Mnoho otazníků kolem zákona
Až bude v jednom domě bydlet hlučná početná rodina a třeba osamělý senior, začnou potíže
LIANA JANÁČKOVÁ
Proč bych měla platit nájem? Tato otázka se nabízí při čtení návrhu zákona o sociálním bydlení, který pochází z dílny ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV). Široká cílová skupina bude bydlet zadarmo, přestože MPSV tvrdí, že lidé v sociálních bytech budou platit sociální nájemné, což zní dobře. Z čeho však budou sociální nájemné platit, když většinou nemají zaměstnaní? V těchto případech bude hrazeno prostřednictvím příspěvku na bydlení a doplatku na bydlení. V této souvislosti je nutné uvést, že metoda bydlení především (Housing first) – potom vše ostatní, kterou prosazují nestátní neziskové organizace, zejména Platforma pro sociální bydlení a MPSV, ukázala jen málo pozitivních výsledků v oblasti nezaměstnanosti a finančních problémů. Z čehož plyne, že tok financí se pouze přesměruje a nelze počítat s tím, že by změny toků transferů a sociálních služeb vytvořily nový zisk. Co budeme dělat, až dojdou peníze? Zvýší se daně? Jestliže obec disponuje určitým bytovým fondem, nemůže si vybírat místo, kde sociální byty zřídí.
Na základě rezidenční segregace a územní koncentrace musí obce dbát na rozptýlené dostupné bydlení pod hrozbou postihu. Může se tedy stát, že v jednom domě bude jeden byt sociální a druhý stejný byt bude rodina splácet prostřednictvím hypotéky. Problematická může být i situace, kdy v jednom domě bude bydlet např. hlučná početná rodina a osamělý senior.
Kladu si otázku, co by mělo příjemce státem garantovaného příjmu a bydlení motivovat k tomu, aby se namáhal s uplatněním na pracovním trhu.
Pokud má možnost příležitostně si přivydělat prací načerno a dokud se bude moci spoléhat na to, že státem garantovaný příjem mu nebude zkrácen ani zrušen a bude mít k tomu zajištěné bydlení, nebude vidět žádný smysl v tom, aby se rozhodl uplatnit na pracovním trhu. Sociálně slabý je tak zbavený odpovědnosti za svoji situaci a osvobozený od morálního tlaku, aby na své situaci něco změnil.
Sociální politika státu vyrábí generace, které jsou závislé na sociálních dávkách. Každý lituje jednotlivce, který ve společnosti neuspěl, měli bychom mít ale soucit s většinou zaměstnaných, kteří ráno vstávají, posílají děti do školy, snaží se splácet hypotéky, platí daně, aby umožnili život méně úspěšným. A kvůli tomu se musí nedobrovolně vzdát mnoha svých přání. Stát jim dluží něco lepšího než stále nové způsoby vyvolávání pocitů viny za neštěstí a křivdy, které nezpůsobili.