Natáhni ruku, Marianne

Způsoby poslouchání hudby se tak změnily – a čtení o muzice jakbysmet. Jaképak čekání na další číslo hudebního měsíčníku – okamžitý život webu je rychlejší. Týdeník The New Yorker uveřejnil bezplatně na svém webu nejparádnější materiál svého posledního vydání. Je jím rozsáhlý a hluboký portrét Leonarda Cohena, který právě vydává nové album You Want It Darker.

Silná média umějí svou sílu využít: David Remnick (laureát Pulitzerovy ceny za knihu Leninova hrobka: Poslední dny sovětské říše) měl k dvaaosmdesátiletému Cohenovi přístup, kanadský songwriter tu komentuje nové album i smíření se s tím, že některé básně po něm zůstanou nedopsané. V článku jsou také původní poznámky od Boba Dylana. Velký portrét Leonard Cohen wants it darker je nejlepším časopiseckým textem o hudbě, jaký jsem letos četl.

Rekapituluje se tu celý Cohenův tvůrčí život – literární začátky a pak impulzivní přesídlení na řecký ostrov Hydra, kde nebyla auta jen muly a s Cohenem jeho tehdejší múza Marianne Ihlen. Viz, samozřejmě, song So Long Marianne. Cohen vzpomíná na mnohé: včetně návyku na luxusní víno Château Latour, které mu působilo slast jen v kombinaci s koncertem. Allen Ginsberg se ho prý vyptával, jak může kombinovat židovství a buddhismus. Cohen řekl, že zen se o Bohu nezmiňuje: proto ho bral vždy především jako disciplínu. Fyzicky náročný život v zenovém klášteře ho v tom přesvědčení jen utužil.

V Česku jsme si Cohena naštěstí užili na třech koncertech. Zdravotní stav prý mu další světová turné už neumožní. Ale kdoví: „Třeba přiletí ještě jeden vítr,“říká Leonard. Z textu v New Yorkeru se mi nejvíc vpálil do hlavy jeho krátký dopis pro Marianne, když vloni umírala na rakovinu. „Well, Marianne,“píše Cohen, „nastal čas, kdy už jsme oba skutečně zestárli a naše těla nám už neslouží. Myslím, že tě budu velmi rychle následovat. Vím, že jsem tak blízko za tebou, že když natáhneš ruku, dotkneš se té mojí. (...) Šťastnou cestu, sbohem, dávná přítelkyně. Časem na shledanou.“Co říct? Ať Cohen přece jen ještě pár let dokončuje ty rozepsané kusy...

ze San Franciska. Se snímkem Radio Dreams zvítězil na festivalu v Rotterdamu.

Komický i posmutnělý svět nadšenců a zároveň zoufalců, kteří se daleko od vlasti snaží šířit povědomí o svých kořenech, líčí Babak Jalali s empatií i zvláštním smyslem pro humor. Distributorem uváděné srovnání s Jimem Jarmuschem a Akim Karismäkim je vcelku na místě, přesto má Jalali vlastní a osobitý styl, jak diváka oslovit a také trochu potýrat.

Hlavní postavou snímku je Hamid, poeta a programový ředitel kalifornské stanice Pars Radio, jejíž osazenstvo zažívá velký den: v živém vysílání má dojít ke společné produkci první afghánské rockové kapely Kabul Dreams a slavné Metallliky. Neví se ovšem, kdy Metallica dorazí, a tak je celý vysílací den jedna velká improvizace. Komplikovaná navíc četnými (a naživo recitovanými) reklamními vzkazy, protože jedině na tento slavný den se podařilo nasmlouvat nějakou inzerci.

Lákání na Metalliku není žádný podvod, jak dokazuje i pohled na herecké obsazení snímku. Přesto si mnohem pravděpodobněji než rockovou vypalovačku divák odnese z kina v hlavě melodii ruské Kaťuši. Tu usilovně a bez porozumění slovům nacvičuje knedlíkovitý mladík pro účely programového bloku, který má posluchače seznamovat s kulturou národů sousedících s Íránem – co na tom, že Rusko s ním už nějaký čas nesousedí.

Amatérismus a ignorance se v celém provozu rádia snoubí s dobrou vůlí a bezelstností, o to je situace pro Hamida mučivější; narcistní básník trpí rozporem mezi vznešeným posláním a ubohou realitou, ničí jej vpád „komerce“i vlastní zneuznanost... Rádio Pars je zvláštní ostrůvek nepraktičnosti, který setrvale vyvolává otázku po svém smyslu. Ale nakonec je zřejmé, že kdyby zanikl (a nemá k tomu jistě daleko), něco by nejspíš na světě chybělo.

Snímek Radio Dreams dává prostor groteskním i poetickým momentům, nechává diváky naplno prožít všechny polohy Hamidova snažení: od těch trapných až po ty výsostné. Proto si vyslechnou třeba celou povídku o setkání s tučňákem, kterou Hamid sepsal a jeho kolegyně ji vypráví coby posluchačský příběh.

Chápavé vylíčení lesku a bídy exulanství se tu neomezuje jen na život mimo vlast, ale i na obecnější situaci lidí, kteří jsou zkrátka tak trochu „mimo“: a přece k nim přijde zahrát Metallica.

Radio Dreams