Zambie: volby jsou dřina
neposlouchá. Ti, co v šestnáctimilionové republice na jihu Afriky chtěli hlasovat, tak už učinili. Kolem postávají jen zmožení členové volební komise, na které během krátkého vystoupení padne tma tak rychle, jako by někdo přes Petauke přehodil deku.
Při pohledu na pět průhledných a dosud zapečetěných uren, v nichž je v každé 446 lístků, vědí, že je čeká dlouhá noc. Občané v Zambii v jednom srpnovém dni vybírali prezidenta, poslance, starostu, členy zastupitelstva a navrch rozhodovali v referendu o návrhu změny ústavy. Sečíst to všechno je opravdová dřina.
Nkweto, který je v „civilu“učitelem na základní škole, má vše pevně v rukou. Ví, že je pod dohledem pozorovatelů Evropské unie (autor textu a jeho kyperská kolegyně), a tak chce zambijskou demokracii předvést v tom nejlepším světle. Vydatně mu v tom pomáhají žárovky u stropu. V krajích, kam ještě nedošla elektrifikace, si musí pomoci lampami a ba- terkami. Nkweto každý volební lístek důstojně ukazuje všem přítomným, vždy obřadně řekne celé kandidátovo jméno a jeho stranu. Pak to samé s poslanci, starosty a zastupiteli.
Pár členů komise náročnou šichtu kolem půlnoci už nemůže vydržet a pospává s hlavou podepřenou v dlaních. Není se jim co divit. Místnosti se otevřely v šest ráno a oni museli být na místě už o hodinu dříve, aby vše připravili pro nejnedočkavější občany, kteří se ještě před zahájením hlasování řadili do front. Bez přestávky chodili celý den, takže Nkweto a jeho kolegové měli sotva čas odběhnout si na záchod a něco zhltnout.
Klábosení, háčkování, pletení, křížovky a čtení románů, jak je u členů volební komise známe u nás, tu nemá místo. První kontroluje v seznamech voličů, které jsou opatřeny fotkami každého zaregistrovaného, identitu příchozího. Druhý mu fixem začerňuje ukazováček, třetí a čtvrtý dávají pět hlasovacích lístků, které z druhé strany razítkují. Pátý stojí u uren a pravítkem ukazuje zmateným lidem, že oranžový lístek patří do krabice s oranžovým víkem a fialový do té s fialovým víkem a hnědý do té….
Pět rozdílných hlasovacích lístků, které jsou kvůli negramotným občanům vždy opatřeny fotogra- fií kandidáta a symbolem jeho strany, je i tak pro mnohé nad jejich síly. Ženy často ani neumějí vzít tužku do ruky tak, aby u svého favorita udělaly křížek. Žádají předsedu volební komise o radu s vyplňováním, který jim ze zákona musí pomoci, případně sám zaškrtnout příslušného kandidáta.
Je 5.35 ráno. Konečně vše spočteno. Nkweto zase stojí s papírem v prázdné ulici, do které už padají první paprsky nového dne. „Já, předseda volební komise Boniface Nkweto, z moci mně svěřené oznamuji výsledky pro volební místnost umístěnou na Úřadu pro sociální práci v Petauke,“čte z papíru. Pak vypočítává podporu pro jednotlivé kandidáty na všech úrovních hlasování, zatímco jeho pomocníci vylepují na stěnu rukou napsané výsledky.
Jenže stále není konec. Teď je třeba vše sbalit a čekat na auto, které je odveze na centrální úřad, kde teprve budou výsledky přepsány do počítače a elektronicky odeslány do metropole Lusaky. Nkweto s unavenýma očima upřenýma do prázdna další hodiny trpělivě čeká, než na něj s předáváním výsledků přijde řada. Ve čtyři odpoledne s plachým úsměvem kvituje, že konečně může jít domů a že příští volby přijdou až za pět let.
Autor je novinář a cestovatel