Zpívající literát Bob Dylan
Nobelova cena za literaturu písničkářovi? Kdo to kdy slyšel!
Pravda, Orfeus se doprovázel na lyru, král David pěl svoje žalmy za vlastnoručního doprovodu na harfu či loutnu a Homérova díla přednášeli rapsodi jako zpěvy dlouho předtím, než pan Nobel vynalezl dynamit a z následného pocitu provinilosti založil cenu, jejímž držitelem za literaturu se minulý čtvrtek stal písničkář Bob Dylan. Jenže od té doby se poezie a literatura do značné míry staly oblastí činnosti krasoduchů, v některých případech tvůrců samotných, ale rozhodně mnohých z těch, kdo se nazývají literárními kritiky a kdo tráví velkou část života diskusemi o tom, kdo si Nobelovu cenu zaslouží, ale nedostal ji, kdo si ji nezaslouží, ale dostal ji, a jestli je na světě vůbec nějaká spravedlnost. Ti
Jestliže platí o literatuře a umění vůbec, že umělecké dílo existuje především ve vědomí svých čtenářů, posluchačů či diváků, pak Bob Dylan ovlivnil vědomí své generace jako málokdo jiný
Novodobá inkarnace pouťového zpěváka na cestě. ctihodné Švédské akademii, která cenu udílí.
Je báseň, kterou nikdo nečetl, básní? Masovost jistě nemůže být měřítkem kvality, ale esoteričnost také ne. Jestliže platí o literatuře a umění vůbec, že umělecké dílo existuje především ve vědomí svých čtenářů, posluchačů či diváků, pak Bob Dylan ovlivnil vědomí své generace jako málokdo jiný. Byl to on ještě více než Beatles či Rolling Stones, kdo pro mladé lidi narozené po druhé světové válce vyjadřoval neopakovatelnou zkušenost šedesátých let, přežívající dodnes v našich vzpomínkách a tělesných schránkách jako něco mezi ohňostrojem a bombardováním. A činil tak jazykem, který – ač se v lecčems inspiroval evropskými vzory od Baudelaira a Rimbauda přes W. B. Yeatse a francouzské surrealisty až po Thomase Hardyho a Dylana Thomase – nesl nezaměnitelnou pečeť jižanských plantáží, větrem bičovaných prérií, velkoměstských periferií a tuláků bez domova amerického západu.
Tak jako mnohé, co si člověk osvojí s dospíváním, je Dylan generačním fenoménem. Dnešní teenageři mají ve sluchátkách jinou hudbu. Jako všichni velcí básníci a spisovatelé však ve svých písních stvořil postavy, které přežívají vlastním životem, dívku z dobré rodiny vyvrženou do světa „jak bludný kámen“( Like a Rolling Stone, 1965), absolutně sladkou Marii ( Absolutely Sweet Marie, 1966), smutnou dámu z nížin ( Sad Eyed Lady of the Lowlands, 1966), Frankieho Leeho a faráře Jidáše ( Ballad of Frankie Lee and Judas Priest, 1967), stejně jako desetiletí ulpívající metafory a slovní obraty: „kdo právě nemá práci s narozením, má práci s umíráním“– To je, mámo, dobrý / jen mi teče krev ( It’s alright Ma / I’m only bleeding, 1965), „nepleť si ráj s tím domem přes ulici“(Frankie Lee a farář Jidáš) či „ještě není tma, ale už se stmívá“, ( It’s not dark yet, 1997) aj.
V americkém kontextu tak Dylan není žádným vybočením z hlavního proudu slovesné tvorby, nýbrž přirozeným pokračováním v řadě sahající od Nathaniela Hawthornea přes Marka Twaina, básníky a muzikanty „harlemské renesance“20. let minulého stole- tí, Johna Steinbecka, Nathanaela Westa a Allena Ginsberga až po rapové básníky současného velkoměsta. Na rozdíl od Evropy se totiž americká kultura, postrádajíc kurtoazní a aristokratické zázemí, formovala do značné míry rabelaisovsky jako umění karnevalů, šantánů a potulných zpěváků. Tuto definici Bob Dylan naplňuje ve vrchovaté míře nejen svojí poetikou, ale celým svým životem. Již padesát let neúnavně krouží světem se svými písněmi jako novodobá inkarnace pouťového zpěváka na cestě, kterou příznačně nazval Nekonečným turné. Nechápat to jako literaturu mohou jen lidé, kteří nevědí, co je to poezie.
Autor je celoživotním dylanologem