Skvělá žena Libuše Šilhánová
Odešla Libuše Šilhánová. Byla to skvělá žena. Paní Libuše byla jednou z prvních signatářek Charty 77.
Propojili nás společní známí. Jednoho dne mi ji při jedné disi návštěvě v Anglické doporučila Anna Šabatová. „Vy se neznáte? To bys k ní měl zajít! Budete si rozumět.“A tak se i stalo. Toho dne mělo asi bedlivé oko Státní bezpečnosti volno. Z často střežené Anglické jsem se vyplížil a rovnou vypravil z jednoho disi místa na další. Cestou jsem si říkal – bude to zvláštní, vyjukaný hejsek a starší paní, o čem si budeme povídat? Věděl jsem, že to byla opora a žena známého disidenta Věňka Šilhána, bývalého reformního komunisty a ekonoma z roku 1968, který chvíli zaskakoval i za Dubčeka, když jej Rusáci odtáhli do Kremlu. Vůbec jsem neřešil, že se paní s tak pěkným jménem, Libuše, zapojila kdysi do obrodného procesu komunistické strany. Z ní ji pak vylili, stejně jako zmnoha zaměstnání, v nichž šířila odkaz kultivovaného vzdělávání a publicistiky. Pak se přirozeně zapojila do občanských iniciativ a později se stala tváří v disidentském Čs. helsinském výboru. Zatčení hrozilo kdykoliv. Když se otevřely dveře do skromně zařízeného a úhledně upraveného bytu, po několika minutách to bylo, jako bychom se znali od věků. Napětí opadlo. Žasl jsem, jak si rozumíme. Mně bylo hodně málo, paní Libuši o několik desítek let víc.
Už přesně nevím, s jakým „poselstvím“jsem tehdy přišel, snad to bylo kvůli Pavlu Wonkovi, kterého později komunisti nechali zemřít ve vězení. Snad to byla nějaká petice. Pamatuji si ale přesně, jak mně radila, co a jak je dobré dělat. Zcela nenásilně, nezištně a bez poučování. Žádné násilí a disi návody. Dlouze jsme si povídali a jen jsem nevěřícně kroutil hlavou nad jejími skvělými mladistvými a bystrými pohledy na věc. Takhle se s vámi běžně nikdo nebavil. Přirozeně nepovýšená, milá a chytrá žena. S generačně stejně starými jsem si tak nerozuměl... Společně se Zdeňkem Urbánkem, s nímž jsem se seznámil nedlouho poté v cele při jednom krátkém uvěznění na Ruzyni, ji považuji za nezapomenutelnou a kultivovanou představitelku silné meziválečné generace. V šedivých letech komunistické vlády jakoby z jiného světa.
V 90. letech jsem pak dlouho paní Libuši neviděl. Vír polistopadových událostí byl divoký a nesmlouvavý. Potkali jsme se až po letech, tuším, že na setkání Charty. Na vše i první setkání si dobře pamatovala a byla stejně milá a sdílná jako tehdy. Návštěvu jsem stále odkládal – a budu si vyčítat, že bohužel až moc dlouho.
Paní Libuše Šilhánová, žena otevřená názorům a osudům lidí, v jejichž prospěch byla ochotna riskovat svoje pohodlí, byla jedna s disentu, jejíž nevědomky vystřelený a „otrávený“šíp zamířil přesně do mého srdce. A na to se nezapomíná. Za ten „jed“děkuji. Nezapomenu. Stejně jako jistě mnozí další... MARTIN VĚCHET