Káva je motorem myšlenek

Když před sto lety pěl Stefan Zweig ódu na instituci zvanou kavárna, viděl ji jako „jakýsi druh demokratického klubu, který je za šálek kávy přístupný každému, kde host za poměrně malý obnos může dlouhé hodiny sedět, diskutovat, psát, tvořit, hrát šachy, ale především se tady může dozvědět prostřednictvím denního tisku neomezené množství aktuálních informací ze světa politiky, kultury a sportu...“Spisovatel velebil nejen kavárenské zvyklosti, chválil i kávu, jež k tomuto způsobu společensko-pracovního prožívání patřila.

On to také byl, kdo v životopisném díle o Balzacovi napsal, že pro slavného a neobyčejně výkonného spisovatele byla káva „černým olejem, jenž dokáže znovu a znovu rozhýbat ten fantastický pracovní stroj, je motorem myšlenek, uvolňuje je a podporuje tvůrčí myšlení...“Honoré de Balzac, který, jak známo, vypil denně asi třicet i více šálků, popsal jejich účinek dost expresivně: „…káva nateče do břicha a okamžitě nastane rozruch. Myšlenky se hrnou jako bataliony velké armády na bojovém poli...“Výkonu Voltaira ovšem nedosáhl: ten prý těch šálků kávy vypil denně až padesát.

Při pohledu do výlohy některé z internetových kaváren si člověk uvědomí, jak se společenské i pracovní pití kávy posunulo do individuální roviny. S očima upřenýma namonitor sedí u stolků jednotlivci – ke komunikaci nepotřebují živého partnera, vystačí si s laptopem. Jen ten šálek kávy asi zůstal ze starých časů. Je to káva jiná, než jakou se Evropané učili připravovat na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století. Historie pěstování, zpracování a pití kávy je barvitá. Až do dnešních dní ji obsáhle popisuje kniha Jozefa Augustína U kávy o kávě a kávovinách (Jota). Autor je zjevně milovníkem dobré silné kávy, informuje však i o „zdravých“pokusech, jež s klasikou mají už jen málo společného.