O mých říjnových chmurách
Tak se vám přiznám, že na mě teď dolehly těžké podzimní chandry a chmury. Z několika důvodů. Copak to, že je člověk pořád nastydlej a chrchlá. Neměl by tolik kouřit, že, dí přírodní léčitelka. Ano ovšem, především zmar z fotbalové reprezentace. Opravdu si Pavel Janega a další redaktoři Deníku Sport nevidí do úst, když marně plamenně provolávali, že náš tým MUSÍ v kvalifikaci porazit Ázerbájdžán. To jim jejich babičky neřekly, že se musí jedině umřít? A právě to se našemu národnímu celku stalo. Nepamatuji, kdy by byl v takové výsledkové a herní krizi, a netušil jsem, že budeme ještě vděčně vzpomínat na fanoušky nenáviděného kouče Michala Bílka. S posledními výkony jsme pro srandu nejen králíkům, ale veškerému domácímu zvířectvu, včetně slepic, které se o fotbal nezajímají.
Pondělí Neff
Pod neochvějným vedením nesestřelitelného šéfa Fotbalové asociace Miroslava Pelty jsme po tragickém výkonu na mistrovství Evropy bez vstřelené branky ve třech utkáních upadli na úroveň San Marina, Arménie, Malty, Lucemburska, Gibraltaru a Andorry, přičemž všichni tihle trpaslíci aspoň jeden gól dali. Nikdo z nás, slávistů, současnému trenéru Karlu Jarolímovi jistě nezapomene, že dokázal získat titul dva roky po sobě. Jenže nyní jako by místo strategických metod Pepa Guardioly, Josého Mourinha či Joachima Löwa přešel na oblíbenou taktiku Járy Cimrmana „pokus omyl“. Pozvat k prvnímu startu zcela bezvýznamného záložníka Lukáše Droppu, který kope v jakémsi zapadlém Tomsku, může pouze šílenec nebo vizionář. Nechávám stranou neuvěřitelně hnusná nařčení, že už
Úterý Putna
Středa Baldýnský v době působení v Edenu byl údajně Jarolím až moc zadobře s hráčskými agenty a nechal nastupovat hlavně toho, kdo mu nechával „všimné“.
Nějak se mi to bezděčně propojuje s jiným slávistickým idolem, hokejistou Vladimírem Růžičkou, který byl nedávno soudem uznán vinným ze zpronevěry, a možná tím začal současný strašný pád Slavie s famózně zadluženým majitelem klubu Vladimírem Pitterem. Od žalu nad takovými aférami však žádné antidepresivum nepomůže.
Zemřít až v devadesáti letech je vskutku požehnaný dar, ale stejně je mi moc smutno, že odešel Andrzej Wajda, geniální (ano, čtete dobře) filmový režisér, který mi přiblížil polské dějiny jako nikdo. Neviděl jsem od něj jediné špatné dílo, miluji zejména všechny jeho Člověky z…, Popel a démant, Ve-
Čtvrtek Rejžek selku, Zemi zaslíbenou a ovšem Katyň. Směl jsem se zúčastnit polosoukromé večeře, kterou měl po listopadu s Václavem Havlem, tolik jsem mu toho chtěl říct, ale neprosadil jsem se. Slovo si vzal nejmenovaný poradce, pořád mu něco brebentil do ucha, unavený tvůrce odešel, a já se k němu vůbec nedostal, abych byť jednou větou poděkoval za vzpruhu, kterou nám za totality dával. Tak aspoň takhle: „Wielkie Dzięki, Szanowny Panie!“
P. S. Všimli jste si? O volbách ani ťuk. Toť můj komentář. JAN REJŽEK
Pátek Šustrová Sobota Hanák