojmenovaná podle korporací a produktů. U nás v tomto trendu vedou ostravské Colours. Nabízejí model srůstu s ČEZ, Agrofertem, ArcelorMittalem, značkami cigaret a nápoje. Nyní vidíme, že hudebníci globálně slavní se učí od menších komunitních akcí vytvářet jinou, samostatnou cestu. V Berlíně byla výsledkem akce pro pět tisíc lidí. Jakási víkendová utopie, klidná společnost udržitelná jen na chvíli. Komuna hipsterského věku.
Hudba byla tolikrát napřed, proč ne i teď? Možná je to model, který se bude prosazovat víc a víc. Tak jako se jezdí do hor a do akvaparků, lidé budou směřovat na krátkodobé pobyty ve speciálně vytvořeném prostředí sociální rovnosti. Asi je to reálnější než jí dosáhnout v majoritě a na sedm dní v týdnu.
Michelberger Music byl sociální experiment – na rovině vědomé a zčásti asi i podvědomé. Akce bez reklam, bez jediného banneru. Bez prodeje suvenýrů a desek.
Festival Michelberger Music se konal ve Funkhausu, Berlín, 1. a 2. října.