Poziční války rodičů vždy odnáší dítě
„Rozvádějící se manželé se musí hned na začátku rozhodnout, jestli se rozejdou jako rozumní lidé, nebo zda budou roky válčit před soudy o děti a majetek,“říká v rozhovoru advokátka Daniela Kovářová, autorka seriálu LN o rodinném právu.
LN Proč lidé chodí za advokátkou specializující se na rodinné právo?
Jedna skupina lidí přichází ve chvíli, kdy už jsou zcela zoufalí z letitého a vyhroceného soudního sporu. Chtějí vědět, kde udělali chybu a jak by to šlo rychle skončit. Řeknou si, že když nikdo jiný nepomohl, tak zkusíme Kovářovou (smích). Ale ono to nefunguje tak, že já mávnu kouzelným proutkem a vše je vyřešeno.
Raději proto pracuji s těmi, kteří za mnou chodí ve chvíli, kdy už je krach vztahu nevyhnutelný. Ptají se, co mají dělat a jak jim právo může pomoci. Je to skvělé v tom, že je mohu hned v počátku zarazit, aby nepokračovali v naivní víře, že vždy dosáhnou svého. Lidé mají často úplně zkreslené představy o tom, jak funguje soudnictví, a vydávají se slepými uličkami.
LN Lidé tedy vyhledávají právní radu až ve chvíli, kdy je vztah definitivně rozvrácený?
Obvykle ano. I když v poslední době zaznamenávám i případy, kdy za mnou přijde jeden z partnerů rozvráceného vztahu, který jej ale nechce definitivně zbourat. Obvykle se ptá manželka, která váhá, zda podat návrh na rozvod, nebo jestli se raději pokusit vztah zachránit. Často si uvědomí, že po rozvodu by na tom byla výrazně hůř, a ze vztahu odejít nechce. To já velmi preferuji, jsou to totiž právě ženy, které rozvodové řízení mnohem hůře nesou.
LN Je častým důvodem k rozvodu nevěra?
Skoro bych řekla, že nevěra jako důvod pro rozpad vztahu je výjimečná. Obvykle je to poslední vnější projev dlouhodobě dysfunkčního vztahu. Z mojí zkušenosti plyne, že většina mužů je promiskuitních a nevydrží dlouho v manželství s jednou ženou. V jejich očích je ideálem mít tu a tam milenku a vracet se domů ke své ženě. Hodně záleží na tom, jak šikovně to dělají, zda tím manželství ničí a zda je to manželka ochotná tolerovat, přijde-li na to. Nejlepší pro dítě je, když rodiče zůstanou spolu. Každý z 28 dílů kurzu Rodina a právo nabízí velké téma a téma menší, doplňující, jež zpracovává důležitý aspekt velkého tématu
17. 10. Volné a nesezdané soužití Co vlastní nesezdaní partneři
18. 10. Proč se ženit? Předmanželské smlouvy
19. 10. Manželská práva/povinnosti Marnotratný manžel
20. 10. Manželství po čtyřicítce Zúžení společného jmění manželů
21. 10. Tchyně a další příbuzní Mediace nebo meditace
22. 10. Rozvod dohodou Co když máme děti ňuje veškerý čas soudců. Ti lidé se do krve hádají a zatahují do toho i své děti a na obou stranách stojí právníci. My sice pomáháme našim klientům, ale věci samé vlastně škodíme. Rodiče někdy zapomínají na to, že se skrze dítě budou ještě patnáct dvacet let stýkat. Je hrozné, že se dříve tak milovali – a teď jsou schopni zničit život svého dítěte jenom kvůli svým pozičním válkám.
LN Takže chtějí hlavně zvítězit nad tím druhým – nemělo by ale u rodinných sporů jít o nejlepší zájem dítěte, nikoli rodičů?
No jo, to je moc hezký teoretický koncept. V praxi ale nefunguje. Kdybychom oba rodiče poslali na detektor lži, tak jsem si jistá, že by řekl, že oba jsou vnitřně skutečně přesvědčeni, že pro dítě dělají to nejlepší.
Nejlepší samozřejmě je, když rodiče zůstanou spolu. Ale na to není žádná páka. Podívejte se, před takovými třiceti lety bylo dítě zkrátka svěřeno matce, otec měl minimální práva a prakticky se s ním nesměl stýkat. To sice mohl nést špatně, ale dítě mělo jistotu a v klidu vyrostlo s matkou. Dnes je situace opačná, rodiče jsou si rovni a přou se o každou maličkost. Situace jsou někdy tak vypjaté, že se hádají o očkování, náušnice v dívčím oušku, o volbu školy. Do toho všeho je třeba se ptát i dítěte. Výsledkem je buď dítě psychicky labilní, které se v noci počurává, nebo dítě pokrytecké, které vykořisťuje oba rodiče a vyhrožuje jim, že u soudu řekne, že chce být s tím druhým.
Skoro bych řekla, že nevěra jako důvod pro rozpad vztahu je výjimečná. Obvykle je to poslední vnější projev dlouhodobě dysfunkčního vztahu. Zhruba dvě třetiny rodičů jsou schopny se na způsobu péče o děti dohodnout. Ale ta zbývající třetina zaplňuje veškerý čas soudců.